CESTA

V těle krásné mladé dívky seděl anděl na vrcholku haldy a zaujatě hleděl na zlatavé slunce, jenž právě stoupalo nad obzorem. První paprsky se opíraly do střech budov, vysokých věží továren, které si svou rozlohou jako první zasluhovaly pozornost slunce. Ale před očima jarního dne nezůstaly skryty ani drobné cestičky mezi stromořadími v nedalekém parku, které svou malebností fascinovaly Božího posla nejvíc.

Anděl si pročísl prsty dlouhé plavé vlasy, a s pohledem upřeným do rodícího se rána se pousmál. Jak krásně bylo na Zemi. Skoro jako by mu tento svět připomínal vlastní domov. Dojat hrůzostrašnými legendami o zlu a strachu sužujícmu tuto planetu, rozhodl se anděl, že chce zjistit pravdu o lidském druhu. A tak jako spisovatel pozoruje okolí, aby byl schopný zachytit veškeré jeho souvislosti, i anděl chtěl vyrazit na Zem a zpětně ve svých kronikách podat svědectví o lásce, kráse a harmonii, jenž Pán vložil do duší všech živých tvorů.

Andělův pohled spadl do karamelově zbarvené trávy vedle něj, na níž ležel bukét bělavých kopretin. Kytici vzal a přitiskl si jí k srdci. Začal vanout teplý jižní vítr a anděl v bělostém šatu, s tváří té nejjemnější dívky, započal svou cestu dolů do města. První vstoupil do parku.

Mlčky a s vševidoucím úsměvem kráčel chomáčky zelené trávy. Dýchal svěží vzduch, jenž se opíral do jeho šatů. Hleděl do ševelících korun stromů, které jako by vyprávěly dlouhý příběh o tom, jak krásné je probuzení do jarního rána. Naslouchal zpěvu ptactva proletujícího mezi jejich větvemi, když tu mezi ševelením vrabců zaslechl první hlasy. Lidské hlasy. Vyrovnané a spokojené. Anděl se okamžitě vydal po směru těchto hlasů. Zanedlouho narazil na skupinu osob postávajících v polostínu. Všichni lidé stáli v kruhu a prováděli jakási cvičení. V dlouhých intervalech natahovali ruce, zhluboka dýchali. Andělovi chvíli trvalo, než pochopil, že ten podivný způsob pomalého, ladného tance vlastně vypadal jako modlidba. Jako by tito lidé vzdávali hold vycházejícímu slunci. Anděl opatrně přistoupil k jednomu z nich.

Rusovlasá žena přivítala anděla milým pohledem.
„Co to děláte?“ Zeptal se anděl. Ostatní v kruhu se na sebe lehce pousmáli.
„Jóga. Copak ty jsi nikdy neslyšela o józe?“ Zajímala se rusovláska. Anděl zavrtěl hlavou.
„Jóga je příjemná. Uklidňuje, nabíjí člověka pozitivní energií. Tohle, například, je pozdrav Slunci.“
Žena udělala několik ohybů. Anděl její pohyby zopakoval.
„Výborně,“ zaplesali ostatní cvičící.

Anděl byl potěšen otevřeností prvních lidí, které na zemi potkal. Každému z nich předal kopretinu ze své kytice. Dále pokračoval parkem. Jakási melodie se rozhléhala nedaleko místa, kde se setkal s těmi, jenž cvičili jógu. Anděl přistoupil blíže a zahlédl muže a ženu. Muž seděl na schodech dlouhého mostu a hrál na kytaru rychlou, líbivou melodii. Před mužem se v bocích pohupovala žena, pobrukovala si do rytmu.
„Také cvičíte jógu?“ Zeptal se anděl ženy, která se srdečně rozesmála. „Ale ne,“ odpověděla žena, „tancuji a zpívám. Tady Marek napsal písničku pro naši kapelu, tak jí zkoušíme. Pojď, zatancujeme si spolu.“ Žena chytila anděla za ruku a muž začal opět hrát na kytaru. Anděl se nechal vést v tanci.
Zavřel oči a poslouchal láskyplnou melodii ženina hlasu. Když tancovali, měl pocit, že se vznáší, jako by byl zase mezi svými a společně poslouchali chóry andělských sborů.
„Tak co, líbilo se?“ Zeptal se nakonec muž, když dohrál poslední akordy.
Anděl přikývl a jako výraz díků věnoval ženě i muži kopretinu.

Poté překročil most a šel prosvětleným městem tak dlouho, dokud nenarazil na hrad tetlící se ve slunečním světle. Prostranství hradu bylo zaplněno množstvím stánků. Anděl procházel podhradím a zvědavě nakukoval do těch malých, směšných domečků bez postelí, přesto však plých perníků, dřevěných koníků a barevných stužek. Krátkou cestičkou vstoupil do hradu. Jeho bílým šatem lehce zahalené tělo se otřáslo zimou, držící se v kamenných stěnách. A tu si anděl všiml dívky, přivázané na dlouhý žebřík. Anděl v hrůze vykřikl. Vedle žebříku se nacházelo polínko se zabodnutou sekerou, na stěně viselo množství železných předmětů, jenž již na první pohled působily děsivě. Kousek opodál stály další dvě dívky a smály se.
„Proč jí ubližujete?“ Zeptal se anděl se slzami v očích. Dívky se náhle přestaly smát a obrátily se na anděla.
„Ale to je jenom jako,“ mávla jedna z dívek rukou. V tu samou chvíli se i dívka na mučidlech bez úhony zvedla a pohlédla na anděla. „Studujeme historii,“ řekla, „středověk bylo hrozné období, proto jsme chtěly zjistit, jaké to muselo být. Je důležité se z historie poučit,“ upozornila a ukázala na skřipec, „a bojovat za to, aby se tohle nikdy neopakovalo.“
Anděl, možná trochu pochmurně, přikývl. Přesto však všem dívkám věnoval po jedné kopretině, a zmizel z prostoru hradu.

Tak zamyšleně zahleděn do země pod svýma nohama, si anděl vybavoval příběhy o starých dobách, kdy člověk člověku ublížoval, že si ani nevšiml, že se ocitl na hřbitově. Zkroušeně se rozhlédl po stovkách náhrobků. Procházel mezi alejemi památečních desek se jmény pochovaných. U mnohých se zastavil, a nad náhrobními kameny pronesl krátkou modlitbu. Slunce začalo zapadat za obzor a anděl sestoupil známou cestou zpět do města. Ulice se již pomalu začaly zabarvovat do temně rudé. Teplo jižního větru ustalo, na Zemi se začal sápat chlad a mráz, který přinášel jarní večer.
Anděl procházel mezi drobnými hospůdkami, sem tam nakoukl dovnitř, kde viděl starce, sedící nad sklenicí zlaté tekutiny s bělavou pěnou, jak vykřikují do místnosti zlá slova.
Tu se rozrazily dveře jedné z hospůdek, a před andělovy nohy se svalil mladý muž. Jeho obličej pokrývala krev, zrychleně vydechoval další sprostá slova. Záhy na to vystoupil ze dveří hospody muž další.
„Táhni! Ať už tě tu nevídím, ty sráči!“ Zakřičel násilník a jako tečka ukončuje větu, ukončil spor se zraněným dalším nakopnutím do břicha.
Poté se otočil na anděla,“opovaž se volat policajty nebo si tě najdu!“ vykřikl a zalezl zpět do dvěří.

