logo

NOČNÍ HLÍDKA JE STUDNICE MOUDROSTI

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Bůh řekl: „Buď světlo.“ A bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od temnoty. Bůh nazval světlo dnem a temnotu nocí. Nastal večer, nastalo jitro, den první. Co je Světlo a co Tma? Nadčasovou otázku lze zodpovědět i tak, že světlo je absence tmy a tma je absencí světla. Tak tomu je čistě technicky vzato. Faktem je, že příliš jasné světlo vás oslepí, či spálí. Protikladem, za absolutní tmy nenajdete cestu domů a zřítíte se ze skály. Stručně, všeho moc škodí. Dvojitých principů je nepočítaně a racionálně navazují na prvotní schizma Světlo a Tