TO se po 27 letech probudilo fenomenálním způsobem

Žánrový fenomén a stěžejní kámen světového literárního hororu. Nejikoničtější kniha Mistra – Stephena Kinga. Tisícistránková bichle, která je hororovou studnicí, a ukazuje, do jakých stále dosud příliš neprobádaných vod se až tento rozmanitý, dnes bohužel smutně komerční žánr, může vypravit. Přesně tím je knižní TO, jeden z nejvýznamnějších zástupců děsivého žánru. Něco takového si přece zasloužilo pořádnou filmovou adaptaci. A podotýkám – filmovou. V devadesátých letech nám sice byla naservírována dvoudílná minisérie, nicméně televizní a rychle stárnoucí, za tu dobu je už dosti vyčpělá a průměrná. Po sedmadvaceti letech to ožilo. Opět. Ale tentokrát na stříbrném plátně.

Tento filmový projekt byl od začátku velmi, velmi zajímavý. Režie byla původně totiž svěřena Carymu Fukunagovi, od nějž možná znáte Janu Eyrovou, ale mnohem více ceněný je za první sérii Temného případu. A ačkoliv by byla režie hororu jeho první zkušeností s tímto žánrem, jde již o záruku režisérské kvality. Studio Warner Bros. (které shodou náhod stojí i za nedávnou úspěšnou druhou Annabelle) se ale rozhodlo na poslední chvíli vystřídat Fukunagu a na režisérskou stoličku posadit stále trochu neznámého Andyho Muschiettiho – znáte čtyři roky starý horor Mama? Tak právě Muschietti jej má na svědomí. Fukunaga si alespoň mohl napsat scénář – po něm si na něm ještě udělali své úpravy dva skoro neznámí scénáristé Chase Palmer a David Kajganich, než se k němu na poslední chvíli dostal scénárista zmiňované Annabelle, Gary Dauberman, a Warnerům mimo jiné dokázal zkrouhnout rozpočet na pouhých 35 milionů dolarů (není se pak co divit, že scénář k připravované dvojce svěřili do jeho rukou). Zmínit by se měl i jihokorejský talent Jung-hoon Jung, kameraman, o kterém se ještě zmíním později, a stejně tak i o hudbě Benjamina Wallfische. Už teď by vám mělo být jedno jasné – Warneři sestavili za čerty dobrý a proklatě talentovaný tvůrčí tým. Stačí to ale k dobrému filmu?

Od úvodních titulků je jasné, že to, čeho jste právě svědky, bude v hororovém žánru zcela výjimečné. A pokud vás o tom nepřesvědčí husí kůži nahánějící začátek, přesvědčí vás o tom prologová scéna. Popsat ji jedním slovem nelze: šokující, znepokojivá, mrazivá, zvrácená. Bourající hranice. Nečekaně explicitní. Nikdo se tu nezdráhá ani v nejmenším ukázat, že vyobrazit násilí na (v hororu doposud vždy bezúhonných) dětech se tu nikdo bát nebude. Žádné odklánění kamery. Žádná shovívavost. Ne, pouze pečlivě šponovaná atmosféra, která vygraduje v omračujícím výbuchu děsu.

Nedostatek strachu jsem vyčetl druhé Annabelle. A vyčíst bych to mohl drtivé většině dnešních hororů, které nepracují s děsem, s napětím, pouze staví na laciných lekačkách. Jak jsem ale zmínil, TO je jiné. Staví na perfektně napsaném příběhu, propracovaných postavách a ve svém hororovém aspektu pak na nekonvenčním dávkováním atmosférického děsu, jehož frekvence se postupem filmu neustále zvyšuje, stejně tak jeho tísnivost a následný dopad. Hrůza v TO je spíše postavena na náznacích, na znepokojujících a ošklivých symbolech, především pak ale na Pennywisovi. Hnusný klaun je stěžněm celého děšení, o které se TO pokouší – tím chci tedy říct, že pokud vám klauni vůbec nevadí, asi se bát nebudete. Atmosféra je ale tak hutná, že ji pocítíte, ať už fobii z klaunů máte nebo nemáte.

