NEZAPOMENUTELNÉ HERNÍ SOUNDTRACKY: THE NEVERHOOD

Není tomu tak dávno, kdy mě ještě herní soundtracky nezajímaly. Vůbec. Prostě mě hudba v žádné hře nezaujala natolik, abych měl potřebu si jí pouštět i samostatně. Možná jsem takové hry nehrál, nebo jsem si i myslel, že vůbec něco jako poslouchatelný herní soundtrack neexistuje. Na tom už nezáleží. Stejně jako v oblasti filmů, kde jsem našel pár skrytých pokladů (např. Barbarella nebo Black Cat, White Cat) se nakonec pár herních soundtracků, které si občas pustím, našlo. Jelikož jsem tak trochu retrofil, většina soundtracků popsaných v této minisérii bude pocházet, až na pár výjimek, z let devadesátých. Můžu s jistotou napsat, že první soundtrack, který změnil můj pohled na herní hudbu, byl TheNeverhood. Kdo si náhodou na tuto hru nepamatuje, tak jen připomenu, že šlo o ztřeštěnou adventuru, s hlavním hrdinou jménem Klaymen. Hra vyšla v roce 1996, vydavatelem bylo studio DreamWorks a je celá vytvořená z hlíny pomocí tradiční ruční animace. I přes skvělý ohlas u kritiků se příliš velkého komerčního úspěchu nedočkala. Překvapivě nejvíce fanoušků dodnes má v Rusku a v Iránu, kde byla jednu dobu distribuována jako předinstalovaná hra u nových PC.

Aby se hudba do hry hodila, musel být podobně ztřeštěný i soundtrack. A on opravdu je, to mi věřte. Celé album má na svědomí u nás asi celkem neznámý skladatel a lídr několika amerických kapel (Daniel Amos, Lost Dogs,…) Terry Scott Taylor. Soundtrack získal po svém vydání cenu „Best game music of the year“ amerického magazínu GMR a třeba dvorní skladatel her ze světa Toma Clancyho Bill Brown ho považuje za nejlepší herní soundtrack všech dob. Věřím, že všichni, kdo se na desce podíleli, si to náramně užívali, protože hned od první písně je to znát. Z desky přímo sálá optimismus a dobrá nálada. Žádné epické momenty a složité aranže zde nečekejte. Většinou jde o kratší písně, které si vystačí s akustickou kytarou, popřípadě podpořenou basou, perkusemi a pár dechovými nástroji. Celé to zní tak nenuceně a pohodově, že si za chvíli určitě budete podupávat nohou a vesele k tomu pobrukovat.

Co se týče textové stránky, ta je neméně zajímavá. Většina zpívaných písní totiž žádné texty nemá, nebo lépe řečeno žádné, které by byly srozumitelné. A když už je použita angličtina, tak v takovém podání, že to skoro nejde poznat. Takže tady máme různé popěvky, jako např. Dum Da Dum Doi Doi, což je i název jedné z písní. Dále různé žvatlání, řvaní, pískání a podobně. Zní to asi podobně, jako kdyby to nazpíval sám z hlíny uplácaný Klaymen. Na závěr desce už trochu dochází dech, když jsou zde například úseky ticha uvedené tím, že jde o muže sledujícího němý film a podobné vtípky, ale to nic neubírá soundtracku na síle, jen tyto předěly ztrácejí po stém poslechu na zajímavosti.

Soundtrack vyšel samostatně v roce 2000, a to dokonce jako 2CD nazvané Imaginarium (reedice v roce 2004 s několika bonus tracky – celkem 77 tracků). Na druhém disku se nachází kompletní soundtrack ke hře Skullmonkeys. Tato hra je ze stejného světa jako The Neverhood, ale jedná se o „skákačku“, která vyšla pouze pro první Playstation. Hudba se ovšem nese v podobném duchu jako Neverhood. Kromě toho je zde i pár songů ze hry Boombots, která vyšla také jen na Playstation a jde o jakousi bojovou hru, ve které se Klaymen objevuje jako jedna z postav.

Jestli se vám melodie z přiložených videí zdají povědomé, i když jste v devadesátkách měli jiné starosti než pařit gamesy, tak to bude asi tím, že je jako podklady do svých pořadů v poslední době používá TV Prima (Prostřeno, Jak se staví sen). Nakonec jedna dobrá zpráva. Tvůrci se rozhodli udělat pokračování, a jelikož ho komunita zafinancovala přes Kickstarter, tak se jej už příští rok, jestli vše půjde tak, jak má, dočkáme pod názvem Armikrog. První záběry ze hry vypadají vydařeně a na hudbě opět pracuje Terry Scott Taylor, takže se máme na co těšit.