logo

Klikání Milo Manary

Rychle za sebou se na trh dostaly hned dva kousky od slavného italského kreslíře a scénáristy, který už od sedmdesátých let minulého století obšťastňuje světovou kulturu komiksy, často se točícími kolem krás nahého lidského těla. V ideálním případě toho ženského. Vždy si ve spojitosti s ním vzpomenu na doktora Turnovského z Cimrmanovy hry Akt, který už od dětství čmáral po zdech kosočtverce. Maurilio Manara však těch kosočtverců a jiných geometrických metafor ženského těla nakreslil tolik, že tuto schopnost dotáhl téměř k dokonalosti.

Možná za tím stojí náhoda, že zrovna dvě stejně žánrově zaměřená díla jednoho autora vydají dvě nakladatelství skoro zároveň. Možná je to souhrou autorských práv, možná spiknutí snažící se mladší čtenáře zasvětit do principů lidského rozmnožování a celé té legrace okolo. Faktem každopádně je, že erotiky v komiksu jsme si letos neužili poprvé a při pohledu do edičních plánů ani naposledy. Že by to byla známka toho, že zdejší komiksové podhoubí dospělo a začíná si uvědomovat, že má nějaké výtrusy. Slyšel jsem, že někteří už mají i děti, takže pravděpodobně ví, k čemu co slouží. Už bylo na čase. Nakladatelství Crew už několikrát dokázalo, že se těchto témat nebojí a další se utěšeně přidávají.

Klik je souborné vydání čtyř příběhů, které dohromady pojí postava hlavní hrdinky Claudie. Je to na první pohled prvoplánová frigidní panička provdaná za vlivného a bohatého staršího muže (a možná proto je v anotaci knihy označena za mrchu…), která se ale později stane úspěšnou televizní reportérkou a bojovnicí za ekologii a lidská práva. Jenže… Jeden na první pohled odpudivý chlap se rozhodne, že ji unese, namontuje jí do hlavy zařízení spouštějící nepřekonatelné sexuální touhy a nechá si k němu ovladač jen proto, aby ji mohl tímto způsobem mučit kdykoliv se mu zlíbí. Jen tak pro zábavu. Z ovladače se stane putovní žolík přecházející od podivína k podivínovi, kteří jej z řady jiných pochybných důvodů využívají úplně stejně. A to je víceméně vše.

Různě jsem četl názory, že v tomto případě o příběh nejde. Že hlavní je kresba a porno scény. Dobrá, připusťme, že příběh v pornu nikoho nezajímá. Z Kliku v tomto případě zbude pár scén o tom, že někdo něco strká ženě do zadku. Pokud možno v co možná nejdivnějším prostředí, ještě lépe na veřejnosti. To ostatní je právě sice průměrný, ale místy zajímavý příběh, který je ale postaven na faktu, že zhrzený doktor a dalších pár náhodných lidí mučí nevinnou ženu, zneužívají ji, ničí jí život i kariéru. Nejsem si jistý, co tím chtěl autor světu říct. Úspěšná žena nemá právo být úspěšná a musí být zásahy zvenčí redukována na sexuální hračku? Nezajímá společnost fakt, že jsou ženy jen sexuální objekty? Je to celé parodie? Snaží se Marana říct něco, co jsem vůbec nepochopil? Nevím. Pokud ano, tak si vybral podivný způsob. Chápu, že pohled na ženy ve společnosti se od přelomu osm a devadesátých let změnil, ale nějak nevěřím, že to někomu mohlo přijít třeskutě vtipné i tehdy.

Z nějakého záhadného důvodu to ale řadě čtenářů přijde vtipné i dnes. Ano, Manara si hraje s nadsázkou, přivádí většinu situací až do krajní absurdity, ale proč, když okolí i hlavní hrdinka (a v zásadě téměř každá žena, která se v komiksu mihne) celou dobu prosí o to, aby už měla klid a všechno to přestalo. Možná je to kritika mužské části společnosti, kterou podle Manary zajímá jen sex, zlato a komunikace s mimozemšťany skrz sílu donekonečna oddalovaného orgasmu (mimochodem asi jediná trochu zajímavá myšlenka knihy). Podobně se můžete dívat na někoho, kdo nožem bodá do bránícího se dítěte, které pláče a prosí, ale on se jen směje a užívá si to. Je to nadsázka?

Může mít erotika myšlenkovou hloubku? Věřím, že může. Takový Paolo Eleuteri Serpieri ve své Druuně ukázal, že to může fungovat, pokud si nad tím pořádně sednete do lavoru s ledovou vodou a vymyslíte situace a svět, kdy dává všechno to pohazování ohambím smysl. Druuna žije ve světě, kdy sex je brán jako běžný způsob služby, zvířecím postapo středověku, kdy si silnější berou cokoliv je napadne. A ona je navíc nadaná nejen fyzicky, ale i duševně a své zbraně dokáže využít ve svůj prospěch a z kdejakého problému se doslova vylízat. A když už, tak komiks bude fungovat i bez toho a máte šanci si užít parádní sci-fi plnou zajímavých myšlenek.

Ale Klik? V něm žádná myšlenka není a když už, tak podivná, odhalující zvrácenou stránku lidské (potažmo mužské) duše. Možná ale právě v tom je síla Manarova díla. Ukázat to, že mu něco takového projde, čtenáři si užívají pěkné holky, kresbu, jednou dvakrát si se sebou u čtení pohrají a ti vnímavější z nich se možná pozastaví nad tím, že právě shlédli silně znepokojující snuff film a přemýšlejí, jestli s nimi není něco v pořádku, když se jim to líbilo. Klik je něco jako obrazy Andyho Warhola – na první pohled zbytečné, hloupé, naivní, oko klasického umělce urážející, ale stejně je v nich něco, co jim propůjčilo nesmrtelnost. U Kliku si můžete užít krásnou kresbu, neřešit příběh a s nadsázkou se pousmát nebo si klepat znechuceně na čelo, odsuzovat a plácat se po rameni s myšlenkou, že vaše morálka a vkus má hodnoty o řád výše. Paradox je nakonec vlastně i to, že Klik si jistý kultovní status zaslouží jen proto, že dokáže ve čtenáři tyto myšlenky vyprovokovat.

(Visited 2 733 times, 1 visits today)
  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Šéfredaktor. Herní fanda, komiksový milovník, blázen do písmenek, hudební nadšenec, herní maniak nebo samozvaný filmový kritik. Tolik zájmů a tak málo času...


KOMENTÁŘE