Ať tak či onak, stejně je samotný horor (podobně jako v předloze) na vedlejší koleji. Když na něj přijde, je mistrný, hlavní slovo zde má ale příběh. Myslím, že ho netřeba nějak podrobněji vysvětlovat, takže vezmu-li to stručně: V zapadlém americkém městečku se každých 27 let probouzí pradávné zlo. A když se začne pohřešovat čím dál tím víc dětí, skupina „Smolařů“ se rozhodne během letní nudy přijít zmizením na kloub a zjistit, co se skrývá ve stokách města Derry. Hlavní zápletka je tedy jasná a nijak přehnaně komplikovaná. Přidejte si ale do příběhu vedlejší dějové linie o síle přátelství, velmi zajímavé představovačky jednotlivých postav a jejich osudů, problémy s partou šikanujících grázlíků… Postupně se to vše na sebe navalí a děj To je naráz košatý a velmi poutavý. Stavět na příběhu (který má blíž k dramatu než k děsuplnému žánru) je mezi horory posledních dejme tomu deseti let dosti neobvyklé, díky čemuž pak tento zástupce vyčnívá o to víc. Velmi často a velmi trefně je tak film přirovnávám k jiné Kingově adaptaci – Stůj při mně, smíchané s hororem, příběh i stáří hlavních postav evokují zmíněný film téměř ihned.

A výběr obsazení hlavních figurek je… jednoduše perfektní. Ani ve Stranger Things nebylo takhle kvalitní herecké obsazení, kde by děti prostě válely. Nečekejte žádné otravné parchanty, děcka v To jsou ukrutně vtipná a strašně sympatická. Naplno si to tu užívá Finn Wolfhard (jo, ten ze zmiňovaných Stranger Things), solidně tu ale vyhrává na plné čáře dech beroucí Sophia Lillis v roli Beverly. Postavy jsou propracované a velmi reálné, díky hercům pak extrémně sympatické a jejich rozhodnutí dávají smysl! Co víc si přát?

Možná skvělou hudbu, zvuk a kameru? A i to je nám ve filmu naservírováno. Soundtrack To(ho?) je tísnivý, atmosférický a velmi, velmi znepokojující. Spousta syntetiky, neladících smyčců, bubnů a nepříjemných zvuků jsou ve vzájemné kombinaci hrůzu nahánějící už samy o sobě. Skvělou práci ale Wallfisch odvádí i v dramatických, komických anebo dojemných částech, v nichž plynule přechází ke klavíru a náladu daných scén perfektně dotváří. A kamera? Jak jsem zmínil na začátku, Jung-hoon Jung je talent a každý záběr tu dává perfektní smysl. Nálet dronem nad město není samoúčelný, pomalý přejezd kamery rovněž ne – svou prací vnáší do filmu určitou poetiku a potvrzuje váš dojem kompletní propracovanosti a úplnosti.

TO bude figurovat v mém osobním žebříčku těch nejlepších filmů roku, stoprocentně. Rázně se také řadí mezi nejlepší adaptace Stephena Kinga a po bok těch nejlepších hororů tohoto desetiletí. Dramatický, ohromně vtipný a zároveň extrémně děsivý horor. Budete se smát, bude vám záležet na postavách, a budete se bát. U filmu se sešlo vše – schopný režisér, kvalitní scénárista, talentovaní herci, geniální předloha a úžasný tvůrčí tým. Jediné, co bych filmu mohl vytknout, je trochu nepřehledný závěr – ten je ale dojemný a emoce postav z něj k divákovi vyzařují tak silně, že se nad tím dá mávnout rukou. Každý si tu totiž najde něco – milovník hororu originální prvky v žánru, nostalgici zase příjemné zavzpomínání na zlatá osmdesátá léta v podobě různých odkazů (např. geniální scéna s Beverly v koupelně je jasné vzdávání holdu Noční můře z Elm Street), zároveň tu najdete i nečekaně velkou dávku humoru a dojetí. Jsem naprosto nadšen a zvažuju druhou projekci. A akutně potřebuji druhý díl! S nějakými flashbacky s dětskými herci, prosím.