logo

KOMIKSOVÉ FANZINY VŠUDE, KAM SE PODÍVÁŠ 1

Máte někdy taky ten pocit, že aktuálně je nutné šáhnout do šuplíku a oprášit něco, co si tak úplně nezaslouží, aby tam bylo? Zvláště, když se doba k tomu sama nabízí? Byť následující dva články (tento o komiksových fanzinech a následující o komiksových samizdatech) jsou z BubbleGun, ve kterém mám rovněž prsty. Náš fanzin je nízkonákladový, takže si tyto články v něm mělo šanci přečíst jen omezené množství čtenářů. To byl také jeden z důvodů, proč nyní přišel čas tyto texty recyklovat. Když jsem se rozhodl, že konečně přejdu od snění k činům a budu dělat komiksový časopis, tak mi bylo dopředu jasné, že to bude fanzin. Od malička mám nějaký lepší vztah k tomu, co je děláno spíš pro radost než pro zisk.

Nemám rád, když mi někdo něco diktuje, ať už je to šéf, poptávka či cokoliv jiného, a vždycky se mi naopak zamlouvala vůně neoficiální kultury, undergroundu a nezávislosti. Ne, dál to nebudu rozpitvávat, možná někdy někde osobně u piva a v klidu. To by bylo nadlouho..

Tak něco na úvod: Co ovšem musím ještě poznamenat, je fakt, že vše, co jsem doteď napsal, přímo nebo nepřímo souvisí s komiksem. Nevěříte? Vůbec netuším, jaké je věkové složení čtenářů našeho webzinu, ale ti, co už logicky uvažovali před dvaceti lety, si jistě vzpomenou, jak bylo těžké před rokem 1989 sehnat nějaký komiks. V oficiálním tisku se toho člověk také moc nedozvěděl a teď vy mladší pozor: internet nebyl! Ano, v těch podivných a dnes již nepochopitelných časech se zrodili na našem území první komiksoví nadšenci. Sic jsem byl ledva v pionýrském věku, už tehdy mi bylo divné, že se nikde nedají koupit další Rychlé šípy. Dobrý základ jsem vlastnil po svém otci, vždyť „Šípáci“ byli přece super! Netvrdím, že by se v této době temna nenašlo vůbec nic, ale všeho bylo jako pověstného šafránu a navíc byl „Velký Bratr“ zdatný cenzor… Ale zpět k fanzinům. Už samotný název dává na vědomí, že fanzin (zkrácená a počeštěná verze anglického slova fanzine, někdy se též používá pouze označení zin) je věc dělaná s láskou. Jedná se totiž o složeninu slov fan (fanoušek) a magazine (časopis), tedy periodikum vydávané fanoušky v podstatě čehokoliv. Pokud chcete o rozdělení zinů vědět více, doporučuji například anglickou verzi Wikipedie nebo druhé číslo harcoreového zinu Trhavina.

Všechny ziny jsou časopisy, ale ne každý časopis je zároveň zinem“ (Stephen Perkins – Approaching the ’80s Zine Scene)

Kořeny zinařství lze vystopovat již v dadaistických časopisech z počátku dvacátého století. Všeobecně se ale za dobu a místo vzniku zinů považují až dvacátá a třicátá léta ve Spojených státech. Popularita brakových povídek a románů tehdy vznikajícího vědecko-fantastického žánru se masivně šířila a toto čtení si získalo mnoho fanoušků, kteří jeho prostřednictvím duševně unikali z doby Velké krize. V rámci čilé komunikace mezi vyznavači science-fiction začaly vznikat i první „na koleně dělané“ časopisy. Původně se takovým plátkům říkalo fanmags (fan + magazine), ale postupem času se přešlo právě na označení fanzine.  Za první fanzin je považován sci-fi fanmag The Comet z roku 1930, editovaný Raymondem A. Palmerem. V těsném závěsu se pak objevil The Planet, editovaný Allenem Glasserem.  Pro komiksového fanouška je bezesporu zajímavým faktem, že další významný fanmag té doby, Time Traveler and Science Fiction, vydávali pánové Jerome Siegel a Joe Shuster, kteří později prosluli jako autoři Supermana.

