logo

PROČ MÁME RÁDI ZOMBIE A VNITŘNOSTI?

Když jsem přemýšlel o tom, co napsat k říjnovému tématu na Vlčí Boudě – tématem je „The Walking Dead“ – nemohl jsem přijít na něco, co by stálo za to, respektive co by nedělal někdo jiný. A tak mě napadlo se zamyslet nad tím, proč vlastně lidi baví zombie žánr. Co je na něm tak zajímavé? Proč lidi chtějí koukat na to, jak olezlé mrtvoly požírají kusy lidských těl a ani tomu neříkají kanibalismus?

Mám pocit, že jsem si trochu odpověděl. Samozřejmě, že na zombie filmech je zajímavé gore. Chcete vidět, jak jsou z člověka tahány střeva, jak se nemrtvý zakusuje do krásně tmavých jater, jak si pohazuje s ledvinami a mazlí se se žaludkem. Tohle je totiž něco, co většinou v reálu neuvidíte. Pokud ano, pracujete na patologii, což vám trochu závidím, anebo máte náběh na doživotní trest, což vám zas tak závidět nebudu.

Od roku 1968 se tvůrci předbíhali v tom, kdo natočí zombie film, který bude reálnější a kde bude vypadat trhání lidského těla skutečně realisticky až naturalisticky. Mistrovství v tomto směru dosáhl Tom Savini a jeho podíl na snímcích Úsvit mrtvých a Den mrtvých je hodně znát. Zde dosáhlo zombie gore vrcholu a postupně začalo upadat, aby jeho krásy znovu obnovil právě seriál The Walking Dead. Když Tom Savini dostal za úkol, aby co nejreálněji zobrazil otevírání břišní dutiny holýma rukama, přesně to udělal. A vypadá to skvěle.

Vždycky jsem masky a efekty v zombie filmech obdivoval a považuji je za umění. To, aby někdo stvořil realistickou destrukci lidského těla bez toho, aby bylo skutečné lidské tělo poškozeno, to je úkol nadmíru těžký. Divák musí uvěřit a musí být zhnusen. Přitom je ale třeba si uvědomit, že na tomhle zombie žánr původně vůbec nestál. Za zakladatele žánru je pokládán Romero a jeho Noc oživlých mrtvol (1968), ale abychom si odpověděli na otázku, proč je tenhle žánr tak oblíbený, je třeba se podívat ještě dál do historie.

Opomíjet zombie filmy jako Bílá zombie (1932) anebo Putovala jsem se Zombií (1943) by byla rozhodně chyba. Oba vycházejí z tradiční podstaty zombie – jedná se o osobu, která je ovládána jiným člověkem, většinou voodoo šamanem. Nutně to tedy není osoba mrtvá, i když se tak v podstatě chová, protože slepě, bez jakékoli vlastní vůle následuje svého pána. Toto v moderních zombie filmech (po roce 1968) již neplatí, protože zombie je nemrtvola, která sice nemá moc vlastní vůle, ale není ovládána jiným člověkem. Vede ji pouze hlad.

Jak je vidět, ten přechod není tak těžké vypozorovat. Co by se stalo, kdyby člověk ovládal jiného člověka? Z ovládaného by se stala jen poslušná loutka. Takový člověk se mění na mrtvého, protože právě svobodná vůle je jednou ze základních charakteristik člověka. Když ji pozbyde, je mrtvolou. A co když se tato metafora vezme doslovně? Jako kdybychom se dostávali do hlavy George A. Romera a uvědomovali si, jak přišel na myšlenku Noci oživlých mrtvol.

Když se na tenhle legendární, ke všemu černobílý a v podstatě celkem amatérský film budete dívat dnes, aniž byste ho doposud znali, a možná i když ho znáte, uvědomíte si jednu zásadní skutečnost. Noc oživlých mrtvol není jako její následovníci. Toho gore je zde strašně málo a toho opravdu hnusného tak maximálně na jednu, dvě minuty. Ono totiž původně nešlo ani tolik o zhnusení diváka, i když ani to nechybí, šlo spíš o to, aby se divák nad celou myšlenkou oživlých mrtvých pozastavil.

