ROZPAROVANÍ PODLE MOORA

Jack Rozparovač – největší fenomén kriminalistiky všech dob. Nejslavnější sériový vrah, který nebyl nikdy dopaden. Zato hypotéz o tom, kdo to byl a proč vykonával činy, které vyděsily celou viktoriánskou Anglii, je nespočet. Badatelé případu vydali množství odborných knih a statí, které se objevují i po více než sto letech od mordů v londýnské chudinské čtvrti Whitechapel. Alan Moore – je řazen mezi absolutní špičku komiksové scenáristiky. Šarlatán a mág, který svým vyprávěním dokáže strhnout davy, které jej pro jeho literární a tvůrčí talent vynášejí do nebes. Rodák z Northamptonu v centrální Anglii má velmi dobře vyvinutou jednu vlastnost povznášející ho nad mnoho dalších spisovatelů. Dokáže totiž vidět věci komplexně a slučovat různé střípky mozaiky v jeden kompaktní celek, který poté vypráví svým nezaměnitelným stylem. Pokud se Jacka Rozparovače ujme právě Alan Moore, vznikne napínavé thrillerové drama, které bude stěží hledat konkurenci.

Ač jsme jako fandové komiksu sebevíce zaníceni v (pravdivém) tvrzení, že deváté umění není na jedné straně jen zábavou pro nejmenší a na straně druhé pro ty zastydlejší s obdivem k super schopnostem, stále se u nás najdou tací (byť se situace za poslední dvě desetiletí podstatně zlepšila), kteří tvrdí, že tohle obrázkové čtení není plnohodnotnou literaturou. Samozřejmě i v komiksu se najde spousta škváru a braku, ale zároveň ho nebude více než v ostatních literárních žánrech. Pokud chcete přesvědčit nevěřícího Tomáše, potřebujete argument pádný jako facka. Nebo facku samotnou, to taky kolikráte umí zabrat. Ale vzhledem k tomu, že nabádat k násilí je špatné, áááno… tak využijeme pomyslné facky literární. Těch echt děl, které by přesvědčily zapšklého knihomola zahleděného ke klasikům zase tolik není. Ale Z pekla Alana Moora a kreslíře Eddieho Campbella je rozhodně jedním z nich! On tenhle boj komiksu o místo na slunci trošku vypadá jako mlácení prázdné slámy a jeden by řekl, že už je to zbytečné… taky jsem si to myslel, ale nedávno jsem na ČT Art spatřil jednoho (rádoby) literárního odborníka, který automaticky po vyslovení hanebného slova „komiks“ nahodil kuří pysk par excellence, odpojil se od debaty myšlenkově se vzdálil do své oduševnělé bibliotéky. Z pekla je pro takové zastydlé ichytly velmi pádný argument… už jen proto, že má skoro šest set stran a není z nejlehčích. Tedy ideální pro inzultaci kvaziintelektuála.

O Jacku Rozparovači asi už slyšel každý. Pokud ne, tak krom toho výše zmíněného ještě v krátkosti dodejme, že v roce 1888 spáchal pět (někdy se uvádí až deset) brutálních vražd prostitutek nižší cenové kategorie. Svou přezdívku získal díky dopisu pro Central News Agency, pod který se tímto pseudonymem podepsal. Většina kriminalistů i historiků tvrdí, že tento dopis, stejně jako mnoho jiných skutečností v tomto případu, je podvrh. Pravděpodobně se jednalo o dílo nějakého ambiciózního novináře nebo hustokrutopřísného šprýmaře. Nicméně tato přezdívka vstoupila do všeobecného povědomí a stejně jako samotný pachatel se stala legendou. Vůbec tenhle dávný případ je v mnoha ohledech zahalen rouškou podivného tajemství a dnes je již spíše v celkovém kontextu chápán jako mýtus či folklór. Jako na snad na každou větší záhadu se i na něj váže pár konspiračních teorií. Jednou z nejznámějších a zároveň tou, ze které ve svém díle Alan Moore hojně čerpal, je předpoklad, že samotnými vraždami stála královská rodina. V jejím jménu pak vraždil královský lékař, který byl úkolován tak, aby skupina kolegyň z nejstarší branže neprozradila veliké tajemství. Spočívalo v tom, že s jednou z jejich středu často a rád kopuloval následník trůnu a dokonce si nedával pozor, takže prvorozený byl z jedné strany princ a z druhé zkurvysyn. A uznejte sami, že to zrovna není hezká vizitka pro královskou rodinu. Všechny kamarádky dívky požehnané královským semenem tak musely být umlčeny a celá aféra do mrtě ututlána.

