Frank Darabont a vykoupení díla Stephena Kinga #1

Frank Darabont je uznávaný režisér, scénárista, producent, ale také člověk, který nemá slovo kompromis ve svém slovníku. V momentě, kdy ucítí příležitost vrhnout se do nějakého zajímavého projektu, udělá to střemhlav a své vize se drží jako klíště. Nejvíce se proslavil filmovými adaptacemi děl svého dlouholetého přítele Stephena Kinga. Jako jediný může při natáčení podle jeho předloh cokoliv změnit, ale nedělá to bez mistrova souhlasu, aby jejich kamarádský vztah neohrozil. Což ve finále nejvíce ocení diváci, pro které je výsledný efekt spojení těchto dvou persón více než přínosný.

Darabont dovede pořádně vyděsit, ale i z krvavých a strašidelných scén se snaží vytěžit něco navíc. Kolikrát si vystačí s málem, ale vetkne scénám duši, kterou jiní režiséři často opomíjejí. Nejen tohle, ale to, co aplikuje do svých filmů, z něj udělalo mezi fanoušky režiséra nejlépe hodnoceného filmu všech dob. Ano, skoro ve všech filmových žebříčcích se někde na špici bude objevovat jeho film v hlavních rolích s Timem Robbinsem a Morganem Freemanem. Byť Frank Darabont není čistě hororový režisér, jeho jméno je s tímto žánrem neodmyslitelně spjato. A navíc kolik znáte filmů, o kterých prohlásí všechny generace diváků, že je to „báječný biják“?

Život tohoto filmového režiséra jako by byl filmovým snímkem, který točí on sám. Narodil se ve francouzském městě Montbeliard, v táboře pro uprchlíky roku 1959. Po neúspěšné revoluci v Budapešti roku 1956 emigrovali jeho rodiče z totalitního Maďarska. Tento emigrantský úděl zná mnoho uprchlíků z bývalého Východního bloku. Stejně jako pro mnohé jiné, byla i pro rodinu Darabontových Francie jen přestupní stanicí v cestě za velkou louži. Malý Frank tak školní docházku absolvoval v Hollywoodu. V zemi tisíce možností, kde i on začal snít svůj Americký sen. K filmu jako takovému tíhnul už od té doby. Vždyť kde jinde by to mělo člověka chytit za srdce, když ne právě v Hollywoodu. První placenou práci u obdivovaného filmu dostal v roce 1981. Jednalo se o funkci asistenta.

Těžko říct, jestli nízkorozpočtový hororový snímek Hell´s Night (Pekelná noc) zapříčinil jeho obdiv k žánru. Nebo za to třeba mohla stejně stará představitelka hlavní role Linda Blair, která se již ve čtrnácti letech stala hvězdou kultovního vymítacího snímku The Exorcist (Vymítač ďábla, 1973). Svět filmu Franka fascinoval a rozhodl se udělat vše pro cíl, který si vytyčil. Toužil se totiž stát uznávaným scénáristou. Díky tomuto předsevzetí si v následujících šesti letech ve filmových studiích vyzkoušel snad všechny profese.

Ještě předtím, pln neutuchajícího elánu, přesvědčil Darabont Stephena Kinga, aby mu dovolil zfilmovat jeho povídku Žena v pokoji (sbírka Noční směna). Krátkometrážní snímek The Woman in the Room vzniknul v roce 1983 a tím se zrodilo přátelství mezi oběma výjimečnými tvůrci. Stephen King prodal Darabontovi práva na natočení povídky za symbolický jeden dolar. Výsledkem byl velmi potěšen a řadí jej ke svým nejoblíbenějším filmovým adaptacím. O kvalitě tohoto díla svědčí také fakt, že byl nominován na Oscara za nejlepší krátký film. Franku Darabontovi se tak pomalu otevřely dveře nejen režisérského světa, ale také ke Stephenu Kingovi a dalším filmovým adaptacím dle jeho předloh. Ve filmu se objevili Michael Cornelison (John), Dee Coxton (jeho matka) a Brian Libby (vězeň). Za kameru se postavil Juan Ruiz Anchía.

