THE WALKING DEAD – NIKDY NEKONČÍCÍ KOMIKSOVÉ POSTAPO

Otevíráme nové měsíční téma Vlčí Boudy – The Walking dead nebo Živí mrtví, chcete-li. Během posledních měsíců se tento titul stal doslova pop kulturním fenoménem a ani my jej nemůžeme přehlédnout. A vlastně ani nechceme! Důvodů může být mnoho, ale v podstatě stačí uvést ten nejprozaičtější ze všech – máme to rádi! V současnosti se rozjíždí čtvrtá řada televizní seriálové série, osudy některých hrdinů se dostaly i na stránky beletrie, fanoušci si houfně kupují fetiše typu třiček, figurek, různých limitovaných edicí apod. Zombíci se opět dostali na výsluní, a to nejen u čistě horových fanoušků a duchovní otec tohoto fenoménu Robert Kirkman zaznamenal boom srovnatelný třeba s Armstrongovým letem na Měsíc nebo vystoupením The Beatles ze žluté ponorky.

Na začátku všeho tohoto humbuku kolem Živých mrtvých stála komiksová série psaná Robertem Kirkmanem. Nebude tedy od věci provést malou rekapitulaci, která nám celou komiksovou sérii a její tvůrce trochu připomene. Vždyť už se tahle zombiemánie rozjela na plné koule! Nejenže vznikl parádní komiksový seriál, ale jeho autor se začal věnovat také psaní knih. Živé mrtvé tak můžete znát jako televizní seriál, zahrát si je jako skvělou videohru a nedávno i u nás vyšla první z knih, které rozvíjejí další linii tohoto pozoruhodného hororu s psychologickým nádechem a po čertech akčním šmrncem. Živí mrtví mají spoustu předností, díky nimž výsledek přesahuje tuctovou zábavu pro znuděné scifisty či béčkový seriál určený jen zarytým fandům oživlých mrtvol.

Zombie, snad nejmodernější a nejprogresivnější z populárních monster současnosti. Možná na zombie věříte, možná ne, možná jim fandíte, možná ne. Ale oproti jiným bubákům z minulosti se tihle nemrtví jeví jaksi pochopitelně. Svět spěje do své záhuby a oživlí mrtví by byli jen dalším stupínkem, možná posledním, na žebříčku lidské sebedestrukce. Navíc ten pocit mrazení v zádech je způsoben tím, že tahle pochodující mrtvola se může rychle stát z každého z nás, z každého člověka… Snad i proto jsou náměty s oživlými mrtvolami tak populární mezi fanoušky hororu, science fiction, komiksu a všech možných subžánrů fantastiky. Asi každý někdy sáhnul po nějaké té zombárně, ať už v podobě filmu, komiksu, počítačové hry či knihy. A co víc, tohle téma je zcela jistě přitažlivé i pro samotné autory tzv. brakové literatury. Není se tedy co divit, že po něm sáhnul i jeden v současnosti z nejuznávanějších komiksových scénáristů Robert Kirkman.

Použil klasickou metodu a svým oživlým hrdinům nenadělil nějaké schopnosti, které byste z jakýchkoli předchozích setkání už neznali. Prostě klasika: BUM – PRÁSK a blíže (možná zatím) nespecifikovaná katastrofa nedozírných následků dopadla na planetu Zemi. Mrtví neumírají, ale vracejí se. Odpadávající maso, lačnost po krvi živých a smrtelný chropot z hrtanu, to všechno známe… To všechno už tu bylo! Proč je tedy série Živí mrtví, v originále The Walking Dead, tak populární? Vždyť i ten příběh je triviální. Všichni, kteří se ještě neproměnili v zahnívající maso, se snaží v podstatě o jediné – PŘEŽÍT! A zbytek by se dal s trochou ironie a jízlivým úsměvem na rtech přirovnat k otřepaným pointám fantasy románů. Hrdinové odněkud někam jdou, v ideálním případě mají alespoň nějaký cíl, a cestou potkávají ty, kteří jim buď pomáhají, nebo jim škodí. I dosavadní hlavní hrdina, venkovský polda Rick, se ke všemu dostal jako slepý k houslím. Poté, co byl poraněn při nepodstatné přestřelce, upadl do komatu a probral se z něj, až když se po světě kolébalo množství leproidních sympaťáků. To už jsme taky někdy viděli, ne? Takže proč?