Moorovo vyprávění jde krásně na dřeň věci, ale zároveň je dostatečně květnaté a okouzlující. A přitom nadmíru depresivní. Nejedná se detektivku v tom smyslu, že by čtenář musel hádat vraha. Naopak tyhle karty jsou odhaleny v podstatě od začátku a autor spíše přináší konspirační svědectví zahalené do historicko-dramatického hávu. Přináší jak pohnutky či citové výlevy hlavních zúčastněných, tak mystiku pocházející ze zednářské lóže. Aristokratické radovánky i běžný život městské spodiny. Jeho Melodrama o šestnácti dějstvích je nejen důkladnou faktografickou studií případu, ale zároveň výrazným literárním dílem s potenciálem uchvátit snad každého, který nepřestal číst zaklapnutím Honzíkovy cesty v první třídě. Pro tyto nečtenáře mám ještě dovětek, že kniha je plná obrázků a taky existuje filmová verze s Johnny Deppem. Je sice celkem zdařilá, ale těžko vás uspokojí po přečtení komiksové předlohy, stejně tak nad ní zlomil hůl samotný Moore. Ale celá pravda je, že tak učinil snad nad všemi filmovými adaptacemi jeho děl. Jedním z hlavních důvodů pokulhávaní filmové verze je fakt, že zatímco v komiksu dostaneme vyprávění od více hlavních hybatelů událostí, ve snímku se zaměříme hlavně na vyšetřovatele a jeho práci. A taky z něj ve filmu udělali milovníka opiových dýchánků… Pokud vás na první pohled může na tomto výjimečném díle odradit, krom rozsahu, tak to je černobílá syrová kresba Eddie Campbella. Jenže postupem času zjistíte, že si Moore pro tento rozsáhlý majstrštyk nemohl vybrat lépe. Jednak naprosto výborně působí tísnivá a neučesaná atmosféra, která jakoby naprosto korespondovala z mýty vycházejícími z londýnské mlhy devatenáctého století a také symbolizuje neobjasněnost celého případu. Nejsilněji pak právě působí pasáže, kdy Moore zastaví svůj příliv slov a nechá za sebe vyprávět Campbellovu kresbu. Marně šmátrám v paměti, která kresba by tak dobře korespondovala s vyprávěným příběhem a po všech stránkách jej atmosféricky doplňovala. Jediné co mě napadá je historická osobnostní studie Jasona Lutese – Berlín. Na oplátku za to, že počkáte až se vám kresba vryje pod kůži dostanete pořádnou porci klasickým moorovských témat. Neuchopitelností času pro společnost i jednotlivce počínaje a třeba odporem k vládnoucím autoritám konče.

O interesantnosti a výjimečnosti Z pekla svědčí nejen množství ocenění, ale také neustálé znovu vydávání. I u nás se teď dočkalo druhého vydání a otázkou je, zda nakonec budou ukojeni všichni Moorovi fanoušci i ti, kteří jsou neustále na vážkách ohledně koupě. Závěrečnou třešničkou na už tak nadmíru lahodném dortu jsou dovětky Alana Moora. V prvních se rozepíše o vzniku díla a faktech či inspiracích, které ho vedly k jednotlivým pasážím či obrazům. Činí tak s pedantskou precizností a rozebírá stránku po stránce, obraz po obraze. V druhých je formou pomyslného komiksu rozebírán samotný Rozparovačův případ, kdy jsou představeny veškeré zásadnější objevy, fakta i hypotézy. Ze všeho je cítit všudypřítomná důslednost a autorova sečtělost. Tenhle komiks je pastvou pro oči i pro mysl, která ocení jeho preciznost. Ve stupidních anketních otázkách typu: Který komiks by jsi si vzal na opuštěný ostrov?, bych hlasoval pro toto dílo, protože i po vícero přečteních je v něm stále co objevovat a jeho rozsah z něj dělá neobyčejnou studii převedenou do akceptovatelní podoby i pro ty, kterým je literatura faktu duševním trestem. Ripperologové a Mooromilci totiž ještě nikdy nezažili toliko orgasmů. Co na tom, že přicházejí Z PEKLA!