EXPRESNÍ ZÁSILKA

Ráno jsem zaspal. Což u mě nebývá zrovna řídkým jevem. Snídaně šla tudíž stranou, z pyžama jsem přeskočil rovnou do pracovního a energickým, ale pravidelným šlapáním, jsem pádil na místo. V kanceláři jsem se ani neohřál, jen popadl vysílačku, služební ruksak, usmál se na operátorku – Martinu, a do prdele – a rychlým pohledem se ujistil, že mám svůj obvyklý okruh. O pár okamžiků později jsem již ujížděl k čínskému bistru na rohu Václavovické a Královské. Za svou věčně usměvavou Ming s havraními vlasy, drobným dívčím tělem s ještě drobnějšími tvary. Samozřejmě vůbec nevím, jak se ve skutečnosti jmenuje a dokonce ve chvílích klidu dosud zvažuji všechny proměnné možnosti její skutečné národnosti. Ale říkám jí prostě Ming. Kdybych ji měl popsat jediným slovem, zvolil bych spíše výraz milá než hezká. Což by však nic neubralo její opravdové kráse. Jak vnější, tak vnitřní. Pořád se usmívá, až mě tím nakazila a po pár návštěvách jsem zjistil, že celou dobu, kterou pravidelně v bistru trávím, se usmívám i já. Jsem přesvědčen, že u toho vypadám jako debil. Nikdy jsme spolu neprohodili ani jediné slovo, které by se vymykalo čistě profesnímu vztahu obsluha-zákazník. Její švitořivé pokusy o češtinu mě neskutečně rozpalují, jednou jsem dokonce přemýšlel, co by se asi stalo, kdybych se, z ničeho nic, naklonil přes pult, objal ji kolem krku a vrazil jí pořádného českého vlhkého lomcováka. Mohutný asijský kuchař, ohánějící se sekáčkem na maso v prosklené kuchyni, mě však zbavil veškeré odvahy.

Poslední dobou však ve mně pomalu žhnula jiskérka naděje.

Nabyl jsem totiž přesvědčení, že během posledních tří návštěv se ke mně přes pult Ming nahnula více než bylo potřeba a na pro čistě obchodní úkon zcela zbytečně dlouhou dobu, mi poskytla kompletní, ničím nerušený pohled do svého výstřihu, odhalující pampeliškami porostlé sametově hebké údolíčko mezi dvěma nevelkými souměrnými kopečky.

A dneska ráno zase.

Brnělo mě v tříslech ještě notnou chvíli, když už jsem seděl na své tradiční lavičce kousek od bistra a hodlal do sebe naházet ještě horkou porci. Dnes je čtvrtek, podle mého neoficiálního zjištění a pozorování nejpracovitější den v týdnu. Snad všichni chtějí dohnat své resty, aby v pátek, poslední den pracovního týdne, nebláznili. Vždycky toho nejvíce našlapu ve čtvrtek. Jsem pak strhaný jak pes. Proto mi vlastně to zaspání ani moc nevadilo. Alespoň jsem mohl spojit snídani už rovnou s brzkým obědem a najíst se pořádně ještě ráno v klidu. Kancelářští, největší sorta mých zákazníků, v té době buď ještě spí nebo se do práce teprve chystají. Takže právě v tuhle dobu mám na jídlo docela klid. V poledne už pak na něco podobného nebývá ani pomyšlení ani čas.

Kdybych si na to chtěl vsadit, samozřejmě bych se netrefil.

Měl jsem v sobě sotva půl Chop suej, když vysílačka promluvila hlasem věčně zachmuřené Martiny:

„Kurýr 62, kurýr 62-“ písk. „Šedesátdvojko, ozvěte se.“

Protočil jsem oči v sloup a odložil jídlo bokem. Pak jsem se natáhl k nosiči kola a vytáhl z něj vysílačku. Spolkl jsem poslední sousto.

„Pěknou snídani přeje šedesátdvojka,“ zašklebil jsem se. „K službám.“

„Já už snídala,“ promluvila vysílačka.

„Já zrovna ne,“ odpověděl jsem. „Poslouchám.“

„Dvořáčkova 2/276. Firma Indusex. 8. patro.“ Vysílačka se na okamžik odmlčela. Živě jsem si ji představil, jak nahlíží do papíru. „Pan Pávek.“ Každá jiná operátorka by se určitě alespoň zahihňala, Martina ne. S tou nikdy nic nehnulo. Suchá jak ten nejtrapnější vtip, co jste kdy slyšeli. „Expresní zásilka. Bereš to?“

„Od toho jsem tady.“ Věděl jsem, kde to je. V přízemí té samé budovy se skrýval můj oblíbený antikvariát. Až magické místo, nezvykle obklíčené instantními kancelářemi obchodních firem a společností.

