Šestá Sága a holky z naší skolky

Žila byla jedna rodina a ta měla pořád nějaké trable. Maminka měla křídla a byla z jedné vzdálené planety. Tatínek, který byl z měsíce maminčiny planety, měl rohy a “maminku tak moc miloval, že do ní dal penis”. Tak vznikla holčička, o které se neměl dozvědět celý celičký, nekonečnou válkou zmítaný, vesmír. Ale on se to někdo dozvěděl a existence této holčičky obrátila naruby osudy zcela nečekaných bytostí a existencí. Tohle je prostě Sága, jejíž šestý díl vydalo nakladatelství BBart.

O této sérii už toho bylo napsáno vážně hodně. Hvězdní autoři Brian K. Vaughan a Fiona Staples, skvělý příběh, skvělá kresba, hromada posbíraných cen a tak dále. Tohle všechno je pravda. Sága je skvělá. Tohle ale nebude recenze celé série jako takové. Nemá cenu se zde rozepisovat o všem, co bylo doposud, protože těžko někdo naskočí do rozjetého vlaku v šestém díle. Zvláště v případě této rodinné historie je potřeba začít pěkně na začátku, protože jenom tak vás dokáže nejnovější díl na první stránce šokovat, na druhé rozesmát a na třetí rozesmutnit. Je to proto, že znáte minulost. Znáte ty postavy a víte, co mají za sebou. Pokud chce někdo se Ságou začít, tak musí začít prvním dílem a jeho recenzí. Tam se dočte i o všech cenách, které už Sága posbírala, i o cenách, které scénárista Vaughan a výtvarnice Staples posbírali za jiné komiksy. Tohle je recenze šestého dílu.

Prakticky v každé knize se nachází nějaký milník v životě hlavních postav. Nejinak je tomu i nyní. Významné je už to, že se děj posunul o několik let dopředu. Marko s Alanou křižují vesmír a pátrají po dceři Hazel a po její babičce, které byly uneseny. Jejich stopu nakonec nachází a ta vede do vězeňského záchytného střediska přímo na Pevnině, rodné planetě Alany. Jde o hlavní planetu jedné ze znepřátelených stran, což z ní činí velmi dobře zabezpečenou pevnost. Hazel, která už mezitím ve vězení docela vyrostla, našla ve své učitelce spřízněnou duši a svěřila se jí se svým velkým mezidruhovým tajemstvím. V šesté knize se vrací oblíbená přízraková chůva Izabel, které visí střívka z břišní dutiny.

Princ Robot už není princem. Žije jako vyděděnec v utajení na zapadlé planetě a učí svého syna lovu a rytířským zásadám. Znovu se setkáme s bulvárními novináři, kteří v existenci Hazel vidí senzaci. Vrací se i fyzicky uzdravený zabiják Vůle, kterého však drogy přivedli na hranici šílenství.

Ani v šesté knize se Sága nevyhýbá tématu drog, nahotě, sexu, gay sexu a nově také představuje transgender postavu. Autoři ale všechna tato reálná celospolečenská témata uchopili tak, že čtenář nemá pocit, že by byl zatáhnut do nějaké LGBT revoluce. Sága není jenom příběhem o Romeovi a Julii z vesmíru, ale je také příběhem o rasismu a o tom, že každý má právo píchat s kým chce, ať je jakéhokoliv druhu a jakéhokoliv pohlaví. Ale to už čtenář, který se dostal až k šesté knize, pravděpodobně ví.

Sága je i kritikou války a v této knize je to nejvíce vidět na první stránce. Obsahuje obrázky čtyř dětí, které ukazují své kresby, na kterých měly zachytit to, z čeho jsou smutné. Do kontrastu je zde dán obrázek Hazel, která ukazuje rozpustilou kresbu příšerky, která “pouští děsné pšouky”, holčičky s obrázkem jejich domu, který bombarduje nepřítel, a chlapce, který drží v umělé ruce obrázek jeho staré, utržené a zkrvavené ruky. Prostě je mu po ní smutno…

Šestá kniha je dalším dobrým dílem v sérii. Posouvá děj a osudy postav dopředu a stále dokáže ve čtenářích probouzet emoce. To není málo. Dovolím si dokonce tvrdit, že je to u šesté knihy v sérii zatraceně těžké. Jenže tohle je Sága, ve které není nic nemožné. Přesto se nemůžu ubránit pocitu, a jsem si vědomý toho, že to není objektivní, že se Sága lehce změnila. Pořád je to série, která mě fascinuje a ohromuje svými nápady, kresbou a emocemi, ale jakoby se z toho stával standart. Jakoby Vaughan našel schéma, kterého se může držet klidně i několik dalších let a hvězda Ságy bude mezitím pomalu vyhasínat. Možná ale, že jde jen o trošku slabší díl a sedmá kniha mi opět vyrazí mozek z hlavy.