Ono je to samozřejmě celkem jednoduché, jak už to ostatně u geniálních nápadů bývá. Přeživší hrdinové nejsou žádní superhrdinové, ale mají normální lidské vlastnosti, a to se vším všudy. Díky těžké životní situaci a šlamastyce, ve které se ocitli, se z nich nestanou nějací rekové bez bázně a hany, ale zůstanou jim všechny lidské vlastnosti, které si přinesli ze života předtím. A to jak ty dobré, tak i ty zlé. Takže se není co divit, že ve stresových situacích občas někomu rupnou nervy, občas se někdo zachová jako zbabělá sketa, občas někdo myslí především na sebe a osud lidstva má takříkajíc u prdele. Takže v kolektivu přeživších nepanuje pouze strach z toho, co je okolo, ale i strach z toho, co je uvnitř. Asi se nedá čekat, že ti, co byli předtím v životě obyčejnými hajzlíky, se jako mávnutím kouzelné hůlky změní v pohodáře, kteří udělají první i poslední pro záchranu lidského pokolení. Tohle je právě to, co ze Živých mrtvých dělá bestseller! Nic složitého, že?

Vezmete vše, co mají fanoušci rádi a co se jim líbí a naroubujete na to situace, do kterých se může vžít každý ze čtenářů. Situace, které, když si odmyslíte omáčku kolem, se dají praktikovat i v běžném životě. Občas trochu vyhrocené do extrému, ale pořád lehce představitelné. Těžko se může každý ztotožnit s týpkem v pláštěnce, který rychlostí ta-ta-ta-ta a možná ještě rychleji letí přes celé město, aby si na mostě lehl místo vypadlé kolejnice a tím zachránil tři tisíce cestujících na pravidelné lince Praha – Tokio. Můžete o tom samozřejmě snít a jako bonus si třeba i přimyslet žhavou sexuální odměnu od Miss Prosinec na záchodku Pendolina, které bylo, stejně jako ona krasavice, inteligentní, vámi zachráněno. Ale těžko se s tím můžete opravdu reálně ztotožnit, což s obyčejnými hrdiny The Walking Dead, hlavně i díky napínavosti děje, zábavnosti a stálému spádu příběhu, můžete velice hravě! Tihle bubáci pod postelí jsou totiž patřičně reální.

Robert Kirkman ví, jak namíchat koktejl z emocí a nebezpečí. Věnuje se svým postavám s otcovskou péčí a jen on jediný (snad) tuší, co jeho tzv. hrdinové opravdu nosí v hlavě. Navíc dokáže ze situace, která by v normálním světě byla úplně banální, udělat drama antických rozměrů. Tohle je velká hra s psychologií postav, které jsou vystaveny velkému emocionálnímu vypětí a situacím, které až dosud neznaly. Vše pak v komiksu podtrhuje kresba Charlese Adlara (první čtyři knihy s úplně stejnou pečlivostí a přístupem kreslil Tony Moore), který charakterům jednotlivých postav dokáže dát patřičný tvar. Málokdy se soustřeďuje na nějaké pozadí a hru s okolními detaily. Naopak největší důraz klade na ony emoce, rysy a pocity jednotlivých postav. No, a ty zombíky kreslí také velmi přesvědčivě. Je vidět, že k silnému příběhu toho nepotřebujete zase až tak moc. Není třeba si vymýšlet složitosti, které vysvětlujete na mnoha stranách, stačí situace a místo… tady a teď!

I proto si tahle série našla mnoho fanoušků, kteří jí bezhlavě propadli. A bude jich přibývat jako nemrtvých na stránkách komiksu. A Robert Kirkman kdysi prohlásil něco ve smyslu, že ho nebaví, když nějaká série končí…