Reverz odhalí i druhou stranu Pohraničí

Ruský spisovatel Sergej Vasiljevič Lukjaněnko představil čtenáři ve své knize Stráž ze série Pohraničí unikátní svět klíčového Centra. Vysvětlím. Centrum je svého druhu jediný bod všehomíra, kde se protínají další paralelní světy. Něco jako čep kolem kterého se vše točí. Nicméně, Lukjaněnko má lepší příměr nežli já a přirovnává Centrum ke středu kopretiny, přičemž ostatní země jsou jako okvětní lístky okolo a bez Centra nemají žádné kontakty mezi sebou. Na toto myšlenkové schéma navazuje ještě představa pampelišky, kdy další planety mohou být neobyvatelné a přímo životu nebezpečné. Nikdo vlastně neví, kolik těch chmýřnatých padáčků může být. Velmi mnoho, nekonečně mnoho? Myslím si, že je tudíž jasné nakolik je ústřední pevnina důležitá.

Řeknete si, moc pěkné, ale co my jako s tím? A o to právě jde. Každý z nás, a týká se to všech živých organismů, má latentní dar otevřít průchod na Centrum. Někdo tomu říká brána, tunel či portál, ale jde o jedno a totéž. Faktem ovšem zůstává, že většině lidí se aktivovat portál nikdy nepovede a o to pak jsou cennější ti jedinci, kteří touto schopností vládnou. Zkrátím to, první kniha z cyklu Pohraničí dala nahlédnout to tábora Pohraničníků, strážců Centra, kteří potírají z jejich pohledu nelegální pašeráky. Leč Lukjaněnko je proslulý svým mistrovským hloubáním a přesvědčením, že černé zlo a bílé dobro jsou dva čistě teoretické pojmy, které se reálně mnohdy stírají, až do barvy šedivé, jako oprané onuce. Troufám si tvrdit, že brilantní filozofické úvahy na téma dobro a zlo jsou tou vůbec nejsilnější zbraní rusky píšícího autora, což dokázal v úspěšné řadě Hlídek.

Tudíž by asi nikoho zasvěceného nemělo překvapovat, že po první knize, kde jsme poznali kladné postavy, nahlédneme i na druhou stranu bariéry, tedy do života záporných pašeráků. Zde poznáme Sergeje Kochanského, který přišel o práci a tak mu je vhod lodní cesta s kamarády na Kolskej poloostrov, kde snad přijde na jiné myšlenky.

Vyšším řízením ruky osudu na něj v ruské divočině vybafne medvěd a Sergej se natolik poleká, že spontánně otevře průchod na Centrum! Jak už jsem psal, toto nadání máme všichni od bohů dané, jen ten mechanismus spouštění se může člověk od člověka značně lišit. Někdo rozvine bránu díky čirému adrenalinu, což je Sergejův případ, jiný třeba za pomoci drbání se, alkoholu či drog a jedna dívka například při striptýzu… Snad asi nemusím zdůrazňovat, že u přepravců ilegálního zboží naprosto platí okřídlená hláška, čím větší, tím lepší, samozřejmě portál. Ale zpátky. Sergej je tudíž adrenalinový průvodce a asi by zůstalo u jednoho prožitku, nebýt toho, že se po návratu domů podělí o nevšední událost na svém blogu, za což se dočká výsměchu. Avšak netrvá to dlouho a nezaměstnaného Sergeje vyhledá Rodion Romanovič, lovec talentů z řad pašeráků, s nabídkou práce… Holt platba nájemného nepočká na nikoho z nás.

Reverz

Kniha Reverz volně navazuje na román Stráž ze série Pohraničí, jež napsal ruský spisovatel Sergej Vasiljevič Lukjaněnko (11.4.1968). Ten si na pomoc tentokrát pozval, jak je jeho ne/dobrým zvykem, svého kolegu jménem Alexandr Nikolajevič Gromov (19.8.1959) a z tohoto důvodu je kniha jejich společným dítkem.

Námět knihy těží z výše uvedeného konceptu kopretiny (pampelišky) a i člověk s méně bohatou fantazií musí uznat, že jde o téma naprosto nevyčerpatelné. Vlastně mohu použít přirovnání k postarší animované sérii s názvem Podivuhodná dobrodružství Vladimíra Smolíka, kde hlavní hrdina cestuje na rozličné výstřední planety. Těch možností! Pamatujete na všechny ty Placaté, Zrychlené, Bláznivé či Na hlavu postavené oběžnice? Soudím, že Lukjaněnkův model Centra nemá k tomuto pojetí a bourání nám známých fyzikálních pravidel až tak daleko. A tak se může v novém příběhu stát, že jakýsi Max žije na placatém světě Homeostat a každý týden tam umře a o hodinu později vstane z mrtvých a pořád dokola, tralala. Nakonec, co my o zákonech vesmíru ve skutečnosti víme, že.

Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina

Společná tvůrčí invence rozšiřuje svět Centra o nové mytologie a hlediska druhé strany. Ono je celkem logické, že tam kde je nutná Pohraniční stráž, bude i zájem narušit ustanovená pravidla. Podívaná mezi pašeráky vám ukáže, že to nakonec nemusí být prvoplánovaně mrzcí lidé, jen se jim (možná) výhybka na dráze života přehodila na jinou kolej. A to je to úžasné, co zbožňuji na tvorbě Sergeje Lukjaněnka, či jeho literárním marketingu. Lukjaněnko vám nastíní věrohodné charaktery postav a tyto zasadí do mezní situace a lehce zatřepe. Pak už nechá pouze a jenom na vás roli soudce i to, zda hodíte kamenem, nebo pochopíte jejich neetické pohnutky. Jak se tak říká, život není peříčko? Pravda.

Dostane se i na nezbytnou pijatiku a v Rusku oblíbené šašliky, u kterých se báječně moralizuje a dlouho do noci filozofuje. O čem třeba? Například o tom, že život je nezdravý, neboť končí smrtí. Ne vážně, mudrování a dumání nad nesmrtelností chrousta mám opravdu moc rád a tak nějak ho u Lukjaněnka vyžaduji. Bohužel musím konstatovat, že oněch hlubokých myšlenek a existenčních zastavení je mnohem méně, než bych čekal. Možná je na vině franšízing a ne úplně zdařilá autorská součinnost? Výsledek je ten, že čtyři sta stran knihy zaplňuje rozlavírovaná akce, jež by se bohatě vešla do kratší novely a ještě by zbylo na dlouhý doslov. Netvrdím, že je to nutně špatně, jen tím říkám, že v textu je všeobecně méně klasického Lukjaněnka a více dobrodružství, což není úplně můj kalíšek vodky. Však pro zdání jakési objektivity dodám, že kniha je pořád nadprůměrnou četbou a druhým dechem doplním, že si ruský autor natolik rozmlsal své čtenáře, že pro něj bude do budoucna dosti těžké, neřkuli nemožné, překročit svůj vlastní stín.

Kniha Reverz – druhá v cyklu Pohraničí vyšla v nakladatelství ARGO ve spolupráci s nakladatelstvím TRITON v roce 2018. Překlad provedla Iva Dvořáková.