logo

ZAKLÍNAČ: DIVOKÝ HON ANEB RPG NOVÉ GENERACE

Herním světem proběhl úlevný výdech – pravděpodobně nejočekávanější hra tohoto roku je konečně venku. Alespoň pro Střední Evropu, která měla logicky k dílu polského spisovatele Andrzeje Sapkowskeho blíž. Já jsem tento vzrůstající blázinec sledoval z počátku z velkým despektem. Hlavně tedy proto, že jsem nikdy žádnou knihu nečetl (což teď zřejmě brzy napravím) a hru nehrál. Můj jediný kontakt se Zaklínačem byl prostřednictvím nedávného komiksu, a to je k osvojení statusu “fanoušek” opravdu málo. Druhým, možná zásadnějším, důvodem je to, že vlastně nemám moc rád žánr RPG…

Samozřejmě bych našel nějaké výjimky (například úžasné Fable), ale v zásadě se nemůžu ubránit dojmu, že většina moderních RPG se dřív nebo později smrskne na stále se opakující “přines nějakou kravinu a pošlu tě pro hovadinu” a kolem toho je nabalen rádoby epický děj a dialogy v kvalitě průměrného porna. Ono totiž ve chvíli, kdy prokouknete to, že většina questů jsou jen variací na tři až čtyři typy a všechny zásadní končí tím, že musíte v temné kobce zabít nějakého random potvoráka, všechna atmosféra jde rázem do háje. A to už nemluvím o tom role-play, kterého by mělo být logicky RPG plné… Je až s podivem, že ani takový kolos jako Bethesda se smečkou scénáristů, není schopna vymyslet nic originálního. A pak přijde banda Poláků…

Když jsem viděl první video s ukázkovým úkolem, pojal jsem podezření, že třetí Zaklínač bude možná výjimka. Pak těch videí začínalo být víc a víc a já si říkal, že alespoň to bude vypadat fakt pěkně a možná by to stálo za pokus. A pak střih, najednou stojím ve frontě na půlnoční prodej a trochu se stydím, protože tak nerdovskou věc jsem zatím nikdy nedělal. Lehce se schovávám před projíždějícími tramvajemi, pro případ, že by mě z nich viděl někdo “normální”. A pak další střih a mám za sebou několik desítek hodin hraní a v hlavě poměrně silně zabydlený pocit, že se chlapcům a děvčatům ze studia CD Projekt Red podařilo to, co do té doby uměli snad jen v Rockstar Games – vytvořit živý svět, ve kterém se dějí dospělé věci dávající smysl. Svět, který je i přes fantasy zaměření uvěřitelný, a co je nejdůležitější, zábavný a pohlcující.

Nedokážu posoudit, jak moc děj třetího Zaklínače navazuje na díly předchozí. Počáteční obavy z toho, že nebudu tušit, o co jde se rozplynuly hned po otevření rozsáhlé encyklopedie ve hře, která objasní každému tápajícímu vše podstatné. Pak už stačí proběhnout úvodní výukovou část a nic už nebrání tomu, potopit se do světa až po uši.

Zaklínač: Divoký hon se nesnaží o nějakou revoluci v žánru. Každý, kdo předtím hrál jakékoliv RPG, si dokáže představit, jak se hraje. Když jsem však uvažoval nad tím, proč mě tak baví, vydedukoval jsem dvě zásadní věci. Ta první, do očí bijící, je grafika. Není dokonalá, ve hře najdete několik oblastí (převážně v podzemí), které vypadají minimálně průměrně, ale v momentě, kdy si poprvé vyskočíte do sedla Klepny a rozjedete se rozblácenou polní cestou vstříc lákavě šumícímu lesíků, uvědomíte si, že byste nejraději hned teď vlezli do obrazovky, vytáhli deku a v tichosti sledovali paprsky zapadajícího slunce. Je to nádhera. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych se ve hře tak rád potuloval jen proto, že chci vidět, jak vypadá tam ten hájek v dálce z tam té louky plné vlčího máku… A pak začne bouřka, stromy se ve větru ohýbají až k zemi a vy si říkáte, že musíte zavřít okna, aby vám nenapršelo do pokoje. Třebaže je ve hře možnost rychlého cestování, často dojdu i na druhý konec obrovské mapy pěšky jen proto, abych se mohl kochat. Že to je někdy až kýč? No a? Kdybych chtěl realistický zážitek, zajdu si do lesa nechat se požrat komáry a klíšťaty…