Zní to trochu hloupě, možná si budete myslet, že se v tom intelektuálové snaží hledat něco, co tam není, ale Noc oživlých mrtvol není tak těžké dešifrovat. Je to společenská kritika. O tom už asi nikdo nepochybuje. Je to analýza toho, jak se zachováme/nezachováme v kritických situacích. Jak byste se zachovali vy? Máte na výběr. Pomoct člověku, na kterého někdo útočí, anebo utéct a neřešit problémy jiných. Samozřejmě, že se najde někdo, kdo zůstane, ale stejně tak se najdou lidé, co utečou. Nabízí se pak další otázka: Když utečeme, jaký má člověk význam jako sociální tvor, když se nadále chová jako individualita? Je pud sebezáchovy silnější než sociální principy, která si lidstvo vybudovalo? Jsme jako osamělá zvířata, která se snaží vytvořit iluzi toho, že společnost je pro nás primární prostředí?

To, že každý člověk je individuální a každý se zachová jinak, je logické. Že se v krizové situaci vykašleme na blízké, to jen ukazuje, jak komplikovaní a zároveň jednoduší jsme. Co se ale Romerovi skutečně podařilo, a nekonečný seriál jako The Walking Dead toto už trochu rozmělňuje (pokud to není jeho pointou, které se možná nedočkáme, když už je to nekonečné), to je skutečnost, že i zombie sama o sobě je metaforou. Zombie lze zaměnit s žijícím člověkem, který ale jako kdyby zemřel.

Zombie člověk bude takovým, který nemá o nic zájem, je nemocný společností, mrtvý zevnitř, jeho chování může být patologického charakteru, a to zachází tak daleko, že tím ovlivňuje i ostatní. Když se ve skupině lidí objeví grázl, který je začne zevnitř nahlodávat, najdou se tací, kteří ho budou následovat. A k nim se připojí další. Můžete si za nimi představit koho chcete – zloděje, kriminálníky obecně, feťáky, fanatiky, mafiány, politiky. Nabalují na sebe další lidi a jejich vliv se tak šíří jako infekce a jejich dopad na ostatní lidi v okolí je zhoubný.

Toto jsou zombie, ty skutečné zombie. Žánr – a především Romero – je definoval jako nemyslící bytosti, které mají jedinou tužbu. Ta tužba není moc, peníze, láska, je to jedna ze základních potřeb – jíst. Nestačí jim ale málo. A opět se vracíme k žijícím lidem. I když chtějí zombie uspokojit jen základní potřebu, nikdy nemají dost. Chtějí víc. I když se zrovna nakrmily, zvednou se a jdou na dalšího živého, který je na blízku. A když už živí došli, nemrtví se přesunou dál anebo čekají. Jsou jako zhoubná nemoc – jako zhoubná moc? – která zasahuje živé a také je snadno přeměňuje.

Romero tohle korunoval ještě závěrem svého geniálního filmu, kdy – A TEĎ POZOR NA SPOILER – posledního přeživšího nechává zabít lidmi, co kontrolují oblast a čistí ji od posledních nemrtvých. Proč ho zabili? Na tohle existují dvě odpovědi. První je ta, že si ho spletli s nemrtvým. To by znamenalo, že naše podoba s nemrtvými je shodná a že my vlastně také snadno můžeme být zombie, zrůdy. Pak je zde ale odpověď druhá. Ti, co zabíjeli, jsou stejně nemyslící bytosti, i oni jsou do jisté míry nakaženi infekcí, která se šíří. Je v nás jako zárodek nemoci. A tak, když se řeší to, kde se zombie vzaly, odpověď je jednoduchá. Jsou pořád v nás a jen čekají na to, až se budou moct probudit, až jim dáme šanci.

