HELLBOYŮV DIVOKÝ HON

Comics Centrum si v mezidobí čekání na bichli z hříšného města neodpustilo vydání již devátého svazku Hellboye. Tohoto červeného hláškujícího démona již asi netřeba představovat a pokračování s názvem Divoký hon nás opět dostane do varu. Mike Mignola se opět spojí s Duncanem Fegredo a naservírují nám další díl, naplněný vlivem a referencemi na ruský folklór a artušovskou legendu. A začíná právě tam, kde jsme naposledy skončili….

Zatímco jsme v Itálii (svazek 8: Temnota vábí), Hellboy dostává dopis a ten jej povolává do Anglie, do klubu aristokratů, aby se zúčastnil lovu obrů, kteří se v poslední době rozhodli vzdát svého spánku. Netrvá to však dlouho a je jasné, že tito přátelští lidé mají postranní úmysly a nic není takové, jak se zdá. Rozehraje se tak dramatická šachová partie, která zdánlivě rozorává půdu pro podstatně větší věci, které mají přijít.

Příběh je to parádní, co víc, místy budete potřebovat vysokozdvižného vozíku, aby odlepil vaší ztuhlou čelist od země. Mignola ve vyprávění nikam nespěchá a spíše zaměstnává čtenářovu paměť. Ano, v knize se nachází takové množství odkazů na předchozí svazky, až vám z toho kolikrát půjde hlava kolem. „Kde se nacházela tahle postava? Jo, to bylo to malé dítě tehdy? Neskutečné.“ Autor používá nesourodý příběh, cestičkami spojuje zdánlivě nespojitelné a pomalu odlupuje to, co se Hellboyovi stane dál.

Mezitím se události stále komplikují a příběh se klikatí jako had. Když se podívám na zpátky, kdy byl náš hrdina „pouze“ součástí Ú.P.V.O., kácel jedno monstrum za druhým, pěstoval kočky a se svými parťáky zabíjel reálné zlo, jen lehce šmrncnuté nadpřirozenem, v Divokém honu je už realita jen jakousí vzdálenou vzpomínkou a právě to nadpřirozeno je hřištěm pro zápas temnoty s mystérií. Pomstychtivá královna, tisíciletí zadržovaná zloba celé Anglie, to jsou jen střípky temného vyprávění využívající pokřivených artušovských prvků, které také přivede Hellboye k rozhodnutí, zda vytáhne z kamene meč Excalibur a stane se tak pravoplatným nárokovatelem na pekelný trůn.

Již v „osmičce“ předal Mignola své umělecké žezlo Duncanu Fegredo a zde tomu není jinak. I když jsem velkým fanouškem Mignolovy kresby, opravdu se mi líbí, jak se Fegredo na Hellboye hodí. Jakoby se v něm úplně našel a v Divokém honu to ještě stupňuje. Zatímco Mignolovo umění občas inklinuje ke klaustrofobii, Fegredo jakoby nechal panely více dýchat. A možná právě proto se kniha četla báječně a uvolněně, a to i přes svůj zapeklitý děj.

Vydání Comics Centra je klasicky již nezměněné, vázané v pevných deskách s přebalem. Vysoká kvalita tisku a papíru indikuje, že na knize si dali záležet, ostatně jak už jsme u nich zvyklí. Příběh mě však donutil si tu necelou dvoustovku stránek prolouskat dvakrát, abych si byl opravdu jist, že mi to celé bude dávat smysl a oklepal se z toho, kam příběh směřuje. Bohužel, ono je to všechno parádní a úžasné, ale samotnému mi chybí ta pohoda a lehkost, jak byly vyprávěny díly první. Možná mám obavy, aby to opravdu nakonec neskončilo tak, že nebudu schopen říct: „Tohle je finále hodné Hellboye.“ 

Divoký hon je příběh o přijetí sebe sama, osudu, síly vůle překonat přírodu a dodává novou dimenzi do věčného pokušení nasadit pekelnou korunu a přinést zkázu celého světa. Mícháním anglické legendy a přidáním znaků z krále Artuše Mignola dokresluje již tak bohatou tapiserii Hellboyovského universa. Pokud jste fanoušci, nemusím snad říkat, že je kniha povinností! A pro ty ostatní, kteří předchozí dílka nečetli, Divokým honem rozhodně nezačínejte. Příběh si sice užijete, ale ne tak naplno, jak by bylo hodno. To si radši laskavě sežeňte kopii prvního dílu Sémě zkázy a garantuji vám, že se nakonec sami naleznete posedlí, kamennou rukou škrábající a budete chtít více…