Vyděšený anděl se rozběhl pryč od místa násilí, k obchodu, ve kterém se i přes zhasnutá světla pohybovala skupinka lidí. Hrůza jímala andělovo srdce, když se opíral o prosklenou výlohu obchodu, snažíce se zbavit posledních obrazů, jenž právě spatřil. Jakýsi chlad náhle objal andělovy kotníky, a tak pohlédl dolů k zemi. Jeho bílé botky, které chránily jeho nohy před zimou, byly náhle uhlově černé.
„Sakra! Je tu kamera! Ven!“ Zakříčel kdosi z vnitřku obchodu a skupinka mužů v tmavých čepicích prorazila dveře, přičemž srazila anděla k zemi. Okolím se začalo rozléhat hlasité houkání. Muž, který se s andělem střetl, jej chytil pod krkem. Anděl zalapal po dechu, ale dřív než stačil promluvit, zatmělo se mu před očima, jak jej zloděj umlčel tvrdou pěstí přímo do obličeje.
Když anděl oči otevřel, byla už tma a muži byli dávno pryč. Anděl se pomalu, bolestivě zvedl ze země a začal si oprašovat špinavé bílé šaty. Avšak ani to největší úsilí nemohlo zastavit temnotu, jenž nyní do obsidiánova zabarvila celou polovičku jeho oděvu. Neboť park bylo první místo, kam posel Boží zavítal, a kde jej potkaly ty nejkrásnější zážitky, vyhledal anděl další park. Posadil se na lavičku kdesi pod stromem, a se slzami v očích si prohlížel potemnělou zem. Kde jsou ty krásy jitra? pomyslel si, a zoufale o sebe třel jednotlivé cípy svých šatů, ve snaze očistit temné, děsivé skvrny.
„Nazdar kočičko!“ Ozvalo se z houští nedaleko andělovy lavičky. Vysoký, do dlouhého kabátu oděný muž, se blížil pomalým, plouživým krokem k andělovi. „Tak pozdě? A sama? Pojď ke mě, pojď ke mě domů, holka.“ pokračoval muž, a když byl dostatečně blízko, chytil anděla za bělavou ruku. V úděsu nad nekončícími hrůzami dnešního dne, začal anděl zběsile volat o pomoc.
„Hej!“ Rozhlehlo se do tmy parku další volání, následované rychlými kroky. A tu náhle před andělem, jehož šaty již nadobro pokryla černá barva, se objevil další muž. Bystrý, připravený zasáhnout.
„Okamžitě ji pusť, prasáku!“ Vykřikl a prudce oderval násilníka od anděla. Vysoký muž v kabátu zmizel zpět ve křoví.
„Není chytré se takhle večer toulat sama,“ řekl zachránce, a lehce se dotkl andělova obličeje, na němž zela obrovská modřina z předchozí potyčky.
„Jsi v pořádku?“ Dodal, a bez zeptání přehodil přes roztřeseného anděla svou bundu. Anděl mlčky přikývl, „děkuji,“ šiptl, a hrdina se usmál. „Já jsem David. Ty?“ Silné zavátí severního větru doprovodilo vyslovení andělova jména.
„Říkají mi Miri.“ David objal anděla kolem ramen,
„Miri, troufám si říct, že teď by se hodilo koupit ti panáka.“ Anděl zmateně pohlédl na muže, „Co je panák?“ Zeptal se. David se srdečně rozesmál.
„No to je něco, co ti teď udělá hodně dobře.“

Pod ochrannými křídly muže, který se anděla v pravou chvíli zastal, tak pokračoval Miri do malého kamenného baru a s jakousi nadějí v očích se seznamoval s dalšími lidmi. Za tu krátkou dobu, co byl na Zemi, zažil sice věci krásné, ale i ty zlé, proto veselá společnost Davidových přátel působila na anděla jako spása, a odměna za krutě prožitý večer. Humorná vyprávění, hlasitý smích a projevy lásky mezi některými osobami nabily anděla novou nadějí, že všechno špatné jednou končí. A samotná přítomnost Davida hřála anděla na srdci možná víc než samotný jarní východ slunce.

