ÚŽASNÁ ZEMĚPLOCHA POD PAROU

Vlahoš von Rosret je typ člověka, který udělá vše proto, aby nemusel pracovat rukama. Raději se pasuje do role podvodníčka a manipulátora využívajícího toho léty ověřeného faktu, že lidé jsou všeobecně hloupí. Tuto životní filozofii prosazuje i za cenu, že by ho to mohlo stát krk. A přesně to se mu téměř stalo, nebýt nejoblíbenějšího z tyranů – lorda Vetinariho. Ten, jak už je u něj zvykem, mrknutím oka odhadl Vlahošův potenciál a s příslibem rychlé, přesto však bolestivé smrti, jej nasměroval tak, aby přinesl všeobecný blahobyt. Z Vlahoše se brzy stal šéf Poštovního úřadu, Mincovny a Královské ankh-morporské banky. Není proto divu, že když se na Zeměploše objeví nový vynález, je Vlahoš von Rosret u toho.

Tím vynálezem není nic menšího, než parní stroj na kolejích. Železnice v sobě skrývá ohromný potenciál. Doslova mění Plochu všude tam, kam dosáhnou její koleje. A třebaže Zeměplocha ušla za tu dobu, co je s námi, pořádný kus cesty k všeobecnému pochopení a mezidruhovému přátelství, pořád se najdou skupiny, kterým takové změny leží v žaludku. A čím hlouběji něco takového leží, tím je to horší. A čím je zmíněný žaludek hlouběji, tím je to horší ještě horší. Jak všichni dobře víme, nejhorší ze všeho jsou trpaslíci!

40. zeměplošký román je osudovou knihou. Nejen, že je vzhledem k tomu smutnému faktu, že její autor již není mezi námi, pravděpodobně jedna z posledních (poslední zamávání připadne Toničce Bolavé), ale svým způsobem uzavírá celý epos. Minimálně v symbolické rovině. Každý pozorný fanoušek Zeměplochy vypozoroval, jak se v průběhu let měnila. Z divočiny plné magie, prapodivných světových stran a hospod plných hrdinů a barbarů se zlatými zuby, se postupně a nenápadně stával svět podobný našemu pozdnímu středověku, či ranému novověku. Ze Zeměplochy se postupně vytrácelo jisté kouzlo. Těžko říct, jak jej definovat a rozhodně neplatilo, že nepřítomnost onoho kouzla znamenalo horší knihy. Na to byl (na ten minulý čas si stále nemůžu zvyknout) Terry Pratchett příliš dobrý spisovatel překypující nápady a humorem. Ale přece si s každým novým dílem Zeměplocha svým způsobem sedala a obraz její a obraz Zemneplochy nenápadně splýval.

Ano, Plocha je stále obydlena troly, skřety, elfy, trpaslíky a dalšími druhy, ale i jejich paralely najdeme v tom našem, nudně kulatém, světě a vnímavý čtenář vždy dokázal najít odkazy na na naši současnost i historii. Hlavním tématem čtyřicáté Zeměplochy je změna. Pokud je to změna k lepšímu, zvykli jsme si ji označovat pokrokem. Ale to, jestli je změna změnou k lepšímu nebo horšímu je velice subjektivní. Zkrátka, lidé jsou jednotky veskrze svébytné a  názorově různorodé, což s sebou nese problémy, jak jinak. Vždy se najde někdo, kdo si myslí přesný opak, než ti druzí a je ochoten popadnout do ruky nejblíže položený šutr a těm druhým to razantně “rozmluvit”. A když se k tomu ještě přidá náboženství a hlavy popletené náboženskou doktrínou, je oheň na střeše. Stačí zapnout zprávy a příkladů nalezneme hromadu. U nás to může být překvapivě dobře organizovaná banda bojující pod černou vlajkou, na Zeměploše to mohou být pravověrní hluboko zavrtaní trpaslíci, kteří nikdy neviděli denní světlo.

Na jednu stranu není divu, že se jim změny, kterými Zeměplocha prochází, nelíbí. Pára a parní stroje (a lokomotiva je nejlepším symbolem) jsou považovány za zásadní objev, který s přimhouřením obou očí posunul náš svět z doby středověké k tomu, co tu máme dnes. Stejně tak i příchod Zeměplošské železnice znamená její posun z fantasy světa k nečemu, co už se snad dá nazvat jakousi alternativní historií. Její obyvatelé začínají jezdit vlakem do práce, kupovat si domky mimo město, jezdit na dovolené k moři a sbírat železniční lístky. A to má za následek to, že kdyby Dvoukvítek do Ankh-Morporku přijel dnes, zřejmě by ho nepoznal. Poznal by však hromadu přátel, protože v knize Pod parou se mihne téměř každý, co se objevil v předchozích knihách. Když už se přímo nezúčastní hlavních událostí, alespoň si vyslouží poznámku pod čarou.

Osobně se mi aktuální kniha velmi těžko hodnotí. Jsem kovaný Zeměplošský fanoušek, zaslepeně nekritický a všeodpouštějící. A Pod parou jsem četl s notnou dávku melancholie, téměř až se slzou v oku. Kdybych však byl postaven před Vetinariho srmtelně vážný pokerový pohled, musel bych chtě nechtě přiznat, že největší slabinou čtyřicátého dílu je to, že děj je téměř prost jakéhokoliv dramatu a překvapení. Příběh na začátku najede na hladké železniční koleje a s klidným pravidelným klapáním otáčejících stránek plyne až ke konci. A to mě jej nutí označit za průměr. Ale tvrdit, že je některý román s pera sira Terryho průměr, je jako tvrdit o zlatě, že je “jen” dvaceti tří karátové. Na druhou stranu už prostý fakt, že se Pratchettovi podařilo snad jako nikomu předtím vnést do stránek magii vlaků, která nutí i dospělého chlapa otočit hlavu za projíždějícím vlakem a toužit po tom posadit se za jeho “volant”, jen dokazuje, jak velký talent světová literatura ztratila.

Čtyřicátá Zeměplocha je tak povinností každého fanouška a milovníka dobrého čtení. Je jiná, uhlazenější a v zásadě v ničem nevyčnívá ani nevyniká. Ale to je taky to, co by každý od krásného květu uprostřed krásné louky čekal.