„Za chvíli jsem tam,“ křikl jsem do vysílačky, krabičku s jídlem hodil do odpadkového koše – třeba bude čas dnes ještě jednou Ming nahlédnout za poodhalenou oponu – a naskočil na kolo. „Ať mi postaví na kafe.“

Vysílačka cosi zachraptěla, ale to už jsem, plně zaujat jízdou, šlapal do pedálů a nevěnoval jí pozornost.

Budova vyhlížela až nechutně moderně, prakticky a uměle. Jako reklamními slogany pomalovaný červenohnědý robertek zapíchnutý doprostřed pláně seschlých banánů. V přízemním antikvariátu jsem byl několikrát, ve vyšších patrech dnes prvně.

Výtahová hudba plně odpovídala vzhledu a povaze budovy. Otřela se o uši, ale dovnitř nezavítala. Byla líbivá, ale bezobsažná. Instantní. Nasypte prášek, zalijte vodou a ejhle – ono to hraje. A uspávala. Naštěstí jsem vystupoval v osmém. Jet až do nejvyššího patra, asi bych zabral.

Po výstupu jsem mrkl na cedule a vyšlápl doleva. Šesté dveře vpravo.

Zaklepal jsem, chvíli počkal a pak odhodlaně vstoupil dovnitř. Za těch pár měsíců, co dělám kurýra, jsem zjistil, že odhodlanost vzbuzuje příjemnější a rychlejší jednání. Na rozdíl od plachosti, která povzbuzuje k popichování, zdržování a nadřazeneckému přehlížení. Alespoň jednu výhodu ta formálnost podobných kanceláří má. Hodně rychle se v nich naučíte chovat a jednat sebevědomě.

Vstoupil jsem do malé místnosti se stolem, kartotékou, obrovským květináčem s popínavou kytkou, která svými výhonky, rozvěšenými po zdech, objímala celou kancelář, a plakátově hezkou černovláskou sedící za stolem. Za ní ústily dveře do improvizované kuchyňky, jak jsem byl přesvědčen. Přímo naproti mně byly další dveře. K šéfovi.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem, hned jak sekretářka zvedla hlavu od papírů rozložených na stole. „Hoped. Pan Pávek žádal kurýrní službu. Prý nějaká expresní zásilka.“

„Ano, ano,“ vycenila černovláska zuby v úsměvu a vyskočila z křesla. Málem jsem tu nerozhodnost ani nezpozoroval. Podání ruky nebo pracovní úkon? Práce zvítězila. Trochu se natočila a zmáčkla tlačítko interkomu.

„Je tady ten kurýr, pane Pávek.“

„Ano,“ ozvalo se z interkomu. „Ať jde dál.“

Ladným krokem obešla stůl. Ani jsem nemusel hádat. Ke sněhobílé košilce jen s decentní výšivkou se nic jiného než tmavá minisukně a řemínkové boty na podpatku asi nehodilo. Dress code? Přílišné sledování kancelářského porna? Pokynula mi rukou ke dveřím. Než je stihla otevřít, poslechl jsem.

„Prosím,“ řekla zbytečně.

„Děkuji,“ odpověděl jsem a vstoupil.

Ne vždycky jsem se dostal až za pevné a bytelné hradby sekretářek. Někdy mi zásilku předala ona, takřka ve dveřích, a bylo vyřízeno, ale tohle byla expresní zásilka. Bylo jen logické, že ji chce vyřídit sám odesílatel osobně. Často jsem v podobných případech přemýšlel, zda jsem moc amerických filmů, odehrávajících se takhle v kancelářích, viděl já nebo oni. Protože jestli já, je to naprosto normální a už jsem jich viděl tolik, že se mi to automaticky spojilo s filmovými představami. Anebo jich viděli hodně oni a snažili se jim co nejvíce připodobnit, protože to je „normální a očekávané“.

