logo

MRTVOLÁCI PODVANÁCTÉ

Už je to pomalu nekonečná telenovela. Nakladatelství CREW vydalo další svazek postapo příběhů – Živí Mrtví, tentokráte s přízviskem „Život mezi nimi“ a opět v příběhu nechodí kolem horké kaše a servírují nám putování za mrtvolným svatým grálem. Což je cesta, která nikdy nekončí. Rickova parta přeživších se tentokráte dostane až k vysněnému Washingtonu a přináší krapet jiný pohled na apokalypsu. Dokáží naší hrdinové obstát v těžkém rozhodnutí a vrátit se k „normálnímu“ životu? Jde to po těch všech hrůzách vůbec dokázat?

Cíl se zdá jakoby nadosah ruky. Poprvé od počátku knižní série měla skupina cíl, který měl nějaký hlubší smysl. Chráněnec Eugene, nesoucí tajemství v podobě léku na zombifikaci si to s našimi přáteli šine do Washingtonu, kde by mohl být konec všeho utrpení. Konec tuláků a chodců a s ním spojený možný život odznovu. To by však nebyl Robert Kirkman, aby z příběhu neudělal nikdy nekončící drama, boj o holý život až do samého nekonečného konce. Což o to, to by se dalo i čekat. Už jsme si zvykli, že nám Kirkman rád příběh sebere z rukou, zmačká do jedné zmuchlaniny a postaví přeživší před další a další nástrahu, kterou musejí zdolat.

Dvanáctá kniha ovšem začíná poněkud chabě. Během prvních několika stránek je dosavadní hlavní linie ustřižena, zmačkaná a spálena. Končí docela dobře, i když poněkud předvídatelně. Trochu jsem čekal, že autorovy zvraty někdy skončí a dopřeje nám alespoň nějaké inteligentní příjemné čtení. A ono prd. Když si představím, co všechno musela Rickova skupina prožít, už jen od opuštění věznice, říkám si, že z těchto lidí by měly zůstat jen prázdné, psychicky zdeptané trosky. Mrzí mě, že emoce, které jsem prožíval v předchozích sešitech, přicházejí tak trochu vniveč. Co naplat, když už se Kirkman rozhodne, že ho tato příběhová linka nebaví, nic s tím neuděláme.

Mé zklamání ze začátku je umocněno tím, že na pár dalších stránkách poté, příběh skočí úplně jinam a to po hlavě. Skupina přeživších najde útočiště v živé oáze na okraji Washingtonu nazývané Komunita. Domečky, louka příjemné osazenstvo, které se zdraví a děti si hrají s míčem. Podivné? Ano. Z počátku jsem musel zpolykat hořkou pilulku aby mi vývoj příběhu začal připadat zase v těch správných kolejích. Ovšem přemýšlel jsem, co mě na tomto komiksu tolik bavilo a už vím. Síla Života Mezi Nimi je postavena na podkladu ze svazků předchozích. Rick a jeho skupina si prošli peklem a pak ještě jednou a několikrát. Vždy docházelo k tragédiím a ke spoustě depresivních událostí. Tak si říkám, nezaslouží si partička hrdinů trochu oddych? Jenže jak může někdo, kdo žije v neustálém stresu, postaveni před vážná rozhodnutí z minuty na minutu, jen tak zklidnit a uvolnit se? Věřte, že to tak jednoduché není. Jednou říkal mrzutý Rick Michonne: „Už je to zase tady. Nikdy nekončící cyklus smrti.“ A v rámci dvanáctého sešitu lze vidět, že tento sentiment se stal hybnou silou paranoie a neklidu celé skupiny.

To nejlepší na tomto svazku je fakt, že mě nutí se vyrovnat s tím, že tito lidé, které jsem sledoval uplynulých jedenáct knih, mohou být nenapravitelně poškozeni. Navíc, jejich strach, paranoia a neklid je tváří v tvář dokonalému řešení všech problémů, které Komunita nabízí, upřímný a zvláštní. Cítil jsem, jak najednou jsou všichni neklidní. A byl jsem z toho nesvůj, protože v Komunitě se všechno zdá perfektní. A nic není perfektní, zvlášť když okolo zuří syrová zombie apokalypsa. Uvidíme. Nicméně poprvé za celou dobu, jsem ucítil obavy, co Rick a skupina v dalších dílech udělá, co bude produktem jejich duševního stavu. Těším se na další díl.

Když se podívám na kresbu a balení, to je opět již tradiční. Adlard silně rozlišuje jednotlivé postavy, tak že je poznáte i podle obrysu. Jediný vroubek přináší Rickova proměna z vlasatého, zarostlého křováka v oholeného ulízance, kdy jeho obličej vypadá krapet jinak než v dílech prvních. Nemohl jsem jej poté na stránkách poznat, ale něco mi říká, nebude to trvat dlouho a bude z něj zase vousatý vůdce.

Když to vezmu kolem a kolem Živí mrrtí jsou vlastně nekončící Tak jde čas s trošku drsnějším kabátkem. Jak se píše v předmluvě dílu prvního: „Hlavní ideou Živých mrtvých je zůstat s hlavním hrdinou, v tomto případě Rickem Grimesem, tak dlouho, jak jen to půjde.“ A ono to tak vážně je. Je to jako se vydat na cestu kolem světa o jedné noze a o berli – bude to trvat dlouho, mnohokrát spadneme, ale nakonec se dostaneme do místa, kde jsme začali a zjistíme, že jsme jen mnoho let ztráceli čas. Nakonec si ale uvědomíme, že za ty zážitky, za ty to opravdu stálo. A tak se cítím já, když nám Robert Kirkman přináší další a další příběhy jedné skupiny přeživších. Jedné z mnoha. Stále to baví a stále vás to nenechavá klidným. Osobně jsem moc zvědavý, jak dlouho to autoři vydrží. V televizi nám však začala pátá série The Walking Dead a ta nejspíše směřuje zrovna tam, kde u nás zrovna komiks vyšel. I když taky trochu jinak. A dvanáctý komiks Živých mrtvých je prostě fajn.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Honza Kohoutek

Admin a zástupce. Administrátor, redaktor, občasný pisálek povídek, osina v zadku všech idiotů, ale jinak kamarád všech, s kterými si má co říct. Filmový nadšenec, hráč her všeho druhu, čtenář knih s fantazií a poslední dobou komiksový dobyvatel.V současné době píše svůj první román.


KOMENTÁŘE