MILNÍKY TUZEMSKÉHO HORORU: KLADIVO NA ČARODĚJNICE (1969)

Máme tady druhý díl o milnících Československé hororové filmové tvorby tak, jak ho vidíme společně s Hanzmanem. Ano, budeme se u jednotlivých dílů ve psaní střídat, tak, aby vše šlapalo rychleji a naši čtenáři byli spokojeni. Píše se rok 1969 a politicky kontroverzní režisér Otakar Vávra natáčí jeden ze svých nejlepších filmů Kladivo na čarodějnice podle stejnojmenné románové předlohy Václava Kaplického. Mnozí kritici tento film označují za Vávrovo opus magnum a prostý lid je rád, že se režisér zbavil rudého propagandistického nádechu svých předchozích snímků. Ano, v 17. století, kde se děj odehrává, je sice místo pro intriky a zvůli moci, ale ne stylem, kterým se předtím Vávra chtěl stát poplatným bolševické moci.

Ustálené slovní spojení „temný středověk“ se neobjevilo jen tak náhodou. Samozřejmě to byla doba kacířství, velkých společenských rozdílů, nevzdělanosti a v neposlední řadě inkvizice a pálení čarodějnic. Temnou atmosféru se v černobílém snímku Otakaru Vávrovi povedlo ztvárnit naprosto dokonale a divákům již od úvodní scény běhá mráz po zádech.V úvodních titulcích slouží jako pozadí obraz Spánek rozumu plodí monstra, jehož autorem je španělský malíř a rytec Francisco Goya, který evokuje atmosféru stísněnosti a strachu. Inkvizitor Boblig je povolaný do města Šumperka, aby vyšetřil přestupek jedné nevyznané žebračky. Uvědomuje si však svou moc, a tak zkonstruuje proces, jehož metody zaručují doznání všech obžalovaných. Proti spořádaným a ušlechtilým občanům se náhle objeví síla, která pod rouškou očišťování kraje od čarodějnic sleduje pouze vlastní obohacení a která neváhá pro tento cíl ničit všechny odpůrce a obětovat životy desítek nevinných lidí. Název Vávrova filmu a knihy Václava Kaplického je odvozen od jména latinského spisu dominikánů Heinricha Institorise a Jakoba Sprengera Malleus Maleficarum, sepsaného v roce 1486 a vydaného 1487, který v překladu zní jako Kladivo čarodějnic, a který Boblig ve filmu používal při inkvizičních tribunálech. Při čarodějnických procesech inkvizitor Boblig vycházel z knihy Disguisitionum magicarum libri sex španělského jezuity Martina Delriuse, vydané v roce 1599 v Lovani.

Jindřich František Boblig se narodil v Cukmantlu (dnešní Zlaté Hory) a patrně ve Vídni studoval práva. Nedosáhl však doktorátu práv, nýbrž pouze titulu juris candidatus. Čarodějnické procesy byly oficiálně zahájeny 16. září 1678 Jindřichem Františkem Bobligem z Edelstadtu. První exekuce se konala 7. srpna 1679. Smutným ekonomickým faktorem pak je, že vykonání popravy stětím hlavy či upálením katům vynášelo 11 zlatých a 40 krejcarů. Podle výše zmíněného spisu Malleus Maleficarum se tortura, neboli právo útrpné, skládala ze tří stupňů: 1/ Palečnice: Jednalo se o zvláštní druh „klešt,“ které se nasazovaly na palce a postupným utahováním šroubů se pak drtily klouby na palcích u obou rukou. 2/ Španělská bota: Byla dvojice kovových plátů vytvarovaných na tvar lidské holeně, spojená šrouby a uvnitř „vybavena“ ostrými hroty po celé ploše. Při nasazení a utahování docházelo k drcení holenní kosti s proříznutím kůže a svaloviny hroty. 3/ Vytažení na žebřík: Poslední a nejhrozivější část tortury spočívala v přivázání údů na opačný konec žebříku, přičemž ruce byly přivázány k „rumpálu“. Nebo se pouze zavěšovalo za ruce spojenými provazem za zády na kladku. Docházelo tak k vykloubení ramen, kyčlí a nemyšleným bolestem, při kterých se téměř každý přiznal samozřejmě k čemukoliv. Zajímavostí pro fanoušky je pak fakt, že ve filmu je na pár vteřin vidět mučící křeslo pobité ostrými hřeby. Takovýto mučící nástroj se však u nás nikdy neužíval. Před několika lety bylo toto křeslo objeveno na zámku Velké Losiny, kde se film natáčel a kde ho filmaři nejspíš zapomněli.

K samotnému natočení filmu přiměl Otakara Vávru politický proces s Rudolfem Slánským. Na scénáři s Vávrou spolupracovala i výrazná osobnost českého filmu Ester Krumbachová, která byla původně pověřena vytvořením kostýmů. Oba obohatili scénář neskrývanou analogií s politickými procesy 50. let, jejichž hrůza začala vycházet v 60. letech najevo. Film se tak v obecné podobě stal působivou výstrahou před zneužíváním neomezené moci nad životy lidí. Film se zanedlouho po své premiéře ocitl v „trezoru“, a to pro svou evokaci doby stalinismu 50. let, pro kterou byly příznačné atmosféra a přinucovací prostředky k doznání viny. Ne všichni oslovení herci však ve filmu chtěli hrát. Roli děkana Lautnera, kterou ztvárnil Elo Romančík, předtím odmítl Ladislav Chudík. Natáčelo se na zámcích Velké Losiny a Horažďovice. Dále se ve filmu objevil Kostel sv. Jakuba Většího v Kunraticích. Film se zanedlouho po své premiéře ocitl v „trezoru“, a to pro svou evokaci doby stalinismu 50. let, pro kterou byly příznačné atmosféra a přinucovací prostředky k doznání viny.