Nikdy, opravdu nikdy, jsem se v případě, že jsem se dostal za sekretářku, až do samotného lůna firmy, po vstupu do šéfovy kanceláře nerozhlížel. Vždycky se dívám přímo na šéfa. Některé to znervózňuje. A mě baví. Pávek seděl za stolem. Udržovaný pětatřicátník vypadající na míň. Narezlé vlasy zastřižené alá Roden. Světle modrá košile, sako přehozené přes opěradlo. Věděl jsem, že si ho neoblíkl záměrně, aby působil přátelštěji, formálněji. Potěšilo mě to. Opravdu tak působil. Příjemně. Za jiných okolností na jiném místě by to asi byl dobrý společník do hospody nebo baru. Před ním na stole ležela čistě bílá nepopsaná obálka (samozřejmě zalepená) a úhledně zabalený obdélníkový balíček. Ozdobná mašle prozrazovala, že nepůjde o pracovní záležitost, ale čistě soukromou. Tím lépe, podobné akce hodí častěji nějaké dýško.

Mrkl jsem znovu na krabičku. Tady někdo něco žehlí. Tipoval jsem náramek na ruku nebo řetízek.

„Dobrý den,“ promluvil Pávek a pohlédl na hodinky. „Jste docela rychlí.“

„Je to naše práce,“ prohlásil jsem netečně.

„V pořádku,“ konstatoval a přivolal mě výrazným gestem ruky blíže.

Přistoupil jsem až ke stolu. Chybělo u něj křeslo, na nějž by se Pávkův případný společník mohl posadit. Pávek asi rád s lidmi jednal z podhledu anebo mimo svou kancelář. Tuhle mou myšlenku však Pávek okamžitě zpochybnil. Protože vstal.

„Takže,“ promluvil.

Rychle jsem zvedl blok jízd a zmáčkl propisku. Výchozí bod jsem vyplnil už ve výtahu.

„Dopis a balíček doručíte na Balcarskou 66. Firma Hovex. Je to hned v přízemí. Paní Hovorková,“ odmlčel se.

„Promiňte, Hovex?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ zasmál se. „Hodně výhodný export.“

Rychle jsem dopsal a pokývl hlavou. „Děkuji.“

„Předáte to pouze jí, rozumíte?!“ přikázal Pávek. „Jen do jejích rukou, nikomu jinému.“

„Samozřejmě,“ ujistil jsem ho. „U expresních zásilek to ani jinak neděláme.“

„V pořádku,“ považoval Pávek svou direktivu za vyřízenou. Sáhl do kapsy a položil přede mne na stůl pětistovku. „Jeden blok před Balcarskou, měl byste to mít po cestě, i když nevím, jaké zkratky vůbec používáte, je květinářství. Koupíte tu největší kytici, na kterou vám to bude stačit a doručíte ji se zásilkou.“ Usmál se a dvěma prsty pětistovku odsunul. Vůbec netuším, jak to udělal. Pod pětistovkou ležela dvoustovka. „To je všimné, pro vás.“

„Rozumím,“ odpověděl jsem a natáhl se po obálce a balíčku. Opatrně, aniž bych si jej sundal ze zad, jsem obálku s balíčkem zasunul do ruksaku a rychlým pohybem ho šňůrkou visící přes rameno zatáhl. Shrábl jsem peníze, zastrčil do kapsy a zajistil zipem. Na místo, kde před chvílí ležely peníze, jsem položil knihu jízd a otočil ji k Pávkovi.

Pávek na ni ani nemrkl okem a do kolonky podpisu udělal jen rovnou vodorovnou čáru.

„S největší pravděpodobností se vrátíte s odpovědí,“ pronesl a přisunul knihu jízd ke mně. „Jde to na mě. Razítko vám dá sekretářka.“

„Samozřejmě,“ přikývl jsem, otočil se a odešel.

Sekretářčin úder razítkem jsem bral jako startovní výstřel. Ve výtahu jsem cíl naťukal do navigace, nasadil si sluchátka, venku naskočil na kolo a vyrazil.

Provoz se zrovna rozjížděl. Během půl hodiny nebude v ulicích k hnutí. Ovládnou je taxíky a služební auta. Věděl jsem, že když si máknu, ještě se tomu vyhnu. Alespoň při cestě tam.

Kytice byla obrovská a voněla nechutně. Směs žlutých a rudých květů, jejichž jména bych ani nedokázal vyslovit a hromada zeleného bordelu zabalené do protivně šustící průhledné fólie. Musel jsem ji při jízdě držet v zubech. Bylo to dost nepohodlné, skoro nic jsem přes ni neviděl, po chvíli mi škubalo v čelistech, ale jakékoliv jiné místo by ji mohlo poškodit. Trochu to vyvažovaly dvě věci. Byly to už jen dva bloky a zbylo mi 67 korun, které jsem, jak asi sami uhádnete, nepřiznal.

