Oceán na konci uličky

Každý jednou za čas zatouží vrátit se do let dětských. Dospělý život a zkušenosti, ze kterých čerpáme a žijeme své životy, nás nutí žít v realitě. Ani si to neuvědomujeme a málokdy si připouštíme, že lehkost dětské mysli, ta neskutečná fantazie nám prostě chybí. Občas zavíráme oči, zasníme se a představíme si, jaké to je být zase v kůži malého dítěte, světa neznalého, ale o to víc zvědavého, jaké dobrodružství nás ještě čeká. Ten nekonečný fantastický svět bez hranic.  Netušili jsme, jaké to vlastně je a co s náma bude. Mohli jsme být kýmkoliv. Astronautem z matrací vyrobených vesmírných lodí. Chirurgy, kteří plastovým nožem naznačující řezy do těl svých kamarádů. Policisty, střílející z plastových maket „šestiraňáků“ na kamarády představujíc padouchy nebo dokonce závodníky na prvních bicyklech hbitě pokořující své soupeře. Po nocích jsme si hráli na upíry, schovávali se před sebou a z větví jsme si na stromech vyráběli bunkry, abychom na sebe stříleli z klacíků. Fantazie hýbala naším dětstvím.

„Dospělí pouze následují cestu. Děti ji objevují.“

Oceán na konci uličky je nový román Neila Gaimana a je přesně pro takové osmileté dospělé. Pokud jste již nějakou knihu od Gaimana četli, rozhodně se opět podivíte, co nového „mistr slova“ může svým čtenářům ještě přinést. A že to nebylo lehké čtení, to vám říkám, ale rozhodně je to výborná věc, kterou stojí za to přelouskat.

Knihu jsem četl dvakrát. U Gaimana to ostatně aFocni jinak nejde. Tady jsem si však první dojem přinesl přečtením verze originální, čili anglické. Podruhé jsem se vrhnul na knihu v češtině, kterou velice rychle dokázalo nakladatelství Polaris vydat (cca 2 měsíce po vydání knihy v UK). A jak český překlad dopadl? Nebylo to brzo? K tomu se rozhodně na následujících řádcích dostanu.

Celý příběh je umístěn ve staré dobré Anglii. Náš, již postarší, hrdina utíká z pohřbu do míst jeho dětství. Do míst kde vyrůstal a kde žil se svými rodiči. Do již rozpadlé usedlosti, kde měl svůj pokoj, žluté umyvadlo, jen pro něj. Tam kde měl svou rodinu.  A aniž by si to uvědomoval, ocitne se na blízké farmě na konci uličky. Na místě, kam se vrací do svých sedmi let. Vzpomíná. Tam jako dítě prožil to nejpodivnější dobrodružství, které nám vypráví (poprvé se zde u Gaimana setkáváme s příběhem, psaném v první osobě).

„Žil jsem v knihách mnohem více než kdekoliv jinde.“

Měl hezké dětství. Milující rodinu. Starostlivou matku, vzorového otce a mladší sestru. Měl rád knihy, komiksy a byl chytrý a bystrý. Náš hrdina měl štěstí. Potýkal se jen s normálními starostmi osmiletého hocha. A když se rodina ocitla v dluzích, začala matka jeho pokoj pronajímat. Našeho hocha nastěhovali k sestře, a tam již neměl své malé žluté umyvadlo, přesně na jeho velikost. A tak brblal, jako každý sedmiletý kluk. A o co víc  – jeden divný nájemník zavraždil jeho kočku. Ten hajzl. A když jim poté tento zlý hledač opálů ukradl automobil, aby v něm mohl spáchat na konci uličky sebevraždu, setkává se náš malý hrdina s Lettie Hampstockovou. Lettie je jedenáctileté, bystré děvče s tak obrovskou fantazií, že našeho hrdinu upoutala. Lettie, její matka a babička, žili na farmě. Hempstockovic Farmě. A právě tam se rozjíždí příběh tak mýtický, že mě samotnému se vraceli vzpomínky na dětství. Jak jsem se sám potkával se zvláštními lidmi, hodnými kouzelnými dědečky, kteří mi připadali, že musí žít staletí.

Gaiman opět prokazuje své vypravěčské umění a tentokrát se zaměřuje na dětskou mysl. Ukazuje její lehkost, fantazii, víru v nadpřirozeno a bohužel i naivitu a křehkost. Mýtické dobrodružství se třemi generacemi třech žen, které nejsou jen obyčejné, nás provede světem úplně nové fantazie. Dokáží manipulovat s mýty a poznávat tak monstra dnešních dnů. A třeba mluvit o malém kachním rybníčku jako by to byl ten největší oceán. A co když je?

„Měl jsem rád mýty, pověsti. Nebyly to příběhy pro dospělé a ani to nebyly příběhy pro děti. Byly lepší než to. Prostě byly“

Příběh se ovšem nezadá s dětským pochopením. I když je psán pohádkovým způsobem podobným Koralině, fantazie je jen tím podtextem, která přichází do křížku s krutou realitou a staví na znepokojujících obrazech a scénách s nahotou a tělesnými tresty. Kniha rozhodně není pro děti a i když z pohledu dítěte psána je, dle mého názoru je to paradoxně nejdospělejší Gaimanův román.

Originální anglická verze mě tedy na několik týdnů zastavila. Typické „gaimanismy“ (hra se slovy a pojmy, netypické slovní spojení) nechyběly a tak jsem občas musel použít slovník a odvozovat jeho původní myšlenku. Po přečtení verze české, kterou si tentokrát výjimečně vzal na starost Petr Caha (z Gaimana překládal pouze několik povídek), místo Gaimanovy dvorní překladatelky Ladislavy Vojtkové (rozhovor s ní najdete ZDE), nemůžu se zbavit pocitu, že mi tam něco chybělo.  Překlad hodnotím jako povedený, ale…….není to úplně ono. Možná, že jsem zaujatý, ale překlad paní Vojtkové se vyvíjel po mnoho let a dosáhl vrcholu u Knihy Hřbitova (předchozí román, 2008). Cahův Oceán se tak v české verzi krapet ztrácí a místama mi tam chybí to správné „gaimanovské“ cítění, které z originálu přímo srší. Možná by pan překladatel mohl překladu věnovat několik měsíců více. Ostatně také nechápu, proč kniha byla vydána tak rychle po vydání v angličtině, zda nakladatelství Polaris tlačilo. Přecejen Gaiman je jejich dlouholetá vlajková loď. Ale to jsou jen drobnosti a možná jen můj subjektivní názor. Překlad zkušený a kvalitní určitě je.

„Na příběhu záleží, obávám se, pouze do té míry, kteří lidé se v příběhu změní.“

Mám-li hodnotit obě verze, které se mi dostaly do rukou (obě vázané), tak ta anglická se opět vyšplhala na úctyhodných 250 stran, kdežto český Oceán dočtete na stránku 180. Důvodem je opět styl textu, kde už ze zvyku angličtí vydavatelé u Gaimana nešeří mezerama mezi řádky a stránky tak nabývají pohádkovějšího dojmu. Polaris již dlouhodobě „šetří papír“ a text je tak nahuštěnější. Nedokážu však posoudit, která verze mi připadá lepší.

No a závěrem chci jen říci, že Oceán na konci uličky určitě doporučím všem fanouškům Gaimana a také všem, kteří se rádi vracejí do mysli malého dítěte, aby znovu prožili ta nejúžasnější dobrodružství, mimo realitu, protože ji ještě neznali.