logo

3 000 000 let ve vesmíru a 30 let v televizi – první část

Toto je volání o pomoc těžařské lodi Červený trpaslík. Posádka je mrtvá, zahynula v důsledku ozáření. Jediní, kdo přežili jsou Craig Charles, který byl v době nehody na lodi ve stavu nevědomí a jeho březí kočka, bezpečně uzavřená ve skladišti. Během třiceti let na televizní obrazovce byl Craig Charles pouze ve společnosti Dannyho John-Julese, jenž se vyvinul z jeho kočky, Chrise Barrieho, holografické simulace jednoho mrtvého člena posádky a Roberta Llewellyna, vyšinutého uklízecího androida s hlavou ve tvaru legrační kostky ledu. Průvodcem je Norman Lovett, lodní počítač s IQ 6, což je málo i na skleničku vody.

Těmito slovy (nebo spíše velice podobnými) začal před třiceti lety pilotní díl malého, nevýrazného sci-fi seriálu, kterému v televizi téměř nikdo nechtěl dát šanci. Málokdo totiž věřil tomu, že sci-fi, natož humoristická, by mohla někoho zajímat. Ovšem trhlina v časoprostorovém kontinuu ukázala, kdo měl vlastně pravdu a díky Robu Grantovi a Dougu Naylorovi vznikl seriálový skvost, který se stal legendou přesahující hranice času, vesmíru a vůbec. Příběh vesmírného flákače, který je uvězněn na těžařské lodi tři miliony let hluboko ve vesmíru s bandou polovyšinutých individuí si lidé zamilovali a lapálie Davea Listera, Arnolda Jidáše Rimmera (BDP, SDP), Kocoura, androida Krytona a lodního počítače Hollyho tak baví nejen diváky už krásných třicet let. A to částečně i díky Johnu Carpenterovi. Ne, nemůže za to jeho sci-fi horor The Thing, ale jeho prvotina Dark Star, sci-fi komedie z roku 1974, kterou napsal společně s Danem O´Bannonem, jenž se prozměnu nechal tímto dílem inspirovat při práci na filmu Ridleyho Scotta Alien.

Tato vesmírná komedie za mizerných 60 000 dolarů inspirovala duo Grant Naylor k vytvoření pětidílného rozhlasového seriálu pro Rádio BBC 4 Dave Hollins: Space Cadet. Již v této sérii se projevil talent Chrise Barrieho, který namluvil postavu lodního počítače Haba. A ačkoliv se může zdát, že z rádia na televizní obrazovky to byl už jen malý krůček, byl to krůček, kterému nevycházel téměř nikdo vstříc. Rob a Dough si vyslechli spoustu odmítnutí, než se jich ujala stanice BBC2 a Červený Trpaslík tak dostal zelenou pro svůj let do hlubokého vesmíru.

Elita národa

Posádka pro tento let byla vybrána vpravdě pečlivě. Dokonce by se snad i dalo říct, že v celé historii letů do vesmíru (ať už reálné, či fiktivní) by člověk těžko pohledal větší bandu neschopných, neurotických, nezodpovědných, bohémistických a sebestředných individuí.

Bandě těchto kosmických zmetků vévodí Dave Lister. Liverpoolský flákač, který svou zločineckou kariéru zahájil snad ještě dříve, než svou kariéru sexuální (kterážto započala ve dvanácti letech na golfovém hřišti místního klubu, jehož ani nebyl členem). Ale Dave není žádný kriminálník, je to jenom flákač. Flákač, který je ale v jádru hodný a snaží se pomoct kde to jde. Pokud se u toho moc nenadře a pokud u toho může i něco štípnout. Vlastně je to vesmírný povaleč, těhotný smradlavý lenochod, ostuda lidstva, odporný a páchnoucí, slizký a hnusný zelený lidský výkal (ale hlavně je to POSLEDNÍ ŽIJÍCÍ hnusný zelený lidský výkal). Tak, ale i jinak, je nazýván Lister svým kolegou, spolubydlícím a parťákem Arnoldem Jidášem Rimmerem BDP, SDP (Bronzový Diplom za Plavání, Stříbrný Diplom za Plavání). Arnold J. Rimmer je kariérista. Člověk, který má ambice, míří výš, jen výš a je naprosto neschopný a nesnesitelný patlal, který velí jedinému člověku a tím je právě Dave Lister. Na lodi koluje jedno pořekadlo – Má-li práce smysl, udělejte ji. Nemá-li smysl, dejte ji Rimmerovi. U důstojnických zkoušek propadl pokaždé, když se k nim dostavil, jeho nejbližším společníkem je jeho nafukovací panna (nyní nafukovací vdova) a jediný pohlavní styk, který kdy měl, byl s lodní přebornicí v boxu McGruderovou (která se předtím uhodila do hlavy a celou dobu mu říkala Normane). Tato význačná epištola v jeho životě začala 19.31 a skončila 19.43 a to včetně doby potřebné na konzumaci pizzy. Rimmer má vždy připravenou sadu ořezaných tužek, naškrobené trenýrky pověšené ve skříni na věšácích, je vždy upravený, čistý a připravený vlézt do nejbližšího pozadí, které mu umožní vystoupat výše na kariérním žebříčku Vesmírného Sboru. Ale hlavně je to arogantní, sebestředný a smolařský parchant, který je pro záchranu svého života ochotný obětovat životy všech kolem sebe.

