Konec Zázraku v Čechách?

Vrátit se k sérii Dechberoucího Zázraka po několikaměsíční pauze je jako obout se do dobře rozchozených bot. Lehce do nich vklouznete a při chůzi netlačí. S takovými botami se člověk nerad loučí. Stejné loučení měli možná někteří čtenáři i se Zázrakem, který po dvou letech skončil 25. číslem. Alespoň prozatím. Je jasné, že dvouletý maraton, kdy je nutné připravit každý měsíc nový sešit, tvůrce vyčerpá a ti si musí dát pauzu. Zvláště výtvarník, který si dělá vše sám – od skic až po vybarvování a lettering.

Scenárista Petr Macek neukončil sérii nějakým nečekaným zvratem v posledním čísle, ale pomalu k závěru dospěl v posledních čtyřech sešitech. Vlastně v pěti posledních, protože první náznaky závěrečné zápletky byly už v sešitě s mloky. Tato recenze se však věnuje jen těm posledním čtyřem sešitům, tj. číslům #22 – #25. Macek se v nich zaměřuje na cestování v čase a na rizika s tím spojená – časové paradoxy, prolínání časových rovin a podobné srandy. Vše v rámci naivního superhrdinského komiksů. Zapomeňte na filozoficko-fyzikální rozbor jako u klasiků sci-fi. Zázrak cestuje zpátky do středověku, aby zabránil změně minulosti, která mění přítomnost. Celá zápletka a následné komplikace nejsou vůbec špatně vymyšlené, ale shazuje to snaha dostat do velkého finále téměř všechny větší postavy série. Příležitost udělat komorní finále se silnou emocionální linkou byla zahozena a nahradil ji chaos superhrdinské bitvy. Nevyužitý zůstal také potenciál nové postavy v sérii, kterou je Krysař. Ten v závěrečném příběhu dělá pouze křoví, ač je po něm pojmenován jeden ze sešitů.

Jsou zde ale i věci, které si zaslouží pochvalu. Petr Kopl zůstal u propracovanější kresby, kterou předvedl už v příběhu s mloky, a to je moc dobře. Obálku čísla #22 tvoří dokonce velmi propracovaná malba, která ve spojení s názvem “1591” dává vzpomenout na Gaimanovo “1602”. Ostatně na odkazy na jiná díla jsme už u Zázraka zvyklí. V  sešitě #23 se objeví například termín “Bábi Zlopočasná”. U sešitu #23 se ještě chvíli zdržím. Ten má totiž velmi zajímavou první stránku – já jsem se s takovým nápadem setkal u komiksu poprvé. Obrázek první stránky je totiž zahalen magickým oparem… Abyste jej prohlédli, tak se na stránku musíte podívat proti světlu. Teprve pak se objeví postavy, bubliny s textem i logo Dechberoucího Zázraka. Jasně, to co se objeví, je na opačné straně nakreslené obráceně, ale je to hravé a na našem českém komiksovém písečku zřejmě i originální. Co se ale naopak naprosto minulo účinkem je obrázek přes čtyři strany v posledním sešitě #25. Nejde totiž o rozkládací stránky, jak tomu občas bývá, ale je nutné jednu stránku otočit. Kdybych na internetu náhodou nenarazil na celý obrázek, tak bych o tom vůbec nevěděl. Při čtení si to totiž vůbec neuvědomíte.

Pokud se ohlédneme za všemi těmi pětadvaceti čísly Dechberoucího Zázraka, tak nezbývá než uznale pokývat hlavou. Petr Macek s Petrem Koplem odvedli pořádný kus práce. Úspěšně naroubovali americký superhrdinský komiks na české reálie. Zázrak nyní skončil, ale není to definitivní zatáhnutí opony za světem, který Kopl s Mackem vytvořili. Od května totiž začnou v časopise ABC vycházet příběhy s Pérákem. V případě Zázraka můžeme jenom doufat, že za čas zase někdo dostane chuť pokračovat. Ať už to bude Macek, Kopl anebo někdo úplně jiný. Většina známých českých magických, či tajemných, postav už byla v Zázrakovi zřejmě představena a téma se může zdát vyčerpané, ale šikovný scénárista často dokáže překvapit nečekaným přístupem. Tak snad se jednou dočkáme…