Poslední příběh Světlého mága Antona Goroděckého

Vzestupy a pády dávno minulých civilizací. Kolik jich už bylo? Kolikrát se ten fascinující příběh zopakoval? Eony lidského rozkvětu, mentálního stoupání, objevování, budování a stavění. Jenomže, nikdy žádný strom neroste do nebe, a po překotném růstu přichází zákonitě doba stagnace, úpadku, boření, duševní degenerace a svržení morálky do prachu a smrdutého bahna. Je sebezničení a sebeobnova neúprosným údělem lidského druhu, který nám již potvrzují pouze megalitické stavby rozeseté po celé planetě, jako němí svědci amnézie dějin? A co když to je mnohem prostší a pravidelně ztrácíme pokoru, úctu a zapomínáme na Boha? Boha stvořitele, Boha ničitele.

Kolektivní lidská paměť přímo překypuje příběhy, kdy se znechucený Bůh vrátil na Zemi a potrestal zpupné člověčí červy a jen několika málo vyvoleným dal druhou šanci. Namátkou mohu vzpomenout zničení hříšné Sodomy a Gomory, nebo mýtus o velké potopě světa, jež bez výjimky zachycují všechny národy a kultury světa. Každá epocha má také své proroky, kteří předpovídají apokalypsu pro své nemravné současníky, kteří bezbožně vymění víru za jakoukoliv zkaženou ideologii. A aby se kruh uzavřel, je třeba ještě říct, že mezi ideologií a vírou je jeden podstatný rozdíl. Ideologie nemá Boha.

Soudobý systém, a zejména ten široce protěžovaný tzv. západní, má obrovský problém, aniž by to zjevně tušil. Jeho obyvatelstvo je převážně natolik zhýralé, že si své mravní sebepoškození ani neuvědomuje a bohorovně se pasuje na vyspělou a pokrokovou společnost. Naštěstí pro nás, uvědomělé věštce, se objevuje dosti odvážných mozkových kapacit, které mají oprávněné pochybnosti o směřování civilizace a vědí, že pýcha předchází pád. Mezi osvícené patří i ruský spisovatel Sergej Vasiljevič Lukjaněnko. Ale dejme prostor jeho literární fabulaci:

„To se nejdřív začne smrkat do papírových kapesníků, pak si ženy přestanou  holit chlupy v podpaží a končí to tím, že si berou bílé prádlo pod černé šaty – a pak se divte, že se hroutí státy, upadají mravy, sirotci se dávají na výchovu sodomitům a v kostelech se konají výstavy.“ vědma Etta Sabine Waldvogelová

Nemám co bych dodal. Z mého pohledu je vyjádření Frau trefné, všeříkající a naprosto  vyčerpávající. Onen citát sice není z dnešního hlediska politicky korektní, jak ironicky kontruje Světlý Anton Sergejevič Goroděckij, ale falešná slušnost nás přivedla ke zpátečnictví a podřizování se středověkému primitivismu. Tudíž je nadevše jasné, že nemocná společnost nemůže zplodit zdravé lidi. Vážení daňoví soustrastníci, či jiní korporátní otroci, vítejte na konci všech dnů! Nejstarší a nejpůvodnější Dvojjediný bůh Jiných přichází a hodlá zamést nepořádek v nynějším  dekadentně neomarxistickém chlívku! Jejky, to asi nebylo korektní 🙂

Déjà vu

Sergej Lukjaněnko (11.4.1968) se vrací údajně naposledy do svého smyšleného světa Hlídek a kniha si pro jeho příslib (preventivně) nese podtitul – Poslední příběh Světlého mága Antona Goroděckého. Spekulacím o tom, zda bude právě tato Hlídka skutečně poslední se raději vyhnu velkým obloukem. Výše uvedený titulek napovídá mnohé o obsahu knihy a možná více, než bych původně zamýšlel. Jaksi by nemělo nikoho překvapovat, že Lukjaněnko používá opakující se vypravěčský axiom, kterým je vpravdě detektivní fantasy.      

Šestá hlídka kopíruje původní literátův koncept a vysává ho, až téměř do morku kosti, což vlastně není nutně na škodu. Objevují se tu nové postavy a staré se vrací jen proto, aby dokončily své poslání. Svůj životní úděl. Není zase nouze o moudro, filozofii, kritické zkoumání společnosti, inteligentní humor a magickou akci. Věrný čtenář tak dostává jistotu důvěrně známého prostředí moskevských Hlídek a jejich pole působnosti. Záměrně uvádím věrný čtenář, neboť bych v této fázi, kdy sága fakticky končí, nedoporučoval nepolíbenému člověku vstupovat do příběhu. Ne, že by to nešlo, ale hypotetický novic by se tak připravil o jedinečný zážitek v podobě postupného budování svébytného moskevského vesmíru, mytologie a promyšleného vývoje ústředních figur.

Nelze se ovšem ubránit pocitům něčeho už dříve čteného, prožitého a viděného. To je ten mnou zmíněný prožitek déjà vu. Otázkou však zůstává, zda je to dobře, nebo špatně a zdali se nevyčerpala autorova invence? Pokud jde o můj subjektivní názor, tak s touto skutečností nemám žádný problém. Alternativní země Hlídek mi za ta léta, co vychází přirostla k srdci a beru je za svou králičí noru.

Vlastně to je, jako se vracet ke svým blízkým, jež milujete a kdy od nich nečekáte žádné překotné změny a nechtěná překvapení. Tak to mám alespoň já nastaveno. Konec konců Lukjaněnko si ještě nějaké to eso v rukávu ponechal a děj není tak přímočarý, jak by mohl čtenář zbrkle předvídat. Domnívám se, že závěr knihy leckoho překvapí a je ten nejlepší možný. Osobně jsem vděčný, že mne Sergej zasvětil, inicioval a přizval na svou pouť dnem, nocí a hlubokým šerem. Stálo to za to, nelituji ničeho.

Šestá hlídka vyšla v nakladatelství ARGO ve spolupráci s nakladatelstvím TRITON v roce 2017. Překlad provedla Iva Dvořáková.