logo

V ČESKÉ REPUBLICE SE TO MANGOU JEN HEMŽÍ

Když jsem začal číst v roce 2013 mangu, bylo to spíš jen tak na zkoušku. Mnoho lidí o japonských komiksech mluvilo, dokonce je začalo vydávat i nakladatelství Crew, a já jsem si říkal, že by bylo skvělé, kdybych zkusil sérii Crying Freeman: Plačící drak. No, je to rok, co jsem začal mangu číst, a z téhle série mám přečtenou jen první knihu z pěti. Ani ne tak proto, že by byla série špatná, ale proto, že mě omráčila a já si ji šetřím. Kdybych se na ni vrhnul, zabere mi celkem dost času ji přečíst, i když ony se některé stránky čtou samy. Chci si ji však užít, protože to je kousek, který mě odrovnal.

Asi bych se měl přiznat, že jsem z těch lidí, co mají blízko k japonskému chápáni světa, stejně jako k japonskému chápání příběhu, ať už komiksového nebo filmového. Po snímcích jako jsou Tokyo Gore Police, Ichi the Killer, Grotesque nebo Tetsuo pochopíte, že od Japonců můžete dostat skutečně všechno. Jsou úchylní, spojují na první pohled nespojitelné, jsou krvaví, a přesto dokáží vytvořit příběhy, které baví, zaujmou, zhnusí, ohromí. Vždycky na diváka nějak zapůsobí.

I když Japonci dokáží být skutečně magoři – a myslím to i v dobrém smyslu – manga, co u nás vychází, nám to zatím neprezentuje. Nakladatelství vybírají spíše jemnější příběhy, i když při čtení takového Gantz (vydává Crew) si to možná myslet nebudete. Je zde nahota, je zde násilí, jsou zde mimozemšťani a sem tam Hiroja Obu zajde docela daleko. Pořád to ovšem ještě není za hranice toho, co snese většinové publikum. Obvykle. Obecně na trhu nemáme až tak bizarní a perverzní kousky, i když v případě Kannoniny ruky (vydává Talpress) sem tam na nějakou tu pořádnou úchylnost narazíte. Koneckonců, v případě této mangy je uvedeno, že se jedná o čtení od 18 let.

Kannonina ruka je zvláštní kombinací sci-fi hororového příběhu, což je právě jeden z prvků, co Japonci v manze dokáží skvěle. Spojování žánrů. Když jsme u toho hororu, tak by se rozhodně nemělo zapomínat na Death Note (vydává Crew), což je celkem dvanáctidílná série, která propojuje prvky hororu, fantasy a detektivního příběhu, kde obrovskou úlohu hraje psychologie postav, která je dotažena do neskutečné hloubky. Co byste dělali vy, kdybyste dostali do rukou notes, kam by stačilo napsat jméno člověka a dotyčný by zemřel? Tohle je otázka, která mně osobně stačila k tomu, abych si tuhle sérii sehnal a četl ji jako svou první mangu (i když jsem si Crying Freemana koupil jako prvního, dostal jsem se k němu až po celkem dlouhé době).

Když už jsem u té mangy od Crew, nemůžu zapomenout ani na ty nejmainstreamovější kousky. Těmi jsou Naruto a Bleach. Naruto je mangou pro mladé kluky. A vlastně i holky. Než jsem se dostal k tomu, abych si přečetl alespoň první díl, měl jsem za to, že to bude něco jako „Pokémon“. Vlastně je to takové. Kluk, co je celkem k ničemu, se chce stát nindžou, a jak to tak vypadá, nějakou cestou se mu to nejspíš povede.

Bleach je vedle toho trochu dospělejší, více se zaměřuje na temnější stránku světa, což je dáno tím, že se zde více objevují duchové a řeší se smrt. Hlavní postava se ne úplně z vlastní vůle stává tím, kdo se musí vyrovnávat s tzv. Hollow, což jsou zbloudilé duše mrtvých, které se zapomněly na Zemi.