Zásilku chtěla, samozřejmě, převzít sekretářka. Nevýrazná tuctovka, která by byla dobrým materiálem studie rozdílnosti sekretářek mužských a ženských bossů. Radostně jsem ji ubezpečil, že je jen do vlastních rukou. Zaklepala tedy na dveře, po vyzvání je pootevřela, nakoukla do nich a ohlásila: „Je zde nějaký kurýr. S obrovskou kyticí, obálkou a balíčkem. Prý to musí předat jen Vám.“

„Pusťte ho dál,“ ozval se zpoza dveří rázný hlas.

Sekretářka se narovnala, otevřela dveře dokořán a pokynula hlavou. „Prosím.“

Mlčky jsem kolem ní proplul, neopomněl jsem se jí však škodolibě usmát do obličeje. Je třeba si na každé práci najít příjemné chvilky a užívat je. Práce se pak zdá příjemnější a radostnější.

Kancelář se od té Pávkovy moc nelišila. Jen byla trochu žensky útulnější. Paní Hovorková seděla v kolečkovém křesle, dost daleko od stolu. Fialový kostýmek byl snad ušit přímo na ni. Nohu přes nohu. Od lesklých, krásně tmavých kolenou se odrážela záře osvětlení.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem a napínal krk, abych přehlédl kytici.

„Pan Pávek?“ zeptala se takovým tónem, že mi bylo hned jasné, o co jde.

„Ano,“ odpověděl jsem a přistoupil ke stolu. Kytici jsem položil na stůl bokem a natáhl k ní ruku s obálkou a balíčkem. „Expresní zásilka.“

Ani se nepohnula.

„Všechno to odvezete zpátky,“ řekla rázně. Pohlédla nejprve na kytici a pak přímo do mých očí. „Docela neskladné, co?“

Lehce jsem přikývl.

„Máte mobil?“ zeptala se.

Opět jsem přikývl.

„Skvělé,“ hlesla spíše pro sebe, přejela ke stolu a trhla zásuvkou. Vyjela takřka neslyšně. Sáhla do ní a položila na stůl stovku. Byla rovná a neporušená jako list papíru, žádný přehyb, natržení nebo jen stopa po tom, že by jí kromě ní držel v ruce někdo jiný. Kdyby mi řekla, že má ve sklepě soukromou tiskárnu, ta stokoruna by byla pádným a přesvědčivým důkazem.

„Hodíte tu kytici do popelnice, vyfotíte mobilem a tu fotku mu ukážete.“ Přesunula při těch slovech stokorunu po desce stolu ke mně. „Obálku a balíček mu vrátíte a řeknete mu-“ zarazila se. „Nebo víte co?“ nahnula se přes stůl a vyškubla mi obálku z ruky. Položila ji na stůl, vzala od pohledu drahé pero a napsala přes ni velkými písmeny čtyři slova.

TY VÍŠ, CO CHCI!

„Máte přítelkyni, ženu?“ zeptala se, když mi obálku podávala.

„Ne,“ přiznal jsem.

„Šťastná to žena,“ uzemnila mne. Pak mávla rukou, jako by odháněla dotěrný hmyz.

„To je vše. Můžete jít!“

Vzal jsem kytici, otočil se a odešel.

Popelnici jsem objevil, naštěstí, hned ve dvoře za budovou. Kytici jsem do ní opatrně položil a čtyřikrát ji vyfotil z různých úhlů. Nejlepší fotku jsem se rozhodl vybrat až ve výtahu. Nasedl jsem na kolo a šlápl do pedálů.

Pobavilo mě, jak má pendlovací anabáze začínala přitahovat pozornost. Pávkova černovlasá sekretářka totiž tentokrát zůstala stát ve dveřích kanceláře. Pávkovi to buď bylo jedno, nebo byl natolik rozrušen vrácením neporušené zásilky, fotografií kytice a důrazně strohou odpovědí, že ji nechal být.

Držel obálku v ruce a zíral na stručnou odpověď. Dost dlouho na to, aby ji přečetl stokrát. Až pak pohlédl na tmavovlásku. Podivně našpulil pusu.

„Máte přítelkyni?“ zeptal se, když vytahoval ze stolu papír a pero.

„Ne,“ odpověděl jsem s neskrývanou stopou smíchu.

„Šťastný to muž,“ hlesl Pávek a otevřel pero. „Počkejte venku. Sekretářka vám předá nový dopis. Doručíte jej na stejnou adresu. Zatím vyřešte formality.“

„Dobře,“ pokrčil jsem rameny a přemístil se do sekretářčiny kanceláře.

