logo

Ghost in the Shell

V roce 1995 natočil japonský režisér Mamoru Oshii animovaný film Ghost in the Shell (GITS). Jeho cyberpunkový opus se zakrátko stal legendou a jako jeden ze dvou filmů se zasloužil o to, že se anime prosadilo i mimo hranice Japonska. Je to jeden ze základních kamenů cyberpunkového žánru, kterým Oshii určil směr a stanovil postupy pro další následovatele. Forma, japonské motivy i témata, která ve filmu použil, jsou dnes už pro žánr považovány za klasické. Postavy notně filozofující o podstatě života, živé stroje, spojení kyber-entity s organickou entitou atd. Hlavní „záporná“ role v Oshiiho filmu, záhadný kyberterorista jménem Loutkář, např. vede rozhovor s jedním s organických protagonistů o tom, že nabyl vědomí z obrovského množství informací, ke kterým se jako špionážní robot dostal. Díky nim si uvědomil sám sebe. Je mu odpovězeno, že je to nesmysl a že je pouhým samoudržovacím programem. Loutkář oponuje, že i DNA je prakticky samoudržovací program, že on sám ví, že je živý, a že dokázat se to nedá; obzvlášť když ani vědci nejsou schopni definovat, co život je. Prostě Oshiiho klasika.

Podívejme se tedy na film Ghost in the Shell britského režiséra Ruperta Sanderse (Sněhurka a lovec), který právě běží v kinech. Film nalákal nemálo fanoušků trailery, které slibovaly minimálně stejné formální pojetí. Bylo v nich i dost naprosto stejných scén a záběrů jako v anime a celkově atmosféra trailerů byla tam, kde by měla být. Hned ale prozradím, že tím to bohužel končí. Cyberpunkových filmů je tak málo, že když už se nějaký zástupce žánru objeví, hned ho většinou posouvá do vod nadprůměrnosti samotný fakt, že se jedná o cyberpunk. Ghost in the Shell bohužel nepomůže ani toto. Po několika minutách zjistíme, že sledujeme jiný příběh než známe, což by ani tak nevadilo, kdyby scénárista Jamie Moss (Street kings, Spectral) přišel s něčím zajímavým. Jeho příběh je nijak zvlášť zajímavé, místy pitomé krimi okleštěné od všeho co jsem zmiňoval jako pro cyberpunk definující, kromě toho, že všichni protagonisté mají více či méně kybernetických vylepšení. I když ke konci film spíš než krimi připomíná telenovelu.

Hlavní zápornou postavou je tajemný Kuze (záhadností a zlověstností Loutkáři nesahá ani po kotník), který hackuje mozky vládních úředníků a odstraňuje vysoce postavené lidi firmy Hanka Robotics vyrábějící roboty. Jeho počínání se snaží zarazit speciální jednotka pro boj s kyberterorismem, jejímž členem je i Major, jejíž kybernetické tělo má také na svědomí Hanka Robotics. Divák anime neznalý musí nutně dost často tápat, proč některé postavy dělají co dělají a jak na některé věci přišly. Zkrátka díváte se na detektivku, ale znáte pouze polovinu informací co postavy na plátně. Totéž platí o charakterech. Většina z nich je zkratkovitá, sotva načrtnutá, ale o spoustě se nedá říct ani to. Z filmu bych stěží pochopil, že Batou chová k Major hlubší city než jen pracovní partnerství. Nejlépe bych tu zkratkovitost demonstroval na mikropříběhu popeláře, který v anime nevědomky pracuje pro Loutkáře, ten se mu totiž napojil do vědomí a trochu ho „poupravil“. Popelář nám při běžné kolegiální konverzaci s parťákem prozrazuje, že má dcerku, kterou má moc rád a která je celý jeho život. Je nám vysvětleno, že Loutkář používá popeláře ke sběru dat z terminálů umístěných různě po městě a předává je pak dál poslíčkovi, až se data nakonec dostanou k Loutkáři. Používá popeláře, protože při výkonu své práce přirozeně jezdí po celém městě a dělají spoustu zastávek, při své činnosti nebudí podezření okolí a jsou nesnadno vystopovatelní policií. Poté, co policie popeláře chytí, vysvětlí mu ve velmi dojemné a citově vypjaté scéně, že 10 let jeho života je jinak než si myslel. Že ve skutečnosti žádnou dceru nemá, že nemá ani manželku a 10 let žije sám v jednopokojovém bytě, kde nikdo kromě něho nikdy nebyl. Popelář nad fotografií, kde vždycky viděl sebe a svou dceru (po odstranění Loutkářova hacku už je na ní pouze on se psem) propukne v pláč a celá scéna má na diváka silný emocionální dopad.

Ve filmovém GITS nevíme skoro nic, jen že Kuze hackul popeláře a ti pro něj přepadnou auto s postavou, které se chce Kuze zbavit. Žádné jiné informace pro diváka, žádná promyšlenost. Celá tahle zkratkovitost vede k tomu, že se sice díváte na docela hezké obrázky, ale je vám celkem fuk, co se děje, a nemá to na vás žádný do děje vtahující efekt, žádný emocionální dopad, nulovou působivost. Atmosféře nenapomáhá ani hudební složka. Clint Mansell je nevýrazný až tak, že vlastně nevím, jestli během filmu nějaká hudba hrála. Nejvýraznější skladbu uslyšíme při závěrečných titulcích, kde se tvůrci rozhodli použít skladbu Kenjiho Kawaie z původního GITS. Škoda je také nevyužitých herců, obzvlášť Pitt s Kitanem jsou skvělí, jenže tady prostě nemají jak.

Kladu si otázku, na jakého diváka producenti cílili, podle trailerů bych řekl, že na fanoušky Oshiiho filmu. Mám ale pocit, že čím víc máte první GITS rádi, tím víc budete nespokojení. Pro kamaráda, se kterým jsem byl v kině, je to jeden z nejoblíbenějších kultů. Ten chudák by udělal lépe, kdyby zůstal stát před kinem a bodal se dvě hodiny vidličkou do předloktí. Mělo by to na něj stejný efekt a utratil by méně peněz. Takže pokud znáte anime, nechoďte na tuhle verzi a radši si zase pusťte anime. Pokud anime neznáte, nechoďte do kina na tuhle verzi a radši si pusťte anime. Nový GITS Ruperta Sanderse je tím nejhorším šedým, ničím nevynikajícím průměrem, po kterém vám za nedlouho nezbude v hlavě nic. Takhle by se Oshii do historie filmu nezapsal….

Nejradši bych ani film nehodnotil, ale kvůli hvězdičkovému systému musím…. budiž. Jednu hvězdu bych dal za slušnou vizuální stránku a druhou kvůli mé osobní slabosti pro Scarlett Johansson.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Honza Smutný

Autor. Trvá to asi deset sekund, než debatu na jakékoliv téma nasměřuje k filmům. Někdo to může považovat za otravný zvyk, my si to však náramně užíváme. Filmový kritik a jeden z členů 3K Film klubu, kteý se zaměřuje na veřejné promítání a přednášky o filmech.


KOMENTÁŘE