logo

Král Artuš – Legenda o meči

Pamatujete si na přibližně šest let starého Sherlocka Holmese s Robertem Downeym Jr.? Z inovativního uchopení klasické látky se vyklubal divácký hit, z obou dílů. Bohužel po tom druhém si dal talentovaný režisér Guy Ritchie na pár let pauzu. Předloni se ukázal s nenápadným a poměrně povedeným odlehčeným akčňákem Krycí jméno U.N.C.L.E., ten však masy neoslovil, a tak se Guy Ritchie pouští do jiného žánru – epické fantasy. Dokázal po nepříliš povedených trailerech Král Artuš: Legenda o meči překvapit, nebo jde o očekávané zklamání?

Děj filmu jde ve stopách klasické legendy o králi Artušovi, kouzelném meči Excaliburu a rytířích kulatého stolu. Tedy, abych nekecal, toto jsou asi jediné stěžejní prvky, které má film s legendou společné (pak se tu sice objeví Paní Jezera, zmíní Merlin, ale nejde o žádné zásadní úlohy). Příběh si jde naprosto odlišnou cestou, jen aby se s legendou potkal na těchto křižovatkách a divák úplně neztratil nit.

Film tu má tím pádem spoustu prostoru na překvapení. Zároveň ale místo na velké množství failů. Guy Ritchie je ale ostřílený borec, a nejen že dokáže příběh ukočírovat tak, že je celistvý a smysluplný, ale upgraduje celou legendu na úplně nový level. Artuš je nyní mnohem syrovější, výpravnější a akčnější než známý příběh. Z každého záběru se na vás bude kromě vyšperkovaného (až dech beroucího) vizuálu valit i lavina epičnosti. A akční scény jsou neskutečnou palbou. Kde by jiný režisér třásl kamerou a zběsilým střihem způsoboval divákovi epileptický záchvat, tam nastupuje Guy Ritchie s absolutní přehledností, typickými (a výborně fungujícími) zpomalovacími záběry, důmyslnými hrátkami s kamerou a pečlivě promyšlenou choreografií soubojů.

K Artušovi je ale nutné přistupovat s jistým odstupem – sám se totiž nebere v některých místech příliš vážně. Nečekejte žádnou historicky přesnou dobrodružnou podívanou, protože pak by vás mnohdy moderní kostýmy a vzhled herců pravděpodobně znechutilo. Látka je uchopena velmi moderně a inovativně (a není to pouze oblečením) – fascinující jsou především velmi současné a zřídka vídané režisérovy vyprávěcí postupy v některých scénách, které jsou typicky Ritchieovské. Tím myslím, že se děj nevypráví ani lineárně, ani retrospektivně, nýbrž se ve vyprávění/plánování skáče mezi minulostí a přítomností, respektive budoucností a přítomností.

V Králi Artušovi je navíc velmi častý humor – film má nadhled a spoustu humoru, což ale ve finále není tak špatné, jak to možná zní. Vlastně jde o zábavné zpestření, které nakonec i uvítáte, protože některé části filmu jsou naopak tak vypjaté, že vás posadí na okraj sedačky a donutí kousat si nehty, i když to normálně neděláte. Postavy tu mají všechny tolik prostoru, že vám na nich záleží.

Herci jsou tu bez výjimky skvělí, nepříliš okoukaný Charlie Hunnam je jako rozený lídr a film táhne v hlavní roli Artuše perfektně. Nezaostává ani ďábelský král Vortigern, kterého ztvárňuje Jude Law a člověk si rozhodně zapamatuje i Àstrid Bergès-Frisbey jakožto sympatickou, magickými silami nadanou Artušovu společnici, vyslanou samotným Merlinem.

Soundtrack snímku je originální a střídá tradiční anglicko-irské motivy s burácející epickou smyčcovou hudbou. Co skladba, to zdařilý kousek, a ačkoliv filmu chybí nějaký zapamatovatelný ústřední hudební motiv, na škodu to není, protože aspoň nenabydete dojmu nudné opakovatelnosti. Poté stojí za zmínku i CGI, které často bere dech. Navíc do poslední kapky využívá celkový potenciál filmového středověkého fantasy, a tvůrci se v něm vyřádili. Máme tu tak obří slony, obří hady, nepřeberné množství kouzel a… například i tři slizké ženštiny s chapadly.

Druhý pohled: Legenda o meči v podání Guye Ritchieho je v pravdě velice překvapujícím zážitkem. To, že nepůjde o historické zpracování legendy nám režisér dokáže ještě před úvodními titulky, kdy na plátno vtrhne überslon, kterému ze zad šlehají plameny, načež Uther Pendragon (v podání Erica Bany) tasí Excalibur a s pořádným rozběhem si slona “osedlá”. Ono důkazem, že historická cesta není tou správnou budiž snímek King Arthur z roku 2004 od Antoine Fuquy. Guy Ritchie se o žádnou historičnost ani moc nesnaží, a tak po úvodní scéně následuje dvouhodinová akční fantasy s prvky Ritchiovských gangsterských kriminálek (film by se s klidem mohl jmenovat Snatch the Excalibur ). Dočkáme se všeho, kulervoucích montáží, kulervoucí akce, kulervoucí hudby, kulervoucího Juda Lowe a místy i bránicervoucího humoru, neboť Ritchie se utrhl ze řetězu a naprosto zešílel. A to je jen dobře, protože díky tomu využívá všechny své finty a triky a zúročuje je v tomto dokonalém a božském prznění legendy. A že jde o povedené prznění… (hdspeck)

Troufám si tak tvrdit, že Guy Ritchie nám tu servíruje jeden z nejlepších klasických fantasy filmů od dob Pána prstenů. Artuš strčí do kapsy Hobita, a to nejenom jej. Konkurenci válcuje suverénní režií, epičností a inovativním střídáním tempa ve vynikajících akčních sekvencích. Přidejte si výborné postavy, neúprosné tempo, výbornou hudbu, geniální vyprávěcí postupy a atmosféru středověkého fantasy světa a nic jiného vám snad vyjít nemůže. Stoprocentně nadšený dojem ubírá pouze občasná uspěchanost příběhu (kdyby se ta dvouhodinová stopáž o půlhodinku navýšila, filmu by to neublížilo). Každopádně neváhejte a na Artuše jděte, jsem si jist, že zrovna v tomto případě bude zážitek z kina několikanásobně větší, než ten z televize.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Miroslav Harant

Autor. Seriálový a filmový nadšenec, který navíc propadl vášni pro knihy. Jeho knihovna se pod tíhou knížek začíná nebezpečně prohýbat, místní malé kino žije z určité části taky z jeho velmi častých návštěv a velkou část svého času tráví jen sjížděním seriálů. A občas něco napíše.

Michal Henzl

Autor. Vesmírný povaleč, těhotný smradlavý lenochod, ostuda lidstva, odporný a páchnoucí, slizký a hnusný zelený lidský výkal. Nejradši by se celý život ládoval dobrůtkami všeho druhu, barev a chutí, četl komiksy a koukal na filmy. Ale stejně ho máme rádi. Boudí komiksový specialista.


KOMENTÁŘE