Ještě se vraťme k natočení za onen symbolický dolar. Stephen King vždy podporoval začínající tvůrce. Takto vzniknul jeho projekt „Dollar Babies“, ve kterém dává nabídku mladým filmařům a studentům, kteří za určitých podmínek mohou zfilmovat jeho povídku za symbolickou částku. Především díky této filmové adaptaci poskytl Stephen King Darabontovi v roce 1987 předkupní práva na povídku Rita Haywortová a vykoupení z věznice Shawshank (sbírka Čtyři roční doby). Podobnou zkušenost má i tuzemský režisér Robin Kašpařík, který rovněž za jeden dolar dostal práva na povídku Jsem brána (sbírka Noční směna) podle níž natočil stejnojmenný film, který měl letos premiéru.

Ale zpět k Franku Darabontovi. Svůj scénáristický sen chytil za pačesy hned při první příležitosti. Bylo mu svěřeno pokračování kultovní ságy o Fredym Kruegerovi A Nightmare On Elm Street 3: Dream Warriors (Noční můra v Elm Street 3: Bojovníci ze sna / 1987). Režie se ujal Chuck Russel a třetí díl se stal pořádným komerčním trhákem. Díky tomu se Frank Darabont stal žhavým zbožím na hollywoodském scénáristickém trhu práce. Spolupráce se líbila i režisérovi a tak byl Frank přizván hned k jeho dalšímu projektu The Blob (Sliz, 1988). Film byl opět úspěšný a oba autoři dále stoupali na ceně. Mimochodem na rok 2018 se chystá remake tohoto bijáku. Další nabídky práce na sebe nedaly dlouho čekat, Darabontovi bylo svěřeno napsat pokračování dalšího kultovního horroru The Fly II (Moucha 2, 1989). Ovšem co se mu povedlo s Noční můrou, tentokráte nezafungovalo. Druhý díl Mouchy se nesetkal s přílišným ohlasem a u fanoušků zcela propadl.

Darabont však své odhodlání nehodlal vzdát a střemhlav se vrhl na nabídky soukromých televizí, kde se ujal povídkových projektů. Napsal několik epizod pro oblíbené Tales from the Crypt (Příběhy ze záhrobí, 1989) a přidal ruku k dílu v tří povídkovému projektu Two-Fisted Tales (Odvážné příběhy, 1992). Dalším seriálovým scénáristickým počinem byl The Young Indiana Jones Chronicles (Mladý Indiana Jones, 1992). Ten se sice dočkal velmi příznivých kritik, avšak byl po dvou sezónách ukončen. Vznikl i videofilm The Adventures of Young Indiana Jones: Daredevils of the Desert (Mladý Indiana Jones: Pouštní anabáze, 1992) v režii Simona Wincera. Producentem osudů nezletilého dobyvatele ztracené archy byl věhlasný Steven Spielberg. K tomuto projektu se později ještě společně vrátili čtyřmi videofilmy The Adventures of Young Indiana Jones: Travels with Fater (Mladý Indiana Jones: Putování s otcem, 1996), The Adventures of Young Indiana Jones: The Phantom Train of Doom (Mladý Indiana Jones: Přízračný vlak, 1999), The Adventures of Young Indiana Jones: Oganga the Giver and Taker of Life (Mladý Indiana Jones: Oganga, vládce nad životem a smrtí, 1999) a The Adventures of Young Indiana Jones: Adventures in the Secret Service (Mladý Indiana Jones: Dobrodružství v tajné službě, 2000). Formát videofilmů byl zapříčiněn tím, že žádná televizní stanice nechtěla v tomto projektu pokračovat. Spielberg s Darabontem se stejně nevzdali a nakonec připravený seriál natočili a sestříhali do výše zmíněné podoby.

