logo

MILNÍKY TUZEMSKÉHO HORORU: VLČÍ BOUDA (1986)

Když jsme naše stránky zakládali, o tom, jaký použijeme název, jsme s BeeSeem vedli nejednu diskuzi. Některé nápady se zvažovaly, jiné zavrhovaly. Nápad o Vlčí Boudě padl znenadání a ihned bylo jasno. To je ono. To je ten symbol, který vás denně provází řadou našich článků a postřehů. Avšak to, co málokdo ví, je, že název jsme si vypůjčili z českého psychologického hororu, který v roce 1986 natočila Věra Chytilová na námět Daniely Fischerové. Pojďme se podívat, jak to s Vlčí Boudou vlastně bylo.

V našich končinách vzniklo hororů pramálo. A těch opravdu kvalitních je jako šafránu. Socialistický prvek neumožňoval poukazovat na děsivé představy doby, a o to více drastickým způsobem zahazoval jakákoliv filmová díla (ať byla kvalitní sebevíc), která nějakým způsobem zasahovala a ukazovala podstatu reality období a nevyzdvihovala oslavu sovětského útlaku. Našlo se však několik tvůrců, kteří dokázali svá kontroverzní dílka zaobalit do kabátku z absurdity, přidáním nereálií a fantaskních střípků tak, aby to tehdejší zákonodárci s úsměvem, popř. pocitem spokojenosti odklepli. Právě film Vlčí bouda poukazuje na prvky následků z dob normalizace. A alegorickým výjevem atmosféry celou dobu podtrhuje.

Film, přes své depresivní intro, od začátku působí jako lehká komedie. Jedenáct teenagerů jede na náročný lyžařský výcvik do blíže nespecifikovaného pohoří, na horskou chatu s tajemným jménem Vlčí Bouda. První problém nastává v momentě, když se zjistí, že na chatě, kompletně odstřihnuté od civilizace, je o jednoho člena navíc. Hlavní vedoucí a dva instruktoři tento fakt poukazují jako problém a svým chladným přístupem vzbuzují nátlak na osazenstvo, který přerůstá v teror jednotlivců, a donutí tak všechny děti, aby buď ze svého kruhu označili jednoho jako přítěž, nebo se drželi hesla: „Jeden za všechny, všichni za jednoho.“ Pod vedením trojice podivínů začíná experiment, kdy jednotliví aktéři rozjíždějí psychologickou hru plné naschválů a nedůvěry. V momentě, kdy začne docházet jídlo, celá situace se vyhrotí až v upřímnou nenávist jednoho k druhému. Nejděsivějším prvkem je odhalení původu vedoucích, kteří jejich životy mají v rukou.

Jedenáct účastníků je tak postaveno před trojici vedoucích, kteří od začátku působí naprosto běžně a vůbec by vás nenapadlo, jakým směrem se film může zvrhnout. Morální vedení, autorita jsou ve filmu hlavními ukazateli. A tak i přes rozpustilost mladých lidí, direktiva a tlak na jednotlivce, ovlivňuje životy všech. Atmosféra je podtržena syrovostí až mrazivostí a řada záběrů na chladné místo, jakým Vlčí Bouda je, jí jen vykresluje. Pestrost charakterů postav podmiňuje psychologický prvek a hlavním rozhodnutím se tak stává, zda někoho z kolektivu vyřadit či ne. Jak snadné, nebo ne? Je vidět, že autorka tak poukazuje na hlavní principy jako je hodnota života a soudržnost během útlaku.

V hlavní roli vedoucího, který si nechává říkat Táta, se představil skvělý Miroslav Macháček, který přes svůj milý vzhled klidného staříka nasazuje tvář autority, kterou si podmaňuje neškodné školáky. Jeho výstup, kdy tajemně pozoruje jednotlivé chlapce i dívky, mi nejednou způsobil mrazivé pocity. Instruktor Dingo (Tomáš Palatý) od počátku působí jako kretén, avšak jeho výrazy šílence později dokázaly vyděsit. Také Babetu (Štěpánka Červenková) jsem ze začátku bral jako postavu, která mi do konceptu vůbec nezapadala. Jejímu podivnému chování jsem úplně neporozumněl, avšak v průběhu filmu se mi vysvětlení postupně dostalo. Obě postavy instruktorů však hodnotím spíše hůře, kdy je evidentní, jak moc oba přehrávají.

Dětské herecké osazenstvo je pro mě povětšinou neznámé, ale rozhodně své kvality má. Překvapilo mě však několik jmen. Ve svých sedmatřiceti letech si zde roli puberťačky zahrála např. Jitka Zelenková.

Atmosféra je to, co Vlčí Bouda rozhodně má. Nedokážu si představit, že by se něco podobného stalo mě. Ale být někde na chatě s takovou partou rozpustilých fakanů, jakou tady poznáváme, možná člověk nemůže být úplně normální. Veliký obdiv režisérce. I když se ve filmech proslavila svým feministickým přístupem, tady spíš budete kroutit palicí nad proměnami a napjatě očekávat mrazivé vyvrcholení. Abych film pořád jen nechválil, místy mi film připadal dlouhý, občas by pár okének filmu mohlo vysvětlit více. Ubrat na zběsilosti kamery nebo střihu by také nebylo na škodu. I přes nižší rozpočet je styl Chytilové poznat, a i když je občas otravný, pod skvělým hudebním doprovodem Michaela Kocába, mi to až tak nevadilo. Právě Kocáb filmu dodal poslední dílek skládačky.

Pokud na jedné ruce mám vybrat pětici českých hororů, které mě nějak oslovili, Vlčí Bouda jako nedoceněná perlička českého filmu mezi nimi bude určitě.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Honza Kohoutek

Admin a zástupce. Administrátor, redaktor, občasný pisálek povídek, osina v zadku všech idiotů, ale jinak kamarád všech, s kterými si má co říct. Filmový nadšenec, hráč her všeho druhu, čtenář knih s fantazií a poslední dobou komiksový dobyvatel.V současné době píše svůj první román.


KOMENTÁŘE