„Chce se mi čůrat,“ promluvila do hřmění hlasů v baru Davidova kamarádka Veronika,
„Miri, jdeš taky?“ Obrátila se na anděla. Anděl v první chvíli neodpověděl, to slovo mu bylo neznámé. „Proč vy ženské chodíte na záchod ve skupinách, to nikdy nepochopím.“ Kroutil hlavou nad Veroničinou nabídkou její přítel Dominik. Veronika uchopila anděla za ruku a táhla jej sebou směrem k toaletám,
„Máme množstevní slevu,“ rozesmála se a zmizela i s andělem ve dveřích. V malé místnůstce se dvěmi dveřmi si prohlížela Veronika sama sebe v zrcadle a upravovala si vlasy.
„Myslím, že se Davidovi líbíš,“ prohodila věcně a usmála se na anděla. Ten její úsměv opětoval. Když už byla hotová se svým vzhledem, vstoupila do prvních dveří.
Anděl po jejím vzoru následoval do dveří druhých. Lehké zavrzání kliky probralo hlas ukrývající se za vchodem na jednu z toalet. Anděl překvapeně pohlédl na zem, kde opřená o záchodovou místu ležela mladá dívka. Vlasy měla smáčené lepkavou tekutinou. Trvalo jí několik vteřin než si uvědomila, že nad ní někdo stojí.
„Mohu ti pomoci vstát?“ Zeptal se anděl. Dívka otevřela oči a roztřesenou ruku si odstranila mokré vlasy, přilepené k obličeji.
„Jdi do háje!“ Vykřikla a anděl opustil místnost. Když pak stál opět před zrcadlem a pohlédl na svůj odraz, zklamaně se odvrátil, neboť kolem jeho očí se objevila černá linka.

„Spokojené, dámy?“ Zeptal se Dominik, když dorazily zpět ke stolu.
„Naprosto,“ zakřenila se Veronika a sedla si příteli na klín. Dřív ale než si anděl stihl také přisednout ke stolu, přistoupil k němu David. „Miri, poslouchej.“ Začal opatrně, „potřebuju si teď něco zařídit. Doprovodíš mě? Bude to jen chvilka, můžeme pak zase přijít.“
Anděl souhlasně přikývl a společně opustili bar.
David a anděl procházeli krátkou cestou mezi stromořadími. David vyprávěl, anděl toužebně naslouchal zvuku jeho hlasu a jeho tak najednou lidské a snad i ženské tělo se naplňovalo touhou po lepším poznání nového přítele. Na konci cesty se David zastavil pod kostelními hodinami a pohlédl na věž.
„Za chvíli budu zpátky, slibuji.“ Řekl a lehce políbil anděla na bílou ruku.

Anděl se posadil na kamennou zídku kostela a čekal. Jako anděl strážící hodiny si Miri dobře uvědomoval, kolik času uteklo od doby, kdy jej David opustil. Ale jeho nehynoucí dychtivost znovu ho spatřit jej udržovala na místě. Je tohle lidská láska? ptal se sám sebe a prohlížel si své ženské tělo. Je tohle láska mezi mužem a ženou? zamýšlel se neustále, neboť mezi anděli různá pohlaví neexistují a lásku tak, jak ji znají lidé, andělé neprožívají.
A tak v zákrytu kostelní věže anděl čekal a zvídavě hleděl do tmy, kdy opět spatří tu povědomou, vytouženou siluetu muže. Ten však nepřicházel ani tehdy, když hodiny odbily první hodinu ranní.

Teplé stuhy paprsků slunce se opět opíraly do střešních tašek rodinných domů a rozhlehlých továren, jenž se ve zlatavém svitu leskly jako měděné sloupoví, zaražené do kouzelné zelenavé krajiny. A na haldě, jen kousek nad městem, seděl anděl v ženském těle, a jeho vlasy, šat i oči byly temně černé, a on se od slunečních paprsků jarního dne odvrátil.

EPILOG
Kostelní hodiny odbily jednu hodinu třicet a ve tmě se objevila známá silueta. David došel k místu, kde na něj měla Miri počkat. Hledal ji, ale nenašel. Naposledy proklel sám sebe, že se zdržel déle než zamýšlel. Otočil se na podpadku a odešel malou cestičkou ve stromořadí. Po cestě minul bělavou kopretinu ležící na zemi.