KDYŽ MÝTY PIKLE KUJÍ

Uplynul nějaký čas a Mýty jsou tu zas; chtělo by se radostí až veršovat. Když ale pomineme dětinskou rýmovačku, zůstane holý fakt. Devátá kniha Synové impéria opět dokazuje, že máme tu čest s jednou z nejlepších komiksových sérií, které se kdy na tuzemských pultech objevily. A to i v rámci přísného kritického měřítka. Bill Willingham nenechá ani chvíli čtenáře na pochybách, že svět, který vytvořil, je mnohem objemnější, než si vůbec umí představit. Servíruje nové pohádkové postavy jako na běžícím páse, předkládá osudy těch, kteří drží už okovy příběhu a čas od času připomene, že pokud nějakou postavu delší dobu nevyužil, rozhodně na ni nezapomněl. Jen ji schovává v ústraní, kde čeká až znovu nastane její čas. Devátá kniha je doslova doutnající rozbuškou, jejíž budoucí třaskavost je servírována v několika dějových rovinách. Sledujeme nejen už dobře známé dějové linie, ale dostaneme další podněty k přemýšlení, stejně jako pár odpovědí, které stejně nic podstatného neřeší. Willingham je prostě zkušený tajnůstkář, který se svými plány umí pracovat.

„Jdu si pro pivo. Jestli mám mít proslov, musím si dodat kuráž a rozvázat jazyk.“ (Pinocchio)

Začínáme titulním příběhem Synové impéria. Zavádí nás do Domoviny, kde si šedá eminence říše Geppetto líže hluboké rány, které nedávno způsobil svým partizánským vpádem Wolfi. Je nad slunce jasné, že každá taková akce vyvolá zákonitou reakci. Je svolán sněm nejvyšších hrůzovládců Domoviny, aby byla domluvena strategie, jak skoncovat s odbojnými Mýty ukrytými ve světě všedňáků. S jídlem roste chuť, takže nezůstane jen u myšlenky vymýcení Mýtova, ale v ohrožení se může ocitnout i svět lidí. Willingham představí další výrazné figury na šachovnici, které jsou hlavními oporami záporácké strany. Paralelně sledujeme i příběh Červené Karkulky, které se zapalují lejtka. Chudák Mucholap pro změnu prožije pořádné traumátko. Jakousi odlehčující odbočkou je vložený příběh Vlasy, který rozvíjí osud postavy, se kterou jsme se před chvíli potkali i jeho více než pravidelné zákaznice. V Domovině je zosnován plán s krycím jménem „Čtyři rány“, který má být konečným řešením. Geppetto, který vypadá jako dobrácký nevlastní brácha pana Krbce, je rozloben a pomalu v něm odhalujeme diktátora schopného i genocidy.

„Jsi můj první syn, a proto budeš mít vždy zvláštní místo v mém srdci, ale dítě musí otci projevovat jistý respekt. Jednou věcí si buď proto naprosto jistý: Ať se rozhodnu jakkoliv, pomůžeš nám toho docílit… s nadšením.“ (Geppetto)

Nejde jen o to, co se v tomhle čarovném a prazvláštním světě děje, ale také o způsob, jakým je vše Billem Willinghamem předkládáno. O prolínání událostí, které se současně dějí (třeba) v Domovině a v Mýtově, ale hlavně o prostředky, díky nimž se to dozvíme. Ze zásoby pohádkových figurek je vytažená nějaká dosud nepoznaná, která nám ze svého úhlu pohledu sdělí podstatné informace pro vývoj hlavní dějové linie, tedy války světů. Co se s takovýmto vypravěčem následně stane, záleží na momentálním Willinghamově rozpoložení. A určitě jste si už sami všimli, že umí být nejen tajnůstkářský, hravý, ale třeba i podlý nebo dokonce krutý. Ono totiž náramně funguje, když se sympatické pohádkové postavě stane něco, co bychom mohli nazvat morbidním. Na tomto místě musím zmínit velmi povedené hraní si s verbálními i dějovými bublinami. Je vidět, že autoři myslí na vše, hlavně na to, aby se vyhnuli fádnosti. Další věc, která funguje, přichází v momentu, kdy atmosféra houstne tak, že by se dala krájet a napětí doslova jiskří ve vzduchu. V tuto chvíli je vyprávění vystavena stopka a čtenář dostane nějaký veselý kraťásek jako například Dikobrazí delikatesa, který vlastně nic neřeší, ale dokáže srazit hladinu adrenalinu a vyvolat úsměv na tváři. Ani na vteřinu se prostě nezapomíná na to, že svět Mýtů je pestrý jako léta neprané trenky.

„Mám však takové tušení, že Bůh má s našimi životy jiné plány.“ (Jeníček)

I v Mýtově si jsou dobře vědomi, že Wolfiho pádem nic nekončí, naopak teprve začíná. Napětí je cítit ve vzduchu a situace by se dala přirovnat ke Studené válce. Mrazení přichází ve chvíli, kdy se nečekán, nezván zjeví vyslanec nepřátel – Jeníček. Hejsek, co kdysi poslal frau Totenkinder do pece a zalíbilo se mu to tak, že z toho udělal životní poslání. Což mu v Mýtově přílišnou popularitu nezajistilo, naopak…  Nezapomíná se ani to, že Mýty žijí vlastně mezi všedňáky a ti občas něco zaslechnou. Ti bystřejší, jako třeba novinář Kevin Thorne, si umí dát i pět a pět dohromady. Jinak řečeno, čeká na nás další z mnoha odboček nazvaná Trn v patě? K odstartování plánu vzniknuvšího v Domovině chybí jen aby jej schválili dva z těch, kteří v Mýtově pobývali mnoho let a dokáží odhadnout jak by tamní honorace reagovala. Podíváme se i na Farmu, protože na tu by nebylo dobré zapomínat, přeci jen tam žije mnoho postav podstatných pro tohle vyprávění. Navíc je čas na další odlehčení. To nám zprostředkují tři slepé myšky a jejich Cesta do ráje.

„O tahání těžkých věcí se postaráme za vás. Víte, vlastníme láhev s Džinem, který musí poslouchat naše rozkazy. Mám podezření, že během jediné cesty dokáže dostat nahoru celou letadlovou loď.“ (Krásný princ)

Dávkování napětí je věc, která dělá spisovatele velkým. Pokud to ze sebe vysypete jako brambory z pytle, nikdy to není ku prospěchu věci. Jednak si nenecháte nic na příště a taky jsme pořád ve světě komiksových sérií, takže by to nebylo dobré ani pro vydavatele a jeho kalkulačku. Následuje další výhybka ve vyprávění a dostaneme Vánoční příběh. Je v něm Wolfi, jeho milovaná Sněhu a jejich létající vlčí děcka. A nemůže chybět ani Santa Claus. Jistě vám došlo, že je to taky člen rodiny Mýtů, ovšem dlouhodobě separovaný na detašovaném pracovišti, kde sobi dávají „dobrou noc“. Tahle část je takovou rodinnou idylkou, kde se řeší akorát jedna otázka pro Santu a přání, které by chtěla Sněhurka po Zlém vlkovi splnit. Přiletí i Růženka a Modrák, všude bude plno dárků. Prostě atmoška klidu a míru. Nakonec se podíváme i za Žabím princem. Na tohle navazuje dvoudílný příběh Otec a syn. Sněhurčino přání totiž bylo navštívit dědu Severáka, protože děti ho mají rády a jak se říká, rodina by měla kopat za jeden tým. Jak víme z předchozích knih, Wolfi má ke svému otci poněkud vlažný vztah a nakousneme i proč. Rodinná idylka se poněkud zvrhne a velký Zlý vlk bude muset do akce. Navíc vládci větrů bude položena otázka, zda bude kopat za Mýtov nebo za Domovinu. A starouš se bude muset rozhodnout. Už jsme si zvykli, že se během Willinghamova vyprávění kreslíři střídají, byť hlavní linii táhne Mark Buckingham. V tomto příběhu štafetu přebral Michael Allred a domnívám se, že předvedl největší zlo, kterého jsme se zatím dočkali. Všichni v příběhu vypadají jako by uprchli z ruského dětského časopisu tištěného na cyklostylu. A barvy Laury Allredové tomu nasadily pomyslnou korunu. Opravdu mě nenapadá jiné slovo než: vyblité. Přitom tento tvůrčí tandem má v této knize na svědomí i míněný kraťas Trn v patě?, který tímto neduhem netrpí. No nic, ve finále to stejně skousnete, jako jsem to přežvýkal i já.

„Tohle je kouzelná noc, a já jsem velmi kouzelný mýtus. Podnikám dnes v noci jenom jednu cestu, ale ta vede do všech domů na seznamu, Všechno se to děje najednou.“ (Santa Claus)

Závěrem dostaneme pěkný bonus, který potěší všechny fanoušky série. Jedná se o speciální sešit nazvaný Palčivé otázky. Ve velmi krátkých komiksových příbězích odpovídá Bill Willingham a jeho kreslířský tým na otázky položené věrnými čtenáři této výborné série. Názvy jednotlivých „odpovědí“ vypovídají o čem bude řeč: Jak se Bufkin pořád dostává k alkoholu?, Jak vypadá trénink nových členů Myší policie? nebo Kdo byl první láskou Krásného prince? To je samozřejmě jen krátký výběr z toho, co na vás v této části čeká. Uznejte sami, že to jsou nadmíru důležité informace a Bill Willingham při odpovídání často projevil velmi svojskou porci humoru. Máte se jednoduše na co těšit. Ani deváté Mýty nezklamaly. Naopak, zase o kousíček posunuly laťku očekávání do příště. Takovou formu, kterou má duchovní otec téhle ságy, neměl kdysi ani Serhij Nazarovyč Bubka! Takže nejlepší radu, přímo od jednoho z nynějších obyvatel Mýtova, jsem si nechal na samotný závěr: