logo

Knižní trilogie STAR TREK Volání osudu: Bohové noci, Pouzí smrtelníci & Ztracené duše

Čtyři kapitáni, čtyři lodě. Čtyři historické osobnosti, které se do galaktických učebnic dějepisu zapíšou něčím mnohem význačnějším, než nanicovatým bojovým manévrem. Všechny velitele spájí společný osud, dohánějí je jejich osobní tragédie i psychické deprivace, a to vše na pozadí událostí hraničících s hrozbou totálního vyhlazení!

Zní to geniálně, že ano? Napínavě, dramaticky. Přesně takové to také je.

Davidu Mackovi se podařilo vystavět detailní zápletku prosycenou strachem a pocity absolutní bezmoci. Na 1044 stranách nabitých textem nutí čtenáře zvažovat, zda mají postavy vůbec ještě šanci na záchranu. Na druhou stranu, stejná nelehká volba občas stojí v reálném světě i před čtenářem samotným, neboť autorova schopnost vytvořit bezpočet absolutně zbytečných kapitol je vskutku hodná Nobelovy ceny v kategorii „Jak připravit člověka o zdravý rozum“.

Nejsem fanoušek spisovatelské „vaty“. Ani trochu. Pokud nemá kapitola přímý vliv na události a osoby v hlavní dějové lince, je dle mého nepodstatná. Doslova jsem při čtení Star Trek: Volání osudu přeskakovala celé stránky. Bylo to ubíjející, nezáživné. A kazilo celkový dojem z jinak velmi promyšleného příběhu.

Další věc, kterou nedokážu Mackovi odpustit, je posun charakterů do úrovně, kde mi mé milované postavy nebyly nadále povědomé. Nebudu zabíhat do zbytečných detailů, ale slyšet kapitána Picarda mluvit pesimisticky, cynicky, nelogicky a agresivně je…jednoduše špatně. Všichni známe události z Prvního kontaktu, všichni víme, jaký pes byl Picard na Tima v epizodě Nové generace „Já, Borg“. Ale po Prvním kontaktu se Picard ze své patologické nenávisti poučil. Mackovo pojetí „Picarda v krizi“ se mi tak zdálo nepřirozeně vyhrocené.

Stejně nelibé pocity mám i ohledně poradkyně Troi, která jakoby se povahově vrátila do Střetnutí na Farpointu, do svého plačtivého a uhekaného období, namísto silného, chápavého komandéra, jíž se stala na konci Nové generace a v následných filmech.

Ale to jsou vlastně jediné dvě výtky, které ke knižní trilogii mám. Jak jsem zmínila výše, jedná se o skutečně zajímavý příběh s netradičním, částěčně i trošku ochuzujícím koncem (v rámci univerza, ale naštěstí to není kánon). Přináší zajímavé historické informace ohledně Borgů a jejich vzniku, motivacích a technologii. Předvádí novou super-rasu Caeliarů, úžasných bytostí, které sice chápete, ale nejraději byste je všechny nakopali do zadku.

Knižní trilogii STAR TREK Volání osudu rozhodně stojí za to si přečíst. Pokud jste psychicky připraveni na ono kvantum spisovatelské vaty, budou se vám knihy pravděpodobně velice líbit.

Pozn. redaktora: Ihned po dočtení STAR TREK Volání osudu: Ztracené duše, jsem otevřela STAR TREK Titan: Přes dravé moře – a mohu směle konstatovat, že v díle Christophera L. Bennetta se cítím mnohem více „doma“.

 Co je ale ještě zajimavější, je příchod seriálu Picard a knihy, které mu předcházejí. Ty se odehrávají v tzv. Prime Timeline – což zjednodušeně znamená „ve skutečné příběhové lince“. Tento seriál i knihy jsou tedy kanonické (ale záleží, čemu fandíte. Nic není vytesáno do kamene, přesto převládá obecný názor, že Prime Timeline jsou díla natočená pro TV a kina – tzn. seriály, filmy).

Podle slov Sira Patricka Stewarta je Picard přibližně 20 let po událostech filmu Nemesis stále bezdětný a pravděpodobně osamělý. To je dost odlišné od dosavadních novel, že? A Riker a Troi mají společný nevojenský život, plus nějakého toho potomka (jak já jen doufám, že se nebudou jmenovat podle mrtvých kolegů, jak je tomu v knihách!).

Taky vám to tak nějak dává více smysl? Mně tedy rozhodně ano. Číst nekanonické knihy ze Star Treku je zábava, ale na ty skutečně kanonické se těším jako blázen! Zvlášť když vím, že Sir Patrick měl k jejich obsahu co říct 🙂

(Visited 27 times, 1 visits today)
  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Eva Lassler

Autor. Scénárista bez místa, trekkie, kreslíř, spisovatel, fanda Star Wars a hráč SW: The Old Republic.


KOMENTÁŘE