logo

MILNÍKY TUZEMSKÉHO HORORU: SPALOVAČ MRTVOL (1968)

Někdy se to tak stane, že se sejdou dvě myšlenky, aby se prolnuly a vyrazily ruku v ruce na společnou cestu. Už nějakou dobu jsem měl v plánu vytvořit nějakou sérii o tuzemských hororových filmech nebo o filmech, které z hororové tématiky a nádechu úzce čerpají. Nakonec jsem si sepsal seznam filmů, které by tento „projekt“ měl obsahovat a vzniknul desetidílný seriál nazvaný Milníky tuzemského hororu. A kdy jindy odstartovat tento projekt, když ne teď, v měsíci, který je tématicky nazvaný Made in ČSSR!? Vždyť do období Československé socialistické republiky (1960-1990) mi zapadá prvních šest plánovaných článků. Jediné dilema, které jsem řešil, bylo, zda články zařadit do sekce Speciály nebo jej prezentovat přímo pod tématem měsíce. Vzhledem k tomu, že série těchto tématických článků bude pokračovat i po skončení tohoto měsíce, budou si tématuchtiví fanoušci muset kliknout do „speciální sekce“.

Čím jiným tu sérii začít než i v zahraničí nejznámějším tuzemským psychologickým hororem režiséra Juraje Herze v hlavní roli s fenomenálním Rudolfem Hrušinským, Spalovačem mrtvol. A těmito dvěma jmény přehlídka hvězd, kteří se podíleli na tomto excelentním snímku, zdaleka nekončí. Vše začíná u nedoceněného, a přesto geniálního spisovatele Ladislava Fukse, podle jehož stejnojmenného románu byl tento film natočen. Fuks se navíc spolu s Herzem podílel i na scénáři k samotnému filmu a dle režisérových slov na jeho vytvoření díky preciznosti Ladislava Fukse pracovali nestandardně dlouho. Napsání trvalo dva roky. Zajímavostí pak je, že Fuks chtěl, aby hlavní roli v tomto snímku hrál Josef Somr. Rudolf Hrušinský naopak film příliš natáčet nechtěl, protože technický scénář k filmu měl 1200 stran, zatímco v té době bylo běžné, že „klasický“ technický scénář měl kolem 400 stran a dle vlastních slov protagonisty hlavní role „ se neměl šanci rozehrát“. Další výraznou postavou Spalovače mrtvol je Stanislav Milota, muž za kamerou, který filmu dal celkové vyznění a množství záběrů, které byly na tu dobu totálně nestandardní a inovující. Milota si na natáčení pořídil speciální objektiv Fish eye 9,8, tzv. široké sklo. I proto prosadil, že film se natočil černobíle, i když režisér Juraj Herz původně prosazoval barevnou verzi. Milota mu položil nůž na krk a řekl, že buď barva nebo on, s povděkem tedy můžeme konstatovat, že si režisér nakonec vybral správně. Není se tedy co divit, že na mezinárodním filmovém festivalu v Sitges v Katalánsku v roce 1972 získal ocenění za hlavní roli Rudolf Hrušinský a za kameru právě Stanislav Milota. Další výraznou postavou filmu je představitelka hlavní ženské role Vlasta Chramostová. Ta, krom manželky hlavního představitele, ztvárnila i roli kurtizány, ke které se pan Kopfrfingl chodí ukájet svou zvrácenost.

Osud samotného filmu a některých jeho aktérů je stejně pochmurný jako příběh sám. Při premiéře 14.3.1969 vtrhli do sálu příslušníci StB a promítání předčasně ukončili. Tuzemští diváci mohli film vidět znovu až při obnovené premiéře 1.8.1990. Do natáčení zasáhl srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy, to mělo podle svědectví Stanislava Miloty za následek, že z filmu byl na politický nátlak odstraněn aktualizovaný závěr, v němž pan Kopfrkingl na Národní třídě prochází mezi sovětskými tanky. Nejen film se stal po srpnu 1969 zakázaným. Zákaz činnosti měli i protagonisté filmu. Kameraman Stanislav Milota a Vlasta Chramostová, která si další velkou roli zahrála až ve filmu Je třeba zabít Sekala (1997). Reakce na film byly různé i v zahraničí. V Holandsku se diváci smáli, v Itálii zase odcházeli z kina do jednoho bledí. V době premiéry filmu zde byla kremace sama o sobě hororovým prvkem. Nechci zde tvrdit, že film je sám o sobě prokletý, ale svůj kultovní status si jistě nezasloužil nějakou náhodou. Určitým pozitivním happy endem se pak může jevit pouze fakt, že během natáčení se Vlasta Chramostová seznámila s kameramanem Stanislavem Milotou, kterého si posléze vzala za muže.

