ZDENĚK LIŠKA – HARMONIE DISHARMONIE

Jedním ze jmen, na která může být naše republika právem hrdá, je bezesporu Zdeněk Liška. Hudební skladatel, který je podepsán pod desítkami titulů československé kinematografie a jehož rukopis je nezaměnitelný.

Zdeněk Liška (16. 3. 1922 – 13. 7. 1983) měl k hudbě blízko už od dětství, kdy hrával v hornické kapele svého otce. Později vystudoval na pražské konzervatoři obory kompozice a dirigování (chvíli se jako dirigent živil). A hlavně skládal hudbu. Po druhé světové válce přijal nabídku skládat filmovou hudbu ve Filmovém studiu krátkého filmu ve Zlíně. Nejdříve se podílel na krátkých snímcích, ať už dokumentárních cestovatelského dua Zikmund/Hanzelka, nebo animovaných. Spolupracoval s tvůrci, jako byli Karel Zeman (Pan Prokouk), Hermína Týrlová (Ferda Mravenec, Uzel na kapesníku) nebo Jan Švankmajer (Zahrada). Netrvalo dlouho a po pár letech přišly i celovečerní filmy. Tím prvním byl sice už v roce 1950 snímek Pára nad hrncem, ale největší rozmach se dostavil až o pár let později, kdy začal stále častěji dojíždět do Prahy.

Liška neměl problém komponovat jak pro symfonický orchestr, tak pro dechovku, smyčce či klavír nebo jen pro pěvecký sbor (i bez textu). Používal všemožné kombinace nejen nástrojů, ale i elektroniky nebo zvuků (např. psací stroje). Experimentoval, kombinoval. Proto je jeho hudba tak rozmanitá. Kolikrát jde jen o dlouhé záběry, kdy není třeba slov, protože mrazivou atmosféru a emoce rafinovaně navozuje právě hudba. Hudbu skládal se stopkami v ruce, často zasahoval i do střihu a tím filmu dodával rytmus, kolikrát naproti scénáři, kdy sladká hudba umocňuje hrůzné scény (Spalovač mrtvol).

Během řady let spolupracoval na Barrandově s významnými režiséry Františkem Vláčilem, Martinem Fričem, Oldřichem Lipským, Jurajem Herzem, Jiřím Sequensem, Otakarem Vávrou a dalšími. Díky svému citu ale nepotřeboval mít za zády režiséra, prostě přesně věděl, co a jak, kdy má být hudba dramatická a v který moment vygradovat. Nepsal ji jen jako podkres pod obraz. Jeho kompozice působí silně, barevně a zároveň rafinovaně. Možná pro někoho zprvu působí poněkud disharmonicky, ale nakonec odhaluje v plné kráse jeho hudebního génia.

Jen těžko si dnes představíme skvosty domácí kinematografie jako Markéta Lazarová, Údolí včel, Vyšší princip, Hříšní lidé města pražského nebo Jáchyme, hoď ho do stroje bez hudby. Hudby, která se objevila v širokém spektru filmů (historické, ze současnosti, pro děti a mládež). Nadčasovost zazněla ve sci-fi filmech Baron Prášil, Vynález zkázy nebo Ikarie XB 1 (třeba když ve scéně oslavy narozenin tančí posádka kosmické lodi na populární hudbu 22. století). Ponurost v pohádce Malá mořská víla je natolik hmatatelná, že díky ní má nemálo dospělých dodnes trauma. A to nemluvím o večerníčku Z deníku kocoura Modroočka. Možná bude trochu diskutabilní spolupráce na politicky angažovaných projektech (30 případů majora Zemana, Nejmladší z rodu Hamrů, Sokolovo), ale právě především díky Liškově hudbě jinak bezduché snímky dostaly ten správný náboj.

Z dnešního pohledu by se dalo říct, že to byl workoholik, protože skládal pořád. V jeho portfoliu nalezneme více než 150 celovečerních a na 400 krátkometrážních filmů. Byl to takový český Ennio Morricone. Je znám po celém světě a právem patří mezi ty nejlepší. Dostalo se mu uznání i za hranicemi naší malé republiky, doma získal ocenění Ministerstva kultury za výjimečný tvůrčí přínos v oblasti kinematografie a audiovize.

Ke konci 70. let přijímal Liška díky svému zdravotnímu stavu nabídky k práci čím dál méně, a tak mezi jeho poslední filmy patří Signum Laudis a Povídka Malostranská (1980). O tři roky později umírá. V roce 2000 natočil o tomto skladateli pro Českou televizi hudební dokument režisér Petr Ruttner, ve kterém je vzdána pocta tomuto hudebnímu velikánovi. Škoda, že v těch dobách nevycházely žádné soundtracky a mám pocit, že ani později nic takového u nás nevyšlo, až na nějaký ten kompilát. Snad se někdy dočkáme.

Zatím se nenašel žádný pokračovatel, který by filmovou hudbu povýšil na takové umění. I když zase tak skeptický bych nebyl, protože Miroslav Wanek z kapely UŽ JSME DOMA tvoří relativně podobně “zvrácenou“ muziku a s pohyblivými obrázky už má také zkušenosti (Fimfárum, večerníček Krysáci). Tak uvidíme.