Potřebujeme ještě Strážce?
Ke konci loňského roku vydalo nakladatelství BBart již potřetí (s rekolorovanými stránkami, skicami, dosud nevydanými bonusovými materiály a novým úvodem od Dana Gibbonse) přelomový a cenami ověnčený komiks z pera, pro mnohé největšího komiksového scénáristy, Alana Moora – Strážci. Různými, tu lepšími, tu podivnějšími bonusy se pyšní množství velkých uměleckých děl či publikací, takže tuhle stránku nechme stranou. Vždy se najdou tací, kteří budou nad dosud nepublikovaným obrázkem vrnět blahem a ti, kteří ohrnou nos. Nabízí se však otázka, samozřejmě berme v potaz, že tohle dílo bylo v době svého vzniku zjevením z čistého nebe a ukázalo, že komiksové seriály nebo grafické novely se dají dělat úplně jinak – dospěleji, ale samotným Strážcům je už více než třicet let, mají tedy ještě co nabídnout i dnes? Vyšli vlastně tak dávno, že množství současných komiksových fanoušků bylo v té době lidově řečeno „ještě na houbách“. Co by dnešní generaci měl říct příběh zasazený do atmosféry studené války a jaderné hrozby, která svého času každodenně děsila svět?
Opravdu si nemyslím, že pro dnešní teenagery bude příliš fascinující nasávat atmosféru, ve které vyrůstali jejich rodiče. Vlastně už to patří do školních lavic a hodin dějepisu. Svět má aktuálně jiné problémy a dokonce se zdá, že ti mocní se je snaží zastřít konzumní mlhou z laciných, nereálných a virtuálních pozlátek. Jakoby vládnoucí garnitury filtrovaly, o čem se svět může dozvědět. Ve velké míře k tomu pomáhá prachobyčejná lidská vlastnost; lhostejnost. Nabízí se tak jednoduchá otázka. Jsou tím obyčejní lidé chráněni nebo klamáni? V případě, že přistoupíme na první možnost, máme tady paralelu se základní myšlenkou Moorova díla: „Quis custodiet ipsos custodes?“ Kdo střeží ty, kdož střeží nás? A pokračujme – Jací jsou a kdo jim vidí do hlavy? Na to se ptá i kniha samotná. Konkrétně v komiksu se jedná o superhrdiny, kteří neprožívají zrovna nejšťastnější období. Jednoho krásného dne byli maskovaní hrdinové Ameriky prostě zakázáni a nyní jsou ve výslužbě. Ale jejich povahy a touhy nemá šanci žádný zákon změnit. Chtějí stát na správné straně. Problém je v tom, že každá mince má dvě strany a to, co je pro jedny správné, pro druhé být nemusí. Jak to tak chodí – vždycky to někdo odnese. Nejčastěji ti, kteří jsou „jen“ střeženi.
V časech, kdy Strážci vyšli, byl komiksový žánr v útlumu. Zlatý věk byl dávno v trapu a přešlapovalo se na místě. Naštěstí se staly dvě zásadní věci: zaprvé do renomovaných amerických nakladatelství „vtrhli“ nedeformovaní britští scénáristé a převrátili vše vzhůru nohama. Asi není nutno dodávat, že průkopníkem byl právě Alan Moore. Druhou věcí, která zatřásla komiksovým universem, byl pohled na superhrdiny samotné. Do té doby to byly jen superschopné symboly, které byly tak moc cool, že neměly duši. Nikdo nepřemýšlel nad tím, jací vlastně jsou uvnitř… Co je trápí? Jak se cítí? Nebo co třeba snídají? A jaké je jejich tajemství? Díky Strážcům (nezapomeňme ani na Návrat temného rytíře Franka Millera, který vyšel ve stejné době) do obrázkových příběhů střemhlav proniklo existencionální drama. Všichni maskovaní hrdinové měli najednou rozum a duši. Dvě zásadní ingredience pro vytvoření jakýchkoli citů či pohnutek. A ty nemusí nutně být krásné. Naopak, pokud stojíte celý život čelem proti zlu, mohou z toho vylézt pořádně hluboká traumata. Váleční veteráni by o tom mohli vyprávět. Zpětně to ale působí úsměvně. Moore a Miller dali základ něčemu novému, co způsobilo pomyslnou ideovou revoluci, a vznikl trend, který sebou samozřejmě přinášel zástupy následovníků. Bylo až směšné sledovat, že i úplně druhořadí okostýmovaní rekové mají traumata, které zcela převyšují jejich význam. Čeho je moc, toho je příliš a může to snadno odradit. Mimochodem si troufnu tvrdit, že podobný osud čeká i současnou kvalitativně kolísavou vlnu superhrdinských blockbusterových bijáků. Zářivé nebe totiž překryje nudná šeď velmi snadno. Tedy za předpokladu, že jejich diváctvo zcela nezdegeneruje.
Mnozí vědí, o čem všem tenhle komiks vlastně je. Minimálně viděli filmovou adaptaci… A kdyby náhodou ne, tak se to dá snadno dohledat. Od vpravdě vědeckých rozborů, až po recenze stylu Ctrl+C / Ctrl+V. A vždy se dozvíte, že jde o přelomový komiks a Alan Moore je scénáristický mág, který umí skloubit zdánlivě neslučitelné a dostat do žánru myšlenky či styly, které jiným ani nepřišly na mysl. A věřte, že v těch zásadních věcech budou mít všechny ty stati pravdu. Ve Strážcích odhalíme superhrdiny nejen z kostýmů, ale především formou psychologického profilu.
Potřebujeme ale po tom všem, co se za posledních třicet let odehrálo ještě Strážce nebo jsou už určeni jen pro badatele s archivářským zápalem? Ano potřebujeme! Důvodem však nemusí být, že v komiksových dějinách mají jedno z nejblyštivějších míst, ale to, že ukazují dvě strany jedné mince. A dokonce nutí čtenáře přemýšlet. To nemusí sedět každému… Jistě, místy je to dost ukecané, snad až staromilsky, ale jednoduché, objevné a trefné myšlenky potřebují precizní zpracování, aby v celé kráse vynikla jejich hloubka. Mění se doba, hrdinové, i jejich strážci, ale ty příběhy jsou si podobné jako vejce vejci.
-
Hodnocení Vlčí Boudy