Dalším členem téhleté podivné posádky je humanoid, který se za tři miliony let ve vesmíru vyvinul z Listerovy kočky bezpečně uzavřené ve skladišti. Poslední žijící člen druhu Felis Sapien, potomek svaté kočičí matky Frankensteina, který trpělivě čeká na příchod Kloistera Hlupáka, jenž ho odvede na Fušál do země zaslíbené. Naštěstí čeká už dostatečně dlouho na to, aby si zvládl řádně rozšířit svou módní kolekci, shlédnout se v dostatečném množství lesklých povrchů a stihnul zabrat co se dá. Kocour žije v domnění, že JE střed vesmíru. Všichni a všechno existují jen pro to, aby Kocour mohl žít v přepychu a o nic se nestarat. Vesmírné jevy navštěvuje dle toho, jestli ladí s jeho oblečením a kamarádství se projevuje tak, že v případě nemoci vás navštíví s hodnotnými dary, jako je slupka od pomeranče, či stonek od hroznového vína, a neukradne vám boty. Když měl obhájit svou existenci, bránil se větou: “Dal jsem světu potěšení ze svého půvabného těla!” a vyhrál. Je to noční můra plastických chirurgů a čeká na tu správnou skupinku žen (tak pět, šest), aby se mohl usadit a mít rodinu.

A když už jsme u té rodiny, je zapotřebí zmínit Kristinu Kochanskou. Listerovu vyvolenou dívku s úsměvem jak z výherního automatu. Jeho životní lásku, kvůli které překročil hranice času, prostoru a dimenzí. A to vše kvůli třem týdnům, během kterých nevylezli z postele, aby jej poté opustila kvůli Timovi, frajírkovi naparujícím se v důstojnickém klubu se svou velkou, bílou čepicí. A i když měla období, kdy by se Listerovi hodila jen v případě, že by nasněžilo a bylo by potřeba posypat chodníky, nakonec se k sobě vrátili a (romance spoiler alert) jejich láska opravdu překročila hranice času, vesmíru, prostoru, dimenzí, vkusu, sebeovládání a jiných dalších věcí. Tedy minimálně aspoň v knihách (romance spoiler alert ended).

Tím by končil výčet živých (popřípadě bývalých živých) členů posádky a přesuneme se k těm umělým.

Těm suverénně vévodí hlava na černém pozadí – Holly, lodní počítač s IQ 6000, což je stejně, jako má 6000 učitelů tělocviku, nebo 12 000 hlídačů parkoviště. Ten putuje vesmírem už přes 3 000 000 let a jediné, co ho udržuje při smyslech, je jeho sbírka mluvících brambor. Je sofistikovaný, inteligentní a naprosto vyrovnaný (i když během seriálu projde úmyslně změnou pohlaví, nechá si vymazat z hlavy Agátu Christie, zapracuje se jako noční hlídač a nechá si radit od mluvícího toustovače). Holly 6000 je dokonalým lodním počítačem pro tuto loď a tuto posádku. Jen je občas užitečný jako kýbl ovčích hovínek. Možná to bude tím, že většinu odpovědí má z Dětské Encyklopedie Vesmíru, která jako jediná měla obrázky.

Dalším neživým přírůstkem do posádky je Kapitán Mísa. Kapitán Mísa, známější jako Kryton 2X4B-523P (což sice není ideální, ale mohl dopadnout jako ten chudák 2Q4B), je úklidový android z lodi Nova 5, kde omylem vyhubil celou posádku a poté se několik set let staral o jejich pozůstatky (chudinky vypadají nějak pohuble). Jakmile se dostal na loď, ocitl se mezi dvěma mlýnskými kameny. Jedním je Rimmer, který má pro Krytona seznam úkolů dlouhý až do příštího úterý, a tím druhým je Lister, který se snaží nabourat androidovu přednastavenou poslušnost také tím, že jej vzal do kina na Divocha, Bezstarostnou Jízdu a Rebela bez příčiny. Ačkoliv se Listerovi nikdy nepodařilo úplně zrušit Krytonovo programování, (uprostřed projevu Marlona Branda začal Listerovi kartáčovat kabát), přeci jen se mu jej podařilo narušit natolik, aby byl Kryton ulhaný, úskočný a slizký. Všechny ty chutné a zakázané povahové rysy, které si chtěl vždycky vyzkoušet. Otázkou ovšem zůstává, jestli se Krytonovi podaří složit závěrečnou zkoušku a nazvat Rimmera magorem.

No a na závěr tady máme Robíky. V podstatě jen automatizované chapadla na podvozku, které nemají nárok na pauzu, osobní volno, svobodu, či jiné věci, které by Rimmer nejradši zakázal všem. Ovšem vzhledem k tomu, že Rimmera všichni okázale ignorují, vyvinuli si i Robíci vlastní osobnost. Nejenom, že Bob si pořídil i starou, která později pomáhá Listerovi ve vězení, ale jsou to filmoví maniaci – mají komůrku oblepenou plakáty Johna Waynea a jsou i zakládajícími členy jeho fanklubu. Takhle si Robíky Rimmer rozhodně nepředstavuje.

No a potom je tady samotná loď. Red Dwarf – Červený Trpaslík je těžařská loď jupiterské důlní společnosti. Měří zhruba 10 km na délku, 6,5 na výšku a 5 kilometrů na šířku. Má přes 2 000 podlaží, desítky výsadkových lodí typu Kosmik a Modrý Skrček a ze všeho nejvíc připomíná ztopořenou rtěnku. Tento vesmírný koráb prošel během seriálu několika vizuálními úpravami (od modelu, k CGI) aby nakonec (spoiler alert) skončil jako obří pískoviště (konec spoileru). Původní model byl použit pro I.-VII. sérii a v osmé už se objevil digitální vizuál, který byl posléze použit i pro I. – III. sérii remasterované edice. Ta obsahuje vícero digitálních úprav a v případě epizody Polymorf (3. řada, 3. epizoda) dokonce i mírně odlišné zakončení.

Konec? …to určitě!

Seriál má za sebou úspěšných třicet let na televizní obrazovce, ačkoliv v jeho vysílání byla desetiletá pauza. Poslední díl osmé série měl premiéru 5. dubna 1999 a ačkoliv byl zakončen otazníkem, seriál se nevrátil na televizní obrazovky dlouhých deset let. A nutno uznat, že onen návrat byl přijat poněkud vlažně. Delší dobu se totiž spekulovalo o filmu, ale od této varianty bylo nakonec upuštěno a posádka Červeného Trpaslíka se vrátila na televizní obrazovky v třídílné minisérii nazvané Návrat na Zemi. Trilogie popisovala návrat posádky na rodnou planetu, ale v poněkud jiné variantě, než se předpokládalo. Kluci z Trpaslíka totiž nepřistáli na rodné hroudě, ale za pomoci portálu vstoupili do naší reality. Postavy se setkávají s herci, pátrají po smyslu své existence a setkávají se se svými fanoušky. Minisérie zároveň funguje jako parodie na klasiku žánru Blade Runner. Sám za sebe se musím přiznat, že jsem byl za návrat posádky rád a trilogie se mi navzdory odklonu od klasického sitcomového stylu líbila. A naštěstí jsem nebyl jediný, což mělo za následek návrat seriálu v klasičtější podobě. Desátá série měla premiéru 4. října 2012 pod hlavičkou televize Dave (ne, to není náhoda 😉 ) a kluci se vrátili v plné síle. Což dokazuje i to, že venku už je dvanáctá série a začátkem roku 2019 by se měla začít natáčet ’nešťastná’ třináctka. Slovy Craiga Charlese: ”Úspěch a pozitivní kritiky obhájily toto rozhodnutí. A to bylo důležité, protože Trpaslík je dědictví, a to rozhodně nechcete posrat.”   

(Visited 81 times, 1 visits today)
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Michal Henzl

Autor. Vesmírný povaleč, těhotný smradlavý lenochod, ostuda lidstva, odporný a páchnoucí, slizký a hnusný zelený lidský výkal. Nejradši by se celý život ládoval dobrůtkami všeho druhu, barev a chutí, četl komiksy a koukal na filmy. Ale stejně ho máme rádi. Boudí komiksový specialista.


KOMENTÁŘE