Mýty 11 – Když pohádkám vládnou zbraně
Podobně jako se do mýtovské Domoviny jeden za druhým valily šiky nepřátelských vojsk, metaforou a s lehkou nadsázkou by se podobné dalo říct o komiksech a tuzemském knižním trhu. Ty tam jsou časy, kdy jste stíhali s přehledem číst vše a ještě remcat, že u nás nic pořádného nevychází. Opak se stal pravdou a nabídka na pultech je pořádně široká. Tohle není remcání, to je fakt. A jsem za něj rád, i když mám ve své oblíbené pop kulturní oblasti stále větší resty, mám na paměti časy, kdy dotaz na komiksy v renomovaném knihkupectví měl stejný ohlas, jakoby jste se ptali, zda v tomto obchodě můžete použít personální záchod. Pravdou také je, že už ne vše, co tady vychází, je ze zlatého fondu komiksové historie a je potřeba použít osobní síto, které oddělí zrno od plev, kvalitu od vaty, osobité umění od tuctového balastu. Jako ve všech tvůrčích odvětvích, i v devátém umění existují jistoty, které pravděpodobně nezabřednou do šedivého průměru. Jednou z těch jistot je (nejen) pro mě série Mýty psaná mužem s pohádkovou fantazií i přehledem, Billem Willinghamem.
Minule mě poněkud znepokojil fakt, že se svět plný roztodivných pohádkových postav snaží zkřížit se světem obyčejné lidské populace, ale posléze mi došlo, že pokud se to nepřežene, bude to fungovat ku prospěchu věci. Jsme zvyklí, že pohádkové postavy používají kouzla a čáry, že umí proklít i předpovědět, ale na fakt, že by Popelka ovládla bojové sporty a uměla zacházet se všemi typy střelných zbraní, pohlížíme poněkud s nedůvěrou. Sazemi maskovaná kráska má přeci využít oříšky a ne kung-fu. Nebo ne? Ne! Pokud to Bill Willingham postavil tak, že mýtické bytosti žijí ve světě nás všedňáků, musí se chtě nechtě otírat o zdejší kulturu, zkušenosti či technické vymoženosti. Ti, kteří si právě začali mnout ruce, protože doufají v přímou úměru, že to tím pádem musí fungovat i opačně a už se viděli na létajícím koberci nebo jak si od džina z lahve nechají nadělit na každý den, budou zklamáni. Nebo si to musí vyfantazírovat, jako většina z nás. Mýty jsou tady inkognito a dělají vše proto, abychom je neodhalili. A k tomu mají mnoho dalších starostí. Jednou z nich je válka, která už od začátku série visí neodvratně ve vzduchu. Je jen čistě na vás, ve kterém ze známých světových konfliktů budete hledat paralely, ale faktem je, že Mýty byly z Domoviny vyhnány násilně, za ryku válečné vřavy, a v našem světě jsou jen prachsprostými azylanty. A co by jste udělali vy, kdyby jste byli násilně vykopáni z domova a bylo vám odebráno to, co vám patří? Neměli by jste v sobě hořkost a zlost? Nechtěli by jste si to vzít zpět?
Chtěli! Proti přesile ale potřebujete důmyslný plán a nedělat chyby. Ať to vezmete z jakékoliv strany, tak bez válečného konfliktu se to neobejde. Je nutné, aby jste co nejvíce minimalizovali ztráty a co nejdříve srazili na kolena ty, kteří v nepřátelském ležení tahají za nitky. A přesně to je podstatou jedenáctého pokračování nazvaného Válka a střepy. Invaze do Domoviny je tady. Mýty se rozhodly, že nebudou čekat na to, až nepřítel opět zaútočí, ale raději podniknou nečekaný útok a uzurpátorům zapálí koudel u zadnice. Od lidí se naučily věci, které se ve válce více než hodí. Znají význam zbraní hromadného ničení, ví co je bombardování, agenti v týlu nepřítele nebo jak z dálky monitorovat, co se právě odehrává v sokově ležení. A také jak si chránit únikové cesty. Až se dere na jazyk konstatování, že lidi naučili pohádkové postavy býti sviněmi. Na jedenáctý díl by se také dalo naroubovat spousty rčení – Modrák vyjeví své city a dopadne jak sedláci u Chlumce, Krásný princ chodí tak dlouho se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, Kam čert nemůže, tam nastrčí Sněhurku, Popelka je liška všemi mastmi mazaná, Pinocchio působí dojmem kam vítr, tam plášť a Geppetto se naučí, že čím kdo zachází, tím také schází. Vše ale směřuje k finální fázi – po válce by měl přijít mír. Asi…
Nemá cenu se dějem jedenácté knihy Mýtů zaobírat detailněji, neboť pokud patříte mezi pravidelné čtenáře, naznačil jsme vám dost a nehodlám nikoho připravit radost z jízdy, která se čte jedním dechem a pokud jste se se svojsky pojatým pohádkovým světem dosud neseznámili, měli by jste raději začít pěkně od začátku. Válka a střepy je tím nejakčnějším, co nám tvůrci doposavad předložili a jedná se o napínavé vyvrcholení toho, co bylo zatím vyřčeno. Jedna velká kapitola se uzavře a je jen otázkou, co na nás čeká příště. Osobně si tipnu, že ten mír to nebude. Je jisté, že po tomto díle nebude lehké navázat tak, aby se fanoušci opět položili do děje a těšili se na sled nadcházejících událostí. Popravdě o to ale nemám strach. Už několikrát nám bylo dokázáno, že tahle série má pořád co nabídnout a nestagnuje na místě, což se kolikrát i větším střelcům než je Willingham jednoduše stává. První polovina mýtovské série je za námi, ale čeká na nás ještě dalších jedenáct knih, které jistě nabídnou nejednu zapeklitou situaci, spousty nových pohádkových postav i nápady, po kterých si budeme muset otřít slinu z koutku. Připomíná to divadelní představení, jehož první polovina vás pohltí a vy s napětím očekáváte, co bude po přestávce. Máte totiž pocit, že všechny nápady už byly vystříleny a nemůže vás nic překvapit. A pokud se tak náhodou stane, víte, že se vám to z hlavy jen tak nevykouří.
-
Hodnocení Vlčí Boudy