Pan Koprfkingl je obětavým a loajálním zaměstnancem krematoria. Píší se třicátá léta a muž, jenž spaluje mrtvé, je postižen svým zaměstnáním. Jeho práce ho zajímá velkou měrou a často z jeho dialogů cítíme velmi černý humor. Přesto je však i spořádaným otcem rodiny. Rudolf Hrušinský v hlavní roli často neuměl text a tak po scéně chodil s roztrhanými papírky a dával si je na místa, kde měl text odříkávat. Přesto díky jeho výkonu a skvělému technickému pojetí filmu se příběh stává nezapomenutelným pro všechny, kteří jej shlédli. Scény v krematoriu se natáčely v Pardubicích, pražských Holešovicích a v urnovém háji v Plzni. Točilo se v srpnu a zápach ve zmíněných prostorách často donutil štáb dokončit práci ještě před stanovenou dobou. Málokdo měl žaludek vydržet v místnostech déle, a tak všichni aktéři se snažili svou práci odvést co nejrychleji. Exteriéry byly natočeny u krematoria v Pardubicích, které připomíná Tibetský chrám. O pohřbívání v Tibetu se pan Koprfkingl rovněž často zmiňuje, když předčítá ze své oblíbené knihy. Další zajímavostí je pak fakt, že tato postava se objevuje ve všech scénách filmu. Další scéna se odehrává na pouti, kde Orchestrion a střelnice jsou stejné rekvizity, které byly použity ve stejném roce v úvodních titulcích seriálu Hříšní lidé města pražského. Jak k nim, tak ke Spalovači mrtvol dělal hudbu fenomenální skladatel filmové muziky Zdeněk Liška.

Pan Koprfingl je muž, jenž poctivě dbá na správný chod domácnosti i zaměstnání. Ponurá atmosféra doby rovněž navozuje tíživý strach, který je v tomto snímku doslova všudypřítomný. Spořádaný Kopfrkingl se rozhodne spolupracovat s nastupující nacistickou mocí a jeho povaha se mění záběr od záběru. Rozhodne se skoncovat se vším, co by ohrožovalo jeho kariéru, dokonce i vlastní rodinu, a tím také začíná jeho temný vzestup…

Filmová adaptace psychologického hororu, lehce upomínajícího na Hitchcockovy grotesky, kongeniálně vystihuje morbidní atmosféru a jakoby neskutečný svět panoptikálních postav vynikající románové předlohy Ladislava Fukse. Režisér Juraj Herz zde plně uplatnil svůj smysl pro bizarnost, perverzi a fantaskní vidění. Rozdíl mezi filmem a úvodním Fuksovým románem je minimální, například úprava scény v panoptiku je ve filmu vylíčena daleko tvrdším a morbidnějším způsobem. Také je časté, že dialogy a monology se zaměňují a objevují se na rozdílných místech než v předloze. Jak ve filmu, tak v předloze se u postav objevuje hovorová řeč i podobné nebo dokonce totožné větné konstrukce. Nebo záměna kapitol a jejich časová posloupnost v knize je pak ve filmu podaná rozdílně. Občasné je i vynechání detailů a vysvětlujících rozhovorů a dějů, které kniha obsahuje, také některé události úplně mizí a jiné jsou interpretovány jinak. Zásadní je změna způsobu, kterým se Kopfrkingl dostane do židovského pohřebního bratrstva – v knize v přestrojení za žebráka a ve filmu se tam nechá pozvat svým lékařem Bettleheimem. Film také obsahuje některé scény navíc jako návštěva Kopfrkingla v „masérském salónu“, nová je též postava bledé mlčící dívky. V novele končí Romanův osud v blázinci a na konci války, což ve filmu úplně chybí a dodává mu ráz toho, že zlo vítězí nad dobrem, že není potrestáno a vesele si bují dál.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.


KOMENTÁŘE