Krásných ale prázdných a tupých her je herní dějepis plný. A to nás vede k druhému prvku, který třetího Zaklínače vyzdvihuje vysoko nad konkurenci. Tím prvkem je příběh a s ním spojené questy. Doby, kdy stačilo hráči říct, že potřebuje najít červený klíč od červených dveří jsou dávno za námi. Dnes bez pořádné motivace ani kuře neštěkne. Herní designeři to mají těžké. Vymyslet náplň do otevřeného světa s mnohahodinovou herní dobou je pěkná fuška. Jak být stále svěží a originální? Podle všeho nemusíte být. Ale musíte mít k ruce bandu nadaných lidí, kteří i ten nejprovařenější a nejkýčovitější úkol dokáží obalit příběhovou omáčkou, díky které i ten nejbystřejší hráč zapomene, že jde už po dvacáté osmé zabít nějakou potvoru a donést něco někam.

Hlavní příběh je zajímavým tahounem. To nejlepší však třetí Zaklínač ukáže v momentě, kdy se vrhnete na vedlejší úkoly. Často se i ta nejmenší banalita rozvine na pár hodin děje, který umí překvapit a donutit vás k zamyšlení. Zaklínačův svět není černobílý. Nikdy dopředu nevíte, jak vaše rozhodnutí ovlivní události v budoucnosti. I očividný dobrák se může rázem změnit v nebezpečného křiváka. A i obyčejný hon za polednicí má najednou úplně jiný náboj když víte, že je to ubohá nešťastně zamilovaná dívka, kterou nechal odmítnutý nápadník zmlátit a pověsit ve studni… A to je jen malinký střípek. V Divokém honu zuří válka a dějí se tam nespravedlnosti, které ani ostřílený Geralt nedokáže ovlivnit. Ano, je to hra, která umí pořádně šáhnout do svědomí každého hráče. A ve chvíli, kdy si myslíte, že už nemůže ničím překvapit, buch, a sedíte před obrazovkou ukázkově překvapen. S tím také souvisí, až na pár překlepů, povedený překlad, který je téměr zcela prost dnes moderních slangových patvarů, kterými tak rádi mluví ganstreři kolem našeho hlavního města. Ha, vidíte, jde to i  bez nich… A když už je toho vážná až moc, objeví se nějaký vtípek nebo pomrknutí fandům a je vymalováno. Láska na první pohled.

Nedokážu si představit, že by se někdo u této hry dostal do momentu, kdy by neměl co na práci. A to i přes to, že hra neobsahuje tolik vedlejších činností. Můžete si zazávodit na koni, stát se šampiónem v boxu či hledat utajené a často dobře hlídané poklady. A nebo se pokusit sbalit nějakou čarodějku. Ano, i toto jsou momenty, kdy Zaklínač ukazuje, že to není hra pro děti. Nebojí se nahoty a otevřené sexuality. Na druhou stranu zase není překvapivě násilný a krvavý.

Abych jen nevýskal radostí a spokojeně neslintal, musím zmínit i ty slabší stránky. Tou zásadní je překvapivě bojový systém. Nemyslím si, že je vymyšlen úplně dobře. Chce to trochu cviku a mám pocit, že systém podobný tomu v Batmaních hrách nebo Middle-earth: Shadow of Mordor by mu slušel více. S tím souvisí také poměrně nepřesné a zbytečně citlivé ovládání. Výhodou však je, že hráč má hromadu času se s tímto řešením sžít a svým způsobem se s ním smířit. Takto rozsáhlá hra se logicky nevyhnula i nějakým bugům. Ano, sem tam někdo propadne texturou, někdy se zasekne nějaká animace, párkrát hra dokonce zcela spadne (hráno na PS4), není to ale nic, co by neopravila nějaká záplata. A to je vzhledem k rozsáhlosti a velikosti autorského týmu naprosto úžasný výsledek. Ubisoft se má ještě co učit.

A učit a opisovat by možná mělo každé studio, které chystá velké AAA otevřené RPG. Zaklínač totiž ukazuje, co všechno je možné na nové generaci PC a herních konzolí vytvořit. Velký svět, nádherná grafika a špičková herní náplň s promyšleným v pevně v kramflecích stojícím příběhem. Zaklínač: Divoký hon není dokonalý. Ale z celé herní produkce k tomu má momentálně nejblíže. Takto by měly vypadat všechny moderní špičkové hry.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Karel Krajča

Šéfredaktor. Herní fanda, komiksový milovník, blázen do písmenek, hudební nadšenec, herní maniak nebo samozvaný filmový kritik. Tolik zájmů a tak málo času...


KOMENTÁŘE