STEVEN ERIKSON A JEHO VESMÍRNÝ SPRATEK

„Toto jsou cesty hvězdné lodi SHL Spratek. Jejím úkolem je vyhledávat nové světy, na něž by se dala zapíchnout terránská vlajka, daly by se podmanit a v případě potřeby na nich vyhladit veškeré životní formy, odvážně vyhodit do -“ Po přečtení tohoto citátu z přebalu knihy musí být každému jasné na co autor naráží, a že nepůjde o nic vážného. Teda pokud zrovna čtenář nežil nějakých posledních padesát let ve sklepě bez elektřiny a o Star Treku a o dobrodružství lodi Enterprise nikdy neslyšel.

Kanaďana Stevena Eriksona zná český čtenář jako autora rozmáchlé série Malazská kniha padlých, která odradí každého druhého zájemce jen svým jmenným a místopisným rejstříkem. Jak sám Erikson přiznává, vždy byl velikým fanouškem Star Treku a s myšlenkou napsat něco jako poctu, koketoval dlouho. Až jeho žena ho dokopala k činu a výsledkem je právě román Spratek. Zvláštní na tom všem je, že Erikson si jako poděkování své celoživotní lásce vybral právě parodii.

Když pominu tu nekonečnou bitvu, kterou mezi sebou s nadsázkou vedou fanoušci Star Wars a Star Treku, musím říct, že strefovat se zejména do druhého jmenovaného není až takový problém. Star Trek si sice hraje na to, že vychází (nebo minimálně vycházel) z vědeckých předpokladů a všechny věci, místa a události mají alespoň minimální teoretický základ, hned při první příležitosti předvede nějaký nelogický nesmysl, který je pro něj za ty roky přímo typický. Už jen to, že základ původního seriálu z šedesátých let je cestování vesmírné lodi s posádkou čítající něco přes 1000 lidí a při prvním průseru se do toho největšího nebezpečí vydává kapitán, jediný člověk, který umí loď řídit, ovládat zbraně, udržovat reaktor a pokud možno ještě doktor a jediný pán, který má od všeho klíče, je věc hodná legendárního facepalmu Patricka Stewarta. Budiž.

Navíc parodie je velice ošemetný žánr. Kde je ta hranice, při které působí svěže, nenásilně, hlavně tedy vtipně a je spíše chytrým pomrkáváním na fanoušky a kde začíná sprostá kopírka, snaha o zesměšnění a tolik dnes omílané trolování? Steven Erikson na to jde poměrně dobře. Přiznám se, že rozhodně nejsem trekkie a místo poskakování v pyžamu si raději zašermuji světelným mečem, tudíž jsem řadu narážek na slavné události a epizody původní seriálové řady pravděpodobně nepochopil nebo úplně minul. Z knihy ale všechna epická vesmírnost plná různorodých ras a technologie přímo stříká. Ale protože je Spratek v první řadě parodie, vše se děje takovým zvláštním pokrouceným způsobem, kdy lidstvo je prezentováno jako banda všehoschopných uzurpátorů, kterým jde jen o jediné – vytěžit všechny zdroje, podmanit si území, obyvatele a nehledět na následky. Všímavější čtenář v tom musí nutně objevit hlubší rozměr a snahu o kritiku naší konzumní společnosti.

Dobrodružný příběh, plný mnohdy až absurdních situací, podivných postav a překvapivých zvratů, se dobře a lehce čte. Dokonce se několikrát snad i pousmějete. Bohužel pro mě nepřekonatelný problém spočíval v hlavní postavě kapitána Hadriána Sawbacka, který se má plánovaně podobat Kirkovi. Jenže Hadrián není odvážný charismatický frajer, díky kterému sundává kalhotky každá bez ohledu na rasu. Hadrián je kretén. Sexistické čuně, které si posádku vybral podle velikosti košíčků podprsenky a ve svém volném čase přemýšlí, jak dostat svou důstojnici do místnosti se slabou gravitací. Pokud možno opilou a nahou. Dobrá, někomu tento styl humoru může vyhovovat. Horší už je jen to, že většinu situací kapitán řeší zcela náhodně, bez rozmyslu nebo špetky logiky, ztečí a jako na potvoru mu to téměř pokaždé vychází. Je to až k vzteku. Už dlouho jsem nenarazil na tak nesympatického blba a jako na potvoru v knize, kromě podobně narušené umělé inteligence, nikdo větší prostor nedostane.

Spratek je nenáročné čtení nejen na dlouhé zimní večery. Je to sci-fi, které se nebere vážné a umí pobavit. Nejsem si úplně jistý tím, pro jaký druh čtenáře je určena. Fanouška Star Treku jen těžko potěší, protože otevřeně zesměšňuje všechny principy, na kterých stojí a v některých chvílích je třeba notná dávka nadhledu, aby knihu rituálně nespálil. Jako klasické sci-fi taky moc nefunguje, protože logické základy příběhu jsou velice vratké a pokud hledáte parodii, u které se budete za břicho popadat, klidně zůstaňte u Adamsova Stopařova průvodce po galaxii. Na druhou stranu věřím, že své čtenáře si Spratek najde. Už jen proto, že někdy od čtení neočekáváte nic jiného, než slušnou zábavu, u které se nemusí přemýšlet…