logo

Kráska a zvíře

V čase resuscitování archaických titulů se na plátna kin vrací jeden z nejkrásnějších počinů společnosti Disney; animovaná pohádka o feministické hrdince a fanatickém pěstiteli růží, Kráska a zvíře (1991). Nyní však filmoví zachranáři opustili primární 2D animace, nasadili kanylu plnou 3D vymazlenosti a do vzduchových masek napumpovali rajský plyn ve formě nových melodií. Že to zní skvěle? Ano, ale každá mince má dvě strany.

 „Příběh starý jako čas…“ zpívá se v textu ústřední melodie animovaného filmu a každý, kdo na něm v dětství vyrůstal, musí zamačkávat slzičku dojetí. Ale právě přílišná znalost originálu může být někdy na škodu, speciálně když se jako autor pokoušíte rebootovat něco, co je širokou veřejností považováno za dokonalé. Disney nikdy neexcelovat v pokračováních (vlastně všichni Lví králové, Aladinové, Pocahontasky s pořadovými čísly 1+ stojí za starou belu), a různé parafráze na Popelku nebo Sněhurku se nedají zcela počítat, protože vlastně nejsou tak úplně z Disneyho hlavy. A tak je skutečně prvním přetvořením animované snové říše v „realitu“ snímek Billa Condona.

Herecké obsazení a nostalgie – to jsou dvě hlavní návnady, které tahají masy diváků do sedaček už několik dní. Dokonce i v českých kinech vede Kráska a zvíře (2017) žebříčky návštěvnosti, což mě osobně trochu zaráží, když si uvědomím, že kupříkladu takový Cinestar Ostrava film promítá zásadně s dabingem. No, na to by mě nedostali ani párem volů. Přijít o takové hlasy jako Ian McKellen nebo Ewan McGregor se rovná rouhačství, a poslechnout si zpěv mladičké feministky Emmy Watson je ostatně velice příjemné překvapení – i když by mohla malinko kontrolovat svůj britský přízvuk, občas to zní humorně.

Film vyvolává takový zvláštní pocit cestování časem; jakoby se snad někdo pokoušel udělat Krásku a zvíře (2017) pohádkově, ale přesto spíš pro generaci, která už teď má mezi 25-30 lety a odrostla z absolutní naivity animovaných Disneyovek. Je v mnohém surovější, ukazuje několik scén které děti nepochopí a dospělým díky nim lecos docvakne. Krásným příkladem je odpověď na otázku „co se stalo Bellině matce“ a k tomu svázaná scéna, nebo moment, kdy se obyvatelé hradu jako svícínek Lumiere, hodiny Cogsworh nebo můj oblíbený podnožka Sultan skutečně stávají bezduchými věcmi. Diváka tak trochu zamrazí. Vytknout bych naopak mohla až bezduchou uzpívanost. Původní skladby jsou fajn, dá se snést i jejich pozměněné aranžmá, ale nové (min. 4) písně zní naprosto zbytečně. Evokují slátaninu mezi Bídníky a Fantomem opery s texem psaným šestiletým dítětem. Nemám ráda předvídatelné rýmy a těch je v oněch nových písních až moc. A z nějakého důvodu Zvíře vypadá, jako by v každé druhé scéně dělal tak populární duck-face (ale označme to za nedokonalost grafického designu).

Nakonec ale i přes všechny drobné výhrady se mi film moc líbil, a to nejen proto, že byl podstatnou součástí mého dětství. Je to klasika, vymazlená počítačem, celkem slušně odzpívaná a herecky dobře obsazená. Bez těch nových písní a zbytečného natahování bych ji ale ocenila ještě víc.

(Visited 313 times, 1 visits today)
  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Eva Lassler

Autor. Scénárista bez místa, trekkie, kreslíř, spisovatel, fanda Star Wars a hráč SW: The Old Republic.


KOMENTÁŘE