Star Trek TITAN: Orionovi psi & Meč Damoklův

Vesmírná loď třídy Luna, U.S.S. Titan 80 102, pokračuje ve svém dobrodružství. Rozmanitá posádka skládající se z mnoha humanoidních i nehumanoidních tvorů dál putuje neznámým vesmírem a objevuje místa, kam se dosud nikdo jiný nevydal.

Star Trek TITAN: Orionovi psi

V pořadí třetí kniha série Star Trek Titan: Orionovi psi, vás vezme do vzdáleného vesmíru, obývaného prapodivnými druhy, které žijí ve vzácné symbióze. Než však posádka pochopí, o co v tomto vesmírném „ekosystému“ běží, způsobí problémy, jenž v nemalém měřítku ovlivní způsoby života hned několika ras.

Christopher L. Bennett nabízí poutavý příběh skutečně trekovského typu. Zatímco ve filmech se od roku 2009 stále setkáváme jen s premisou „někdo nesnáší Federaci a chce ji zničit“, zde se čtenář navrací k filozofii ve stylu epizody Star Trek Nová generace, S02E09: Lidský rozměr, a nabízí tak skutečně hloubavé drama plné interních konfliktů. Kdo se rád pozastaví nad tím, co je správné a co je snadné, klidně může po Orionových psech sáhnout.

Na můj vkus je však kniha trochu roztáhlá. Protože hodně filozofuje, jsou pasáže s popisky jakéhokoli prostředí či věcí naprosto ubíjející. Člověku zabírá mozkovou kapacitu už jen samotný fakt, že musí přemýšlet nad tím, zda jsou rozhodnutí posádky U.S.S. Titan správné a jakékoli zbytečné vykreslování zařízení, pulsarů, lodí apod. je proto dle mého trochu zbytečné. Ale záleží na tom, co máte rádi. Občas zde také autorovi unikají detaily – kapitán Riker ani komandér Valeová skoro nikdy nespouští červený poplach (což se běžně děje verbálně) a během útoku nikdy nevolají posádku na bojové pozice. Inu, asi to na Titanu není nutné. A závěrečné řešení celkového problému také ve svém smyslu poměrně upadá. Přestože se zdá jako relativně inteligentní, po celé knize si uvědomíte, že v dlouhodobém měřítku stejně nevydrží.

Ale drobnosti stranou – k čemu mám obrovské výhrady není děj, který se mi vlastně líbil, jako spíš neustálá potřeba všechno pojmenovávat podle mrtvých lidí! Hvězdný systém Kestra (Deannina mrtvá sestra – kterou neznala), planety Kyle (Rikerův otec – se kterým řadu let sotva promluvil) a také jejich …, no, nebudu vám kazit překvapení J Bohužel tato nesmyslná nostalgie mi k těmto dvěma postavám nesedí. Dokonce i samotná Marina Sirtis se k tomu poslednímu (spoileru) vyjádřila pouze svým typickým, sarkastickým a suchým britským humorem.

Star Trek TITAN: Orionovi psi (Orion’s Hounds, 2005 / Laser-books 2016) je dobrá kniha pro ty, kdo se chtějí zamyslet; kdo rádi řeší etnická dilemata a politicko-kulturní situace jiných ras v kontrastu k té „naší“. Přivádí k životu spoustu nových a podivných stvoření, které Bennett dokáže sotva popsat, natož si je čtenář představit. Celkové hodnocení 3 hvězdičky.

Star Trek TITAN: Meč Damoklův

Čtvrtá kniha série Star Trek TITAN: Meč Damoklův se odehrává přibližně 3 měsíce po událostech z Orionových psů. Zdánlivě jednotná posádka se tříští na skupinky sotva snášejících se stvoření a společné soužití rozmanitých druhů se mění v časovanou bombu. Inu, i na vesmírné lodi můžete chytit prachsprostou „ponorku“.

Autor Geoffrey Thorne vzal Titan vážně. S ničím se nemazlí, nebojí se zasít zárodky nenávisti, apatie nebo duševní uvadnutí i mezi charaktery, u kterých jednoduše nečekáte nic jiného, než vroucí lásku. Vytváří někdy až triviální konflikty, které jsou ale z běžného života a čtenář se s nimi dokáže lehce ztotožnit a pochopit, proč postavy tak ovlivňují. Jeho spisovatelský styl je mnohem méně náročný, než Bennettova verze. Má mnohem větší spád, poměrně dobrou dynamiku. Nahlíží do hlav jednotlivých postav a někdy trochu nečekaně přeskakuje z myšlenek jednoho k druhému, čímž čtenáře drží v pozoru. Kdybyste jen na chvíli vypadli z rytmu, přestanete se orientovat a musíte se vrátit o odstavec zpět.

Největším tahákem příběhu je jeho nevypočitatelnost a spousty zvratů, které možná někoho překvapí, někomu „docvaknou“ už během četby. To je ale nedělá o nic méně zajímavé. Malinko mi v knize schází vědečtější popisy kataklyzmatických fenoménů. Jsou nastíněny, jakž-takž vysvětleny, ale jakoby jejich myšlenka nikdy nebyla zcela dotažena do konce. A stejně jako v předchozích dílech, se zde projevuje něco, čemu jsem začala pracovně říkat „Titanův syndrom“ – a to je neustále ztrácení posádky. Na nejdiverznější posádku ve Hvězdné Flotile si příliš nezakládají na tom, aby její počty udrželi stabilní a dovolili čtenáři si ji oblíbit.

Star Trek TITAN:  Meč Damoklův (Sword Of Damocles, 2007 / Brokilon 2017) je svižná, akční a zajímavá kniha, přinášející spíš dojem celovečerního filmu než epizodního příběhu. Nebojí se experimentovat nejen s labilností postav (která občas v návaznosti na jiné knihy působí trochu nejednotně), ale také s hlavou samotného čtenáře. Z mojí strany je zde jen jediná skutečná výtka – na loď kapitána Rikera…tam bylo poněkud málo Rikera. Celkové hodnocení 4 hvězdičky.