Tomuto do jisté míry nahrává i skutečnost, že když někdo mluví o zombie, dělá si ze žánru srandu a podobně, většinou říká něco v tom smyslu, že „zombie sežerou naše mozky“. Všimli jste si, jak málo je to pravda? V žánrových filmech zombie neútočí výhradně na mozky, vlastně na ně neútočí skoro vůbec. Rozpářou vám břicho, zakousnou se vám do krku a roztrhají cévy, zahryznou se vám do nohy, do ruky, do přirození. Do hlavy většinou moc ne. Proč by to také dělaly, když k mozku se těžko dostanou?

„Chceme vaše mozky“ tak lze chápat opět jako metaforu. Vůbec totiž nejde o váš mozek, schopnosti, které v něm máte, ale jde pouze o to, abyste se přidali na jejich stranu. Zombie se chtějí množit, chtějí, aby jich bylo víc, ale přitom pak jen dál postávají kolem a nic nedělají. Ta parafráze například se smyslem voleb je celkem na místě. Strany chtějí vaše hlasy, a když je získají a mají určitou sílu, stejně k ničemu nedojde a ty vaše mozky nejsou využity. Vzhledem k tomu, že o politice se nerad bavím, tak u tohoto náznaku skončím.

Podobné jako u voleb je to i jinde. Podnik hledá zaměstnance, ale jde jen o to, aby někdo vykonával práci, o mozky samotné nejde. A teď si to zkuste přenést na The Walking Dead. Tento aspekt zde už v podstatě chybí. Kirkman a po něm především seriáloví tvůrci se vydali cestou akční reality show. Skupina lidí je na jednom místě, kde musí přežít. Ano, základem se stává psychologie postav a jejich sociální/antisociální chování, ale hloubka samotného příběhu chybí. Je vlastně celkem povrchní a vy jen čekáte na to, až někdo umře a kdo to bude. Vlastně čekáte na to, kdo vypadne a kdo bude vyvolený. A čím důležitější hrdina odpadne, tím jsme šokovanější.

The Walking Dead a vlastě žánr obecně se v poslední době stávají především akční podívanou, která řeší limity lidí ve skupině, v krizové situaci. Jenže s tímhle už přišel Romero a ve svém prvním a poměrně krátkém snímku přinesl i něco navíc. The Walking Dead už je jen odvarem tohoto naprosto stěžejního díla, které do tohoto směru svými dalšími filmy natlačil sám Romero. I v jeho dalších dílech je možné nalézt zajímavé prvky – naprosto úchvatný je prvek předělávání nemrtvého na živého, jeho učení se a možnosti toho, že by mohl zase fungovat jako živý. Ale nakonec jsou to pořád lidé, kdo nestojí o změnu, kdo nechce návrat ke starému a raději volí svůj zdánlivý prospěch.

Asi si kladete otázku, kde v celém tomto sáhodlouhém textu najdete odpověď na tu první otázku. Proč je zombie žánr oblíbený? Tak ta odpověď je tady: Je oblíbený proto, že se transformoval do současné podoby akční podívané s drsnými prvky, kde se řeší lidské osudy a jejich silné příběhy. A tohle stačí. Když sledujete muže, který musí zabít vlastní ženu, protože se proměnila, anebo odpráskne vlastní dítě, je to prostě síla. Stačí to. Nechci říkat, že seriál nebo komiks The Walking Dead jsou špatné (sám je zbožňuji), jen se spokojíme s tím, že se tam něco děje, i když je to jen obyčejné pobíhání. Zábavní průmysl nás učí být nenáročnými.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Martin Štefko

Autor. Spisovatel, který se věnuje zejména fantastické literatuře a v minulosti jste se mohli setkat s jeho povídkami v knihách „Antologie českého hororu“ (díly 2 až 5), v knihách „Technokouzla aneb příběhy z jiných světů“ nebo „Pěna dějin aneb Příběhy, které se nestaly.


KOMENTÁŘE