Trvalo sotva pět minut než interkom rázně zachrastil: „Ivanko.“ Sekretářka na okamžik zmizela za dveřmi, a když se vrátila, podala mi novou nepopsanou zalepenou obálku. Stejně jako mi ji mlčky předala, si ji já mlčky vzal a beze slova opustil budovu.

Venku jsem nahlásil svou pozici a situaci, naskočil na kolo a vydal se již známou cestou.

Hovorkové sekretářka byla docela překvapená, když jsem vstoupil dovnitř. Ani jsem nepozdravil, jen jsem se zaculil. Netečně vstala, přešla ke dveřím a ohlásila mě. Byl jsem přijat.

„Ale…“ zakroutila Hovorková hlavou, když jsem jí předal obálku. „Fotku viděl?“

„Moc se mu nelíbila.“

Tentokrát obálku roztrhla, rozevřela list a dopis si přečetla. Pak otevřela zásuvku, vytáhla papír a pero. Instinktivně jsem odstoupil od stolu, abych jí poskytl více soukromí.

„Děkuji,“ ocenila to a začala psát.

Bylo to jen pár strohých řádků. Krátké věcné věty. Jejich obsah jsem samozřejmě neznal, ale dle zvuku pera pohybujícího se po papíře jsem si dokázal představit jejich formu.

„Tady,“ řekla po chvíli.

Otočil jsem se od bolestně barevného obrazu a převzal obálku. Pětistovka tentokrát již ležela na stole.

„Zdá se, že jste natrefil na dobrou žílu, ne?“ smála se. „Obálku doručíte. Vedle v domě, v přízemí, je obchod s kuřáckými potřebami. Dýmky, doutníky, tabák a tak. Mají tam takovou malou gilotinu na sekání špiček doutníků. Koupíte ji, necháte zabalit a doručíte s dopisem.“

„A co…“ chtěl jsem se ujistit.

„Mají ji tam,“ přerušila mě. „Je to asi tři dny, co jsem se tam na ni dívala. Zbytek si, samozřejmě, nechte od cesty.“

Vždycky jsem si užíval dny, kdy jsem měl svou práci rád.

Obchůdek to byl hodně příjemný. A podivně voňavý. Až by člověk litoval, že nekouří. Gilotina byla velmi precizní záležitost. Žádný čínský prefabrikát. Poctivá práce ctící detail. Snad proto mi moc peněz nezbylo. Jsem přesvědčen, že to Hovorková moc dobře věděla.

Když jsem vstoupil do Pávkovy kanceláře, zarazil jsem se. Černovláska byla pryč. Místo ní tam seděla peroxidová blondýna. Až nezdravě hubená. Oblečení se lišilo jen barevnou kombinací. Němě jsem na ni zíral.

Rozhodně ale byla zasvěcená.

„Dobrý den,“ pozdravila snad jen úsměvem. „Chviličku strpení. Pan Pávek se vám bude za okamžik věnovat.“

„V pořádku,“ ujistil jsem ji. „Nikam nespěchám.“

Tentokrát jsem čekal asi patnáct minut. Snažil jsem se to nedělat okatě, ale celou dobu jsem blondýnu sledoval. Byla podivně neženská. A zcela evidentně se seznamovala s bezprostředním okolím. Prohlížela zásuvky, listovala papíry a rovnala je, přemísťovala věci na stole. Nejdříve mě napadlo, že se s černovláskou jen prohodily, i když by mi systém jejich směn nedával smysl, a že by se zde pracovalo i v noci, nebo od brzkého rána, se mi nechtělo věřit. Postupně jsem nabýval přesvědčení, že ta blondýnka je tu úplně nová.

Po oněch dlouhých patnácti minutách se otevřely boční dveře do kuchyňky a vystoupil z nich Pávek. Měl novou košili, zapínal si zrovna rukávy, pak si dozadu ulízal mokré vlasy. Mrkl na mne, přešel ke dveřím své kanceláře, otevřel a gestem vyzval, abych vstoupil. Beze slova a známky odporu jsem poslechl.

Než za námi Pávek zavřel, otočil se k blondýně a milým hlasem pronesl: „Martičko, je to na lince. Za chvíli nám to přineste. A zajistěte odvoz toho předmětu. Ať nám to tam nezabírá místo. Přeci jenom, je to jen malá kuchyňka.“

„Ano,“ zaslechl jsem, než se dveře zavřely.

„Takže?“ tleskl Pávek a natáhl dlaň.