Základním pojítkem většiny zinů je určitě myšlenka DIY – Do It Yourself , Udělej To Sám – tedy idea, že konzumentský přístup k životu je možné plnohodnotně vyvážit lidskou aktivitou a kreativitou.“ (Iny – Trhavina 2)

Také u nás je vznik fanzinů neodmyslitelně spjat s komunitou fanoušků vědeckofantastické literatury. Jako první začal vycházet v roce 1977 fanzin Vega, editovaný Karlem Jedličkou.

Komiksové fanziny v Česku: „Tak na rovinu – my tenhle časopis v podstatě vůbec dělat nechceme. Jenže – došli jsme k tomu, že ho jednoduše někdo dělat musí. A nikdo jiný se k  tomu stále nemá.“ (Úvodník Tomáše Prokůpka v prvním čísle revue Aargh!)

Podobný přístup zřejmě zvolili i tvůrci jediného známého samizdatového komiksového fanzinu z dob totality, který se jmenoval Kombajn. Existují dvě čísla, která vznikla v letech 1977-1978 na základě autorské výstavy komiksů umělecké skupiny Civilizační impulzivisté. Hlavními postavami byli Jan Patrik Krásný (dnes známý jako autor obalů SF a fantasy knih) a Martin Němec (mimo jiné člen hudebních skupin Precedens a Duševní hrob). Rozhodně se jednalo o nadčasový a ojedinělý počin na našem území. Po překonání již zmiňované rudé bariéry byli tuzemští komiksoví autoři, stejně jako na západě, podporovaní různými SF kluby. Uveďme alespoň šumperský fanzin Makropulos, kde vycházely komiksy Lubomíra Hlavsy nebo liberecký sci-fi fanzin Trifid s komiksy Miroslava Schönberga, Vladimíra Hanuše a Ladislava Říhy. Detailněji nejen o tomto tématu, ale také o českých Comics klubech, píše opět Tomáš Prokůpek, tentokrát ve fanzinu Bedeman č. 4. A konečně nesmíme zapomenout také na Knihovničku Vakukoku, vydávanou od března 1999 šumperským SF klubem Vakukok. Jednalo se o klasickou „kopírkovou práci“, která však přinášela čtenářům jinak prakticky nesehnatelné reprinty děl velkých jmen jako Kája Saudek či Luboš Hlavsa. Bohužel i Knihovnička Vakukoku je dnes již pouhou minulostí a sběratelským artefaktem.

K polistopadovým pionýrům a objevitelům v oblasti komiksových fanzinů u nás patří určitě Kokeš comics, který vydával Caine – bubeník kultovní postpunkové kapely Znouzecnost. Celkem vyšla dvě čísla někdy kolem roku 1992 (což lze soudit podle PF 1993 na konci druhého čísla). Byl to fanzin klasicky rozmnožovaný na kopírce, ale svou kvalitou rozhodně předčil očekávání. I po letech působí velmi svěže a hravě. Kokeš byl určitě na naší komiksové scéně zjevením a je jen škoda, že skončil již po druhém čísle. I když se po revoluci objevilo ještě několik dalších komiksových časopisů, většina z nich neměla dlouhého trvání. Poté opět nastalo podivné období temna, dokud se na české scéně neobjevila skupina mladých a nadějných komiksových kreslířů, později známá jako „Generace nula“.