Ale byl čas se opět vrátit k plnohodnotnému filmu. S tímto plánem začal Frank Darabont už v době, kdy psal televizní scénáře a představil svůj druhý režijní kousek, celovečerní film Buried Alive (Pohřben zaživa, 1990). Televizní film vypráví o muži jménem Clint (Tim Matheson), který vlastní malou stavební firmu. Žije na venkově se svou ženou (Jennifer Jason Leigh) zdánlivě spokojený život. Problém je v tom, že si to myslí jen on, nikoliv choť. Ta touží po tom vrátit se ze zapadákova zpět do New Yorku. Spolu se svým milencem vymyslí plán, jak se Clinta zbavit a ještě shrábnout peníze z prodeje jeho firmy. Jeví se to jako bezchybná lest, ale vše má své mouchy…

V roce 1994 se začaly dít velké věci. Vyšlo souborné vydání krátkých filmů Nightshift Collection, podle Kingových povídek ze sbírky Noční směna, kde je samozřejmě zastoupena i Darabontova The Woman in the Room. Darabont napsal scénář k filmu Frankenstein, který režíroval Kenneth Branagh a v hlavní roli se objevil Robert De Niro. Pompézně oživená legenda vznikla především díky megaúspěchu Coppolova Draculy (1992). Film se dějově odehrává v roce 1794. V arktickém moři zachrání posádka lodi kapitána Waltona, která míří na severní pól, na smrt vyčerpaného a před umrznutím uniknuvšího doktora Victora Frankensteina. Ten začne vyprávět příběh svého života a trochu bláznivého pokusu, který mu změnil život. Byť tato verze známé legendy není špatná z finančního hlediska propadla.

Rok 1994 byl pro Darabonta důležitý hlavně proto, že napsal a natočil svůj nejoceňovanější film The Shawshank Redemption (Vykoupení z věznice Shawshank). Film produkovala společnost Castle Rock Entertainment, která se věnuje natáčení filmových adaptací podle Kingových děl. Ta vznikla poté, co režisér Rob Reiner natočil snímek Stand by Me (Stůj při mně, 1986). Poprvé tak představil na stříbrném plátně dílo Stephena Kinga, které nebylo prioritně hororem. Do té doby byl spisovatel brán především jako „mistr strachu“, což mu vyneslo i jeho kultovní status mezi fanoušky, ale bylo by výraznou chybou domnívat se, že King píše jen horory. Film je příběhem čtyř přátel, kteří se vydali najít mrtvého kamaráda. Na konci cesty najdou přátelství na celý život.

Děj se odehrává ve fiktivním městečku Castle Rock, na jehož počest byla nová filmová společnost pojmenována. Darabonta fascinovalo, že film se důsledně držel původní předlohy a proto společnosti nabídl chystaný projekt. Castle Rock s nadšením nabídku přijali. Stand by Me byla natočena podle povídky Tělo, která pochází z Kingovy povídkové sbírky Čtyři roční doby, stejně jako povídka Rita Haywortová a vykoupení z věznice Shawshank, jenž byla předlohou nového Darabontova projektu. Sám Darabont prohlásil, že „Castle Rock bylo prvním a jediným místem, kam jsem scénář poslal. Jako scénárista jsem měl dost zkušeností s jinými studii, abych věděl, jak hodně může být materiál poškozen.“

Ve svém filmu se rovněž drží původní knižní předlohy, byť samotný snímek poněkud roztáhl. Sám Stephen King byl k adaptaci své povídky na začátku poněkud skeptický a na Darabontovu adresu poté prohlásil „že by si ani za milion let nemyslel, že film skutečně dokončí“. Darabont nakonec ve snímku několik změn udělal. Asi nejrazantnější bylo obsazení afroamerického herce Morgana Freemana do role Reda. Podle původní předlohy to totiž byl zrzavý Ir. Připomínkou tohoto podvodu na diváky je pak scéna, v níž na otázku Andyho, hlavní postavy filmu, proč se mu říká Red, Freeman odpovídá „Možná proto, že jsem Ir“. Při obsazení role Reda se prý jednalo o sázku na jistotu, neboť Freeman měl na rozdíl od Tima Robbinse v hlavní roli za sebou již dvě nominace na Oscara.

Darabont se rozhodl svůj scénář natočit sám a také se staral o obsazení hlavních rolí. Role Andyho byla původně nabídnuta Kevinu Costnerovi a ten ji přijal s nadšením. Bohužel se mu protáhlo natáčení filmu Waterworld (Vodní svět, 1995), kde hrál hlavní roli a podílel se spolu s Kevinem Reynoldsem i na režii. Dodnes toho otevřeně lituje. Mezi dalšími herci, kterým byla hlavní role ve snímku nabídnuta, byli Tom Cruise, Charlie Sheen či Tom Hanks. Každý z nich však již měl něco nasmlouváno nebo se mu jednoduše do projektu dle předlohy Stephena Kinga moc nechtělo. Naopak na roli Reda chtěla Castle Rock někoho jiného, ve hře byli Robert Redford, Clint Eastwood či Harrison Ford. Darabont však zatvrzele prosazoval Freemana, který ho očaroval svou důstojností a především hlubokým a skvěle zabarveným hlasem. Ten byl podstatný, protože v mnoha scénách provázel dění na plátně coby vypravěč.