Bleach i Naruto se vyznačují tím, že jsou akční, je zde celkem dost postav, kdy ale každá má svou úlohu a postupně se vyvíjí. Tohle jsou série, kde se v první knize většinou budete celkem úspěšně ztrácet a je lepší si koupit minimálně dvě nebo tři, abyste si na sérii udělali názor. Japonci mají totiž dost času. Zrovna tyhle série jsou téměř nekonečné a nadále vycházejí, i když už mají více jak 500 (Bleach), respektive 600 dílů (Naruto). Pokud vám takové dlouhé série vadí, tak v případě toho, že by vás zaujal Bleach, je možné ho trochu suplovat sérií „Motýlek“, která u nás již vyšla kompletní (vydal ji Talpress) a má pouze pět knih.

To, co jsem tu zatím prezentoval, je manga, která je označována jako šónen anebo seinen. V prvním případě se jedná o mangu pro náctileté chlapce, ve druhém případě je to manga pro dospělé mladé muže (většinou se uvádí do 30 let). Ale i u nás vychází manga pro náctileté dívky (označuje se jako šódžo). Ač to není úplně moje krevní skupina, tak za zmínku určitě stojí manga Líbání zakázáno, která mě neskutečně překvapila tím, jak dokáže být teen romance zábavná. Podobný náběh měla také manga Fly High!: Leť výš, ale tam to bohužel postupně upadalo a stala se z toho jen romance. Obě série vydal ZonerPress, každá série má tři knihy a všechny jsou již vydány.

Pro srovnání: ukázkou toho, jak by manga neměla vypadat, je série Upíří polibky, což ani není skutečná manga, ale její americká variace, která je jen hloupou romancí, ve stylu „Twilight ságy“, kde chybí jakákoli nápad a hraje se jen na takové trendy jako jsou upíří a emo subkultura. Trochu emo je i série Elegie pro ovečku (vydává Talpress). Série má celkem sedm knih, které už u nás vyšly všechny, a je to neskutečně depresivní zástupce mangy pro dospělejší ženy (označuje se jako džosei).

Snažil jsem se v článku prezentovat série, které znám a které mi určitým způsobem přijdou zajímavé. Hlavní tři nakladatelství, která vydávají mangu, jsou Crew, ZonerPress a Talpress. Co si budeme povídat, ta komerčně nejúspěšnější manga vychází u Crew a tam v podstatě neuděláte chybu. Navíc třeba Crying Freeman: Plačící drak vás překvapí tím, jak je realistický. Chybí zde jakékoli fantasy prvky a jedná se o poměrně drsný thriller s erotickými prvky.

Když se podíváte na soupis toho, co tato tři nakladatelství vydala, můžete zde objevit i nějakou tu další mangu, která by vás zaujala. Třeba Talpress těch sérií vydal skutečně hodně, ač mezi klasickými komiksáky nejsou v podstatě vůbec známé.

Nejedná se o jediná nakladatelství, která vydávají mangu. Albatros se prezentoval zvláštním projektem „Manga Shakespeare“, kdy vyšly celkem čtyři knihy, které do mangy adaptují klasická díla Williama Shakespeara. Projekt podivný, ale samotné adaptace nejsou až tak špatné. České autory, kteří kreslí mangu, pak vydává nakladatelství Kobuta. Rozhodně se nejedná o komplexní výčet, ale spíše o snahu přiblížit vám tenhle komiksový svět, který je neskutečně bohatý a který vám může výrazně rozšířit obzory. Tohle jsou příběhy, které nikde jinde číst nebudete.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Martin Štefko

Autor. Spisovatel, který se věnuje zejména fantastické literatuře a v minulosti jste se mohli setkat s jeho povídkami v knihách „Antologie českého hororu“ (díly 2 až 5), v knihách „Technokouzla aneb příběhy z jiných světů“ nebo „Pěna dějin aneb Příběhy, které se nestaly.


KOMENTÁŘE