„Sorrel je ve skutečnosti „šťovík“ anglickou řečí. Měl by jako symbolizovat kyselost, ale zároveň i chutnost českého komiksu.“ (Dan Černý v rozhovoru o fanzinu Sorrel pro portál Komiks.cz – 2001)

Psal se rok 2000 a na povrch tuzemské scény se zcela nenápadně a odnikud vydral fanzin Aargh!, vydávaný Tomášem Kučerovským a Tomášem Prokůpkem. Díky nesmírnému odhodlání a nadšení autorů se karta českého komiksu začala pomalu obracet k lepšímu. Obrazně řečeno, tento fanzin z Brna zapálil doutnák dalšího komiksového boomu na našem území. Samozřejmě, že se tak ale nestalo ze dne na den. „Komiksový virus“ se pomaličku šířil a pohlcoval každého, jehož geny byly předurčeny k tomu, aby neodolaly. Stejně jako domácí komiks, také samotný Aargh! urazil od té doby pořádný kus cesty. Od nízkonákladového fanzinu ke komiksové revue podporované městem, která nemá nejen u nás žádnou pořádnou konkurenci. V časopise se vystřídalo mnoho domácích i zahraničních kreslířů, kteří ovšem vždy museli splňovat určitou představu vydavatelů o tom, jak má výsledný produkt vypadat. Vhodné nastavení kvalitativní laťky se vyplatilo a celková úroveň se postupem času stále zlepšuje. Nelze nepřipomenout, že vedle kvalitních komiksových prací je Aargh! pověstný také vysoce kvalitní publicistikou, která čtenářům odhaluje množství tajemství nejen východoevropského komiksu. Redakce se na propagaci tuzemských i zahraničních autorů podílí také pořádáním různých výstav (Generace nula, Návraty Komety, East first! atd.).

V roce 2001 se objevilo první číslo fanzinu Sorrel z Ústí nad Labem s podtitulem „Magazín amatérského českého komiksu“. Od počátku vše probíhalo v režii Dana Černého a Daniela Binka a jejich svojských černo-humorných představ. Sorrel byl rozhodně typickým příkladem toho, jak má opravdový komiksový fanzin vypadat. Dan Černý dal mimo jiné také život dvěma kultovním postavám, které výrazně převýšily popularitu samotného Sorrelu. Stripový Šnek i bojovník s nadpřirozenem, exorcista Fanouš, se dostali do povědomí široké komiksové obce. Zhruba od třetího čísla se pomalinku rozšiřoval počet přispěvatelů, pořád ovšem s cílem zaútočit hlavně na čtenářovu bránici. Zatím poslední, osmé číslo, již tištěné v tiskárně a opatřené ISSN, vyšlo v roce 2007 a není jisté, zda se při pracovním vytížení Dana Černého nejednalo zároveň o sorrelovskou labutí píseň.

Vedle Aargh! lze velký podíl na rozvoji „nemainstreamového“ komiksu u nás přičíst i nakladatelství Mot, založeném v roce 2000, které o rok později vydalo první číslo fanzinu Pot. Časopis se nebál uveřejnit i experimentální a avantgardní díla, ať už tuzemské či zahraniční produkce. Svým způsobem otevřel komiksovým fanouškům oči zjištěním, že komiks se dá dělat mnoha formami, a to i jinými než jim byly dosud předkládány. Fanzin se, stejně jako jeho mateřské nakladatelství, bohužel vesměs potácel na hraně finanční existence. A tak není divu, že samotného Potu vyšla pouze čtyři čísla, přičemž to poslední už převzala redakce fanzinu Zkrat. Fanzin Bedeman se poprvé objevil v lednu 2002, coby „výkladní skřín“ galerie webu Komiks.cz, jehož šéfredaktor byl patronem tohoto časopisu. Bedeman byl zaměřen na české, především začínající autory, kteří díky němu a zmíněné webové galerii přešli časem do obecného povědomí. Po čtvrtém čísle se objevila snaha o formát „regulérního časopisu“. Tento fanzin rovněž disponoval celkem slušnou publicistikou, kterou opět připravovali autoři píšící pro Komiks.cz. Bedeman měl velké plány, a díky podpoře toho času jediného pořádného komiksového webzinu té doby u nás, i velké možnosti. Vše ovšem v tichosti vyšumělo v roce 2005 osmým číslem. Ještě dnes si můžeme na, sic fungujících, ale do nedávno neaktualizovaných, stránkách Komiks.cz přečíst prohlášení: „Koloběh dějin se nezadržitelně řítí dál a ani Bedeman nemůže zůstat pozadu – devítka už bude klasická „áčtyřka“ s 80 stránkami uvnitř.“  Člověk někdy míní a koloběh dějin holt mění…