Rozpočet byl stanoven na 25 milionů dolarů a začalo se natáčet v polorozpadlé věznici v Ohiu. Interiéry byly však tak zdevastované, že se je tvůrci rozhodli postavit ve studiu. Původně chtěl Reiner film natočit sám a nabídl za scénář Darabontovi 2,5 milionů dolarů. Vzhledem k tomu, že i tato Kingova povídka byla poskytnuta za onen jeden dolar a napsání scénáře trvalo osm týdnů, zvažoval Darabont nabídku celkem dlouho. Nakonec však odmítl a rozhodl se film za podpory Castle Rocku natočit sám. Výraznou postavu ředitele věznice Samuela Nortona v podání Boba Guntona Darabont namixoval z charakterů několika ředitelů, kteří se objevují v původní povídce. V konečném důsledku postava nezapře svůj předobraz v prezidentu Spojených států Richardu Nixonovi. Postarší knihovník Brooks Hatlen, jemuž je v původní předloze věnován jen jeden odstavec, se stane výraznou postavou filmu, k čemuž přispívá výrazným hereckým výkonem i jeho představitel James Witmore.

Darabont tvrdil, že mu bylo potřeba dát mnohem více prostoru, neboť symbolizuje původní Kingovu myšlenku institucionalizace vězňů, odsouzených na doživotí. Změna oproti knize nastala také v příběhu mladého Tommyho, jenž odhalil Andyho nevinu. V knižní předloze je pouze převezen do jiného vězení, zatímco ve filmu ho kulkou zbaví života kapitán Hadley. Darabont rovněž přidal pár motivů a scén, které v Kingově knize nenalezneme vůbec. Nejznámější z nich je scéna, kdy Andy pouští vězňům rozhlasem árii z opery Figarova svatba. Toto Franka napadlo již při psaní scénáře, kdy pro své lepší rozpoložení poslouchal právě Mozartovu operu. Podle něj „symbolizuje svobodu ducha, stejně jako knihy v Andyho knihovně symbolizují svobodu mysli.“ Tahle scéna je mezi diváky jednou z nejoblíbenějších, zatímco Stephen King se nechal slyšet, že ji nikdy neměl rád.

Některé změny byly jednoduše vynuceny finančními okolnostmi. Pamatujete scénu, kdy si přijde Andy k Redovi objednat při promítání filmu plakát Rity Hayworthové? Původně měl být ve filmu, stejně jako v knize, promítaný snímek Billyho Wildera The Lost Weekend (Ztracený víkend, 1945). Paramount Picture, vlastník práv, však chtěla za objevení se filmu na plátně příliš velkou částku. Nakonec se ve filmu skutečně dočkáme Rity Hayworthové, což vlastně dává i odpověď na to, proč zrovna její plakát si Andy objednal. Však sám Andy tvrdí, že její film Gilda (1946) viděl ve vězení „za jeden měsíc třikrát“. Největší změnou je samotný závěr. V knize vše končí Redovým rozhodnutím vydat se do Mexika a najít tam Andyho. Ve filmu vše končí shledáním obou přátel na sluncem zalité pláži. Tento závěr navrhnuli producenti z Castle Rocku. Prý původní scénář „…končí jen nadějí a nikoliv jejím naplněním. Nelze sledovat hlavní hrdiny, jak mluví o tom, že se znovu sejdou a neukázat to. Diváci by se cítili podvedeni.“ Samotný Darabont nebyl tomuto závěru příliš nakloněn, ale testovací publikum na nový konec reagovalo tak dobře, že se rozhodl pro jeho ponechání ve filmu.

Text byl původně napsán pro elektronický hororový čtvrtletník HOWARD (opraveno a aktualizováno autorem).