Vložil jsem mu do ní jak obálku, tak krabičku s gilotinou.

„Doufám, že vám nepůsobíme nějaké komplikace, tím, že jezdíte sem a tam?“

„Ne, máme to v popisu práce,“ zavrtěl jsem hlavou. „Myslím, že je to dokonce lepší. Aspoň jsem vytížený a nemusím pořád hledat cestu. Už vím, kudy a kam jet.“

„Jo, jasně,“ pokývl Pávek a roztrhl nejprve balíček. „Jak typické,“ prohlásil, když si prohlédl gilotinu. Odložil ji na stůl a cestou kolem stolu ke křeslu roztrhl obálku.

Zatímco četl, všiml jsem si tmavé skvrnky na jeho krku.

„Máte-“ chtěl jsem jej upozornit, ale byl jsem přerušen sekretářkou, která bez zaklepání vstoupila dovnitř a postavila mezi nás velkou krabici. Tak třicet na třicet. Bílá, bez potisku, zabalená do kuchyňské fólie a převázaná provázkem.

Pávek právě dočetl a jako by mou nedokončenou větu přeslechl.

„Takže,“ položil na krabici již připravenou zalepenou obálku. „Tentokrát snad již jedete naposled,“ zašklebil se. „Teď by již měla být spokojená.“ Vstal. „Doufám.“

„Na tohle ale já nejsem stavěný,“ vyhrkl jsem ze sebe. „nemám to kam dát a v ruce to držet nemůžu.“

„Doufal jsem, že si nějak poradíte,“ pronesl důvěřivě. „Doručení je důležité.“

„No,“ pozvedl jsem obočí. „Snad se to vejde na nosič. Není v tom ale nic křehkého?“

„Bez obav,“ konstatoval Pávek. „Tohle se nerozbije. Martička bude tak hodná a dá vám z kuchyňky zbytek toho špagátu, abyste to mohl nějak připevnit. Viďte?“ obrátil se k blondýně.

„Zajisté,“ přikývla.

„Tak šťastnou cestu,“ vyhnal nás mávnutím ruky jako kachny ze dvorku.

Byl bych přísahal, že ta krabice cestou spadne. Byla poměrně těžká, obsah se v ní pohyboval nezajištěn a při pohybu tupě duněla. Ale nakonec vydržela celou cestu hezky na nosiči. Špagát se ale povolil, takže kdo ví, jak by to bylo, kdybych jel o něco dále.

Když jsem ji sundával z nosiče, všiml jsem si narezlého fleku v rohu. Krabice začala prosakovat. Ještě to neprotékalo fólií, ale roh byl zbarvený do ruda.

Poslal jí snad meloun?

Hovorková mě už vyhlížela. Snažila se to zamaskovat diktováním sekretářce, ale tu by si na to snad zavolala k sobě, ne? Jen mi pokývla, sekretářce naznačila, že může zůstat sedět a elegantně vplula do své kanceláře jako nablýskaný rolls-royce do garáže.

Následoval jsem ji. Mlčky.

Stejně mlčky jsem jí předal zásilku.

Opatrně krabici otevřela, ovšem tak, abych neviděl, co ukrývá, a nahlédla dovnitř. Evidentně uspokojená se usmála.

„Tu kytici jste zahodil tady někde?“ pohlédla na mě. Oči ji zářily jako někomu, kdo dosáhne svého.

„Hned tady za domem,“ odpověděl jsem.

„A poničil jste ji při tom nějak?“

„Ani ne. Položil jsem ji tam opatrně, aby byla na fotce dobře vidět.“

Mrkla na mě.

„A mohl byste pro ni dojít a přinést mi ji?“

„No…“ zamyslel jsem se.

Naklonila hlavu na stranu a jakoby ledabyle si rozepnula horní knoflík kostýmku.

„Mohl,“ rezignoval jsem. „Proč ne…“ a otočil jsem se ke dveřím.

„Ještě moment!“ zarazila mě. Otočil jsem se zpátky. „Tu malou krabičku, co jste přivezl prve. Neposlal ji zpátky?“

V očích jí jiskřilo a bylo znát, že je napjatá.

„Ne,“ odsekl jsem a otočil se k odchodu.

„Škoda,“ zaslechl jsem za sebou povzdechnutí.

Všechno mi to došlo až venku, když jsem se nakláněl do popelnice pro stále ještě neporušenou kytici.

Ta rudá skvrna na Pávkově krku…

Povídka také vyšla v knize Útočiště. Vice informací zde.