A zase to Brno! Začátkem roku 2004 se na pultech objevuje nový fanzin pojmenovaný jednoduše Zkrat. Časopis, vydávaný Martinem Přibylem, to rozjel na plné obrátky a už v prvním roce jeho existence vyšla tři (!) čísla.  Krom klasického fanzinového magazínu s cedulkou „Zkrat made“ mohly pyšnit i „sešitovky“ John Doe, CZekomiks, Pán času 1 a již výše zmíněné čtvrté a poslední vydání fanzinu Pot.  Zkrat si dokázal na poněkud stále ještě svázaném tuzemském trhu vytvořit vlastní prostor, a to za použití jak domácích, tak i zahraničních tvůrců. Navíc ukázal další cestu, „jak se ten fanzin dá taky dělat“. Šesté číslo vyšlo v září 2006 a od té doby bylo „ticho po pěšině“. Občas se někde objevila Martinova slova, že by „sedmička“ už měla vyjít, ale nakonec po dvou letech vše skončilo prohlášením na stránkách webzinu Komiksárium, mimochodem také Martinova díla, že Zkrat končí. Vše bylo nakonec trošku jinak, jak se můžete přesvědčit ve čtvrtém speciálním čísle BubbleGunu.

Pominu-li svůj „domovský“ fanzin BubbleGun, tak posledním z rodiny „známých“ fanzinů (byť toto označení používám s notně přivřenýma očima) je komiksová revue Bunkr, jejíž dosud jediné číslo vyšlo v roce 2008. Původně se jednalo o projekt tvůrců motajících se okolo webu Komixville, z jejichž spolupráce měl vzejít časopis jménem Panoptico. Nakonec se vydání ujala Sequence o.s. a šéfredaktorem se stal Michal Menšík a.k.a. Nikkarin, se kterým si můžete přečíst rozhovor o strastiplné cestě Bunkru k vydání ve druhém čísle BubbleGunu. První Bunkr, jehož design byl post-apokalypticky vyladěn, čerpal ze známých i neznámých tuzemských tvůrců. Pak se hodně mluvilo o druhém čísle „beze slov“, ale nakonec se hladina nad Bunkrem definitivně uzavřela.

„Jinými slovy, projekt POTu asi nenalezl odpovídající experimentální formát. Z vnějšku totiž vypadá stejně, jako kdysi Kometa či jiné komiksové časopisy – příběhy v nich bývaly naskládány jeden za druhým bez valného vysvětlování či logiky, prostě proto, že šlo o komiksy. Když ale přestalo jít o příběhy, jako se to stalo POTu, přestalo jít i o čtenáře.“ (Elves v recenzi na čtvrté číslo Potu na serveru Komiks.cz)

Narazil jsem i na Mangazin, tedy český fanzin vydávaný fanoušky mangy. Znám pouze třetí číslo, které bylo vydáno při příležitosti Pragoconu 2003, a ve kterém je kromě komiksu i anotace programu manga sekce tohoto festivalu. Dohromady to má 16 stran, takže nemůžu moc hodnotit. Navíc manga není zrovna moje miska rýže, takže bych vás v případě dalšího zájmu o tento fenomén odkázal na web manga.cz, jehož tvůrci se rovněž podíleli na vzniku Mangazinu.

V současnosti vycházejí také časopisy, které by se daly s trochou dobré vůle označit jako fanziny. Zatím vyšla dvě čísla existencionálního časopisu Caves a čtyři čísla alternativněji laděného časopisu s širokým záběrem Kix. A stále se chystá první číslo magazínu TMA se spíše alternativními, buď beze slov nebo v angličtině kreslenými komiksy. První číslo by snad mělo vyjít teď někdy na podzim. Vzhledem k tomu, že jsem ani jeden z časopisů nějak blíže nezkoumal, nemohu se o nich ani více rozepisovat.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.


KOMENTÁŘE