AFTERPARTY V KLUBU RVÁČŮ

První pravidlo kurzu “Jak se vyhnout klišé” je nikdy nevytahovat první pravidlo Klubu rváčů. Až tam to dotáhl Chuck Palahniuk se svým románem, který nejdříve nikdo nechtěl vydat a pak se z něj stal kult podpořený neméně úspěšným filmem. Příběh o konzumem a společností znechucených mužů a hlavního hrdiny s rozdvojenou osobností (to už snad teď není spoiler po tolika letech doufám, nikoho už taky nepřekvapí, že Bruce Wayne je Batman, nebo že Bruce Willis v Šestém smyslu je duch, doufám), kteří se rozhodnou své znuděné životy okořenit pořádnou bitkou a posléze teroristickými útoky stále provokuje, překvapuje a baví milióny čtenářů i diváků.

Kdo by se tomu divil. Chuck Palahniuk je totiž pěkně vyčůraný hajzlík, který sedí ve svém temném doupěti, hladí na kolenou ležícího krokodýla a baví se nad tím, jak si jeho fanoušci klepou na čelo a pravidelně vykřikují věci jako: wow, wtf a co to má doprdele znamenat a královsky se u toho baví. Provokatér, manipulátor a autor, kterému jsou naprosto volné nějaké zaběhnuté postupy nebo pravidla žánru. Napsal knihu, kterou mu zfilmoval král thrilleru David Fincher a když po něm chtěli pokračování, udělal z toho komiks…

Na začátek se sluší říct, že pokud jste nečetli nebo neviděli “první díl”, nemá vůbec smysl aktuální knihu otevírat. Teda pokud nemáte v plánu na to, co se tam děje, čučet jako tele na nové vrata. Naneštěstí se to může stát i v případě, že máte s Klubem rváčů dost zkušeností. Není to vůbec lehké čtení. Vyžaduje notnou dávku nadhledu a ještě větší pozornosti. Rozhodně to není jen tím, že hlavního hrdinu tvoří dvě osobnosti a často není úplně jasné, která je zrovna u kormidla.

Jak to tak bývá, za všechno může opět žena. Hlavní hrdina se zbavil svého psychopatického alterega Tylera, začal si říkat Sebastian, vzal si svou milovanou Marlu, mají spolu malého syna a vrátil se ke svému bezvýznamnému životu a nudné ubíjející práci. Aby to tak zůstalo, bere hromadu prášků. Happyend? Možná. Nuda? Zcela určitě! S Tylerem byla větší legrace a vzrušení. Marla by mohla vyprávět! Nenapadne ji proto nic chytřejšího, než vyměnit Sebastianovi prášky za placebo. Puf! Tyler Durden je zpět! Nasranější a šílenější, než kdy dříve.

Dovolte abych citoval klasika Jana Nerudu, kterého cituje klasik Jára Cimrman: “Jeho děj vyprávět bych nesvedl. Autor vracel jej hned do minulosti a hned zase zpátky, takže jsem brzy nevěděl, kde vlastně jsem.” I to se může u čtení druhého Klubu rváčů snadno stát. Autor si hraje s tempem vyprávění, proplétá dějové linie a vůbec si tak nějak utírá zadek všemi možnými komiksovými pravidly, že si snadno můžete myslet, že o komiksu ví kulové a neměl to ani zkoušet. V ten okamžik přichází na scénu sám autor, vám se vybaví opět ta scéna z temného doupěte s krokodýlem, o které jsem psal na začátku, a je jasné, že si z vás Chuck opět vystřelil. A vůbec bych se nedivil, že to někomu dojde až po druhém nebo třetím přečtení. Až se sám divím, že titul knihy je Klub rváčů 2 a ne WTF2, což by lecos lépe vysvětlovalo.

Osobně tyto výstřednosti a experimenty nemusím. Často totiž vyzní jen jako zbytečná póza a praxe několikrát dokázala, že s klasickým postupem dobrý autor dokáže mnohem víc (zdravíme pana Moora). Jsem ale přesvědčen, že Palahniukovi to tentokrát vyšlo a i já, stará konzerva, jsem mu skočil na špek. A to i přes to, že zbytečně natahovaný konec už je čistě zbytečná autorská masturbace a bez něj by kniha vyzněla lépe. Plusové body je však nutno dát Cameronu Stewartovi za sice obyčejnou, ale líbivou kresbu. S takovým tématem se popral velice statečně. Ale pořád se nedokážu zbavit dojmu, že by materiál zasloužil kapku více vizuálního experimentu. Co se dá dělat, každý není Dave McKean.

Klub rváčů 2 je povedený experiment, který ocení zejména fanoušci původní knihy a filmu. Chuck Palahniuk si v něm hraje nejen se čtenáři a tak nějak automaticky předpokládá, že mu na jeho hru přistoupíme. Pokud ano, máte o zábavu postaráno. Pokud ne, budete jen litovat toho, že knihu nakladatelství Crew opatřilo tak kvalitním papírem, že se nehodí na záchod. Vyčítat ale dílu, že klade na konzumenty vysoké nároky, by byla chyba. Zvlášť v případě, že za odměnu dostanete zážitek, na který jen tak nezapomenete.