Baltimore – Prokleté zvony

Asi málokteré potvory mají v hororech takovou tradici jako upíři. Lidé se upírů báli odedávna a pravděpodobně stejně dlouho jimi byli fascinováni. Těch příběhů, které o nich vznikly, těch forem, jaké jim autoři a lidová slovesnost přisoudili! Kromě upírů děsivých máme dnes i upíry směšné a upíry romantické. Pravděpodobně každý četl alespoň jeden příběh s upírem anebo nějakého krvesaje viděl ve filmu. Takové velké a populární téma láká nejednoho autora a výjimkou nejsou ani takoví velcí a protřelí hororoví harcovníci jakými jsou Mike Mignola a Christopher Golden. Oba už v míře větší než malé měli s upíry co do činění. Jeden takový příběh dali společně dohromady v roce 2007. Napsali román Baltimore aneb Statečný cínový vojáček a vampýr, který o tři roky později přetavili do zbrusu nové komiksové série s názvem Baltimore.

Série Baltimore, kterou u nás vydává nakladatelství Comics Centrum, vypráví o tragickým osudem stiženém Lordu Baltimorovi. Baltimore byl vojákem v první světové válce, kterou nečekaně ukončila morová epidemie. Morová a upíří epidemie, přesněji řečeno. A Lord Baltimore jako jediný ví, že on je ten, který to celé spustil. On a jeho pud sebezáchovy rozpoutali celé to šílenství. To on rozsekl půlku ksichtu vysoce postavenému upírovi jménem Haigus, který si to vzal velmi osobně a rozpoutal mor i upíří válku se speciální důrazem na Baltimorovu rodinu. Proto se teď touhou po pomstě sžíraný Baltimore žene za Haigusem křížem krážem zlomenou Evropou. První díl série, knihu s názvem Morové lodě, vydalo nakladatelství Comics Centrum na konci loňského roku. Morové lodě vyprávějí Baltimorům příběh tak, jak byl sepsán už v románu Statečný cínový vojáček a vampýr. Vypráví o zrození ultimátního lovce upírů. Nyní nakladatelství Comics Centrum vydalo druhý díl s názvem Prokleté zvony.  

Kniha Prokleté zvony přivádí Lorda Baltimora na jeho štvanici nejprve do Švýcarska a následně do malého města kdesi v rakouských Alpách. Zde potkává novináře Simona Hodge, který se považuje za odborníka na upíry a chce o nich napsat knihu. Praktická demonstrace Baltimorovy odbornosti mu však ukáže, jak nedostatečné jsou jeho znalosti. Přesto je Baltimorovi více než užitečný – ví kam šel muž s jizvou přes půl tváře, ví kde je upír Haigus. Na kopci nad městem stojí klášter a jak jistě tušíte, bůh tam již dávno nepřebývá. Ale jeptišek je tam stále plno. Mají červená očka a velmi ostré zoubky. Je tam také jistý ctižádostivý voják z Bavorska, který jako mladý navštěvoval církevní školu v Lambachu a maloval obrazy, ale vůbec se nejmenuje Hitler. Tenhle “Nejsemhitler” je černokněžník a má zvrácené dobyvačné plány.

Příběh ale nevypráví jen o našem lovci, ale sleduje i druhou postavu. Zatímco se Baltimore baví v klášteře s upířími jeptiškami, tak po jeho stopě jde šílený inkvizitor Duvic. Jde po Baltimorovi, protože věří, že tváří v tvář takovému zlu, s jakým Baltimore bojuje, nemůže zůstat nikdo čistý.

V Prokletých zvonech Mignola s Goldenem prohlubují mytologii celého Baltimorova světa a ukazují, že se do budoucna máme na co těšit. S druhým dílem neztratila série nic ze své děsivé a tísnivé atmosféry. Pravě naopak. K nadpřirozenému zlu přibylo i zlo lidské. Ba co hůř – odporné kruté zlo páchané ve jménu dobra. Ale v jednom má inkvizitor možná pravdu, možná že tváří v tvář zlu nejde zůstat neposkvrněný. Jak je na tom Lord Baltimore skutečně se ukáže ve chvíli, kdy bude muset udělat těžké rozhodnutí. Buďto půjde sobecky za svou pomstou a zbaví se upíra Hagiuse jednou provždy, anebo se pokusí zachránit obyvatele města před krutou kletbou. Pomyslnou “třešničkou na dortu” je v Prokletých zvonech již zmíněná postava černokněžníka “Nejsemhitlera”. Ač to není vtipná postava, tak je povedenou parodií Hitlera a zesměšňuje jeho fanatismus. Ale Áda není jediná historická postava, kterou si autoři vzali na paškál. Setkáme se zde také s Madame Blavatskou – čarodějnicí, která má předobraz ve skutečné okultistce Heleně Petrovně Blavatské.

Nemalou zásluhu na atmosféře a celkovém výsledku mají samozřejmě výtvarníci. Těmi jsou stejně jako v prvním díle kreslíř Ben Stenbeck a osvědčený kolorista Dave Stewart. Novozélanďan Ben Stenbeck je Mignolův muž. Alespoň to tak vypadá podle jeho dosavadní tvorby. Kromě série Baltimore kreslil i série Hellboy a Ú.P.V.O., Lobster Jonson nebo Witchfinder. Zdá se, že kreslíři, kteří pracují na komiksech Mika Mignoly, se musí držet určitého vizuálního stylu. Proto ani v případě série Baltimore se žádná revoluce nekoná – hodně se pracuje se stíny a potvory mají červené nebo žluté oči. Ve výsledku je tohle držení vizuálního standartu v pořádku, protože tento styl k Mignolovým příběhům pasuje. Rozhodně tím ale nechci říct, že Stenbeck nemá svůj styl. Má jej a vůbec není špatný.

Druhého z dvojice výtvarníků, Davea Stewarda, není potřeba dlouze představovat. Pokud jsou mezi koloristy nějaké legendy, pak je Dave zcela jistě jednou z nich. Pokud chcete, aby komiks vypadal jako od Mignoly, zavolejte Stewarda. Pro celý příběh je použita omezená paleta barev se spoustou šedivých tónů. Potom každá krvavá scéna, která je vyvedená sytě rudou barvou, působí mnohem dramatičtěji.

O překlad celé knihy se postaral Jan Kantůrek, který nás bohužel nedávno navždy opustil. Jeho překlad je opět skvělý a způsob, jakým formoval české věty tvoří další pilíř celkové atmosféry knihy. V knize je spousta německých a latinských bublin a je dobře, že tyto texty byly doplněny redakčními poznámkami s překladem. Není to zdaleka běžné. Sice se najdou i nepřeložené bubliny bez redakčních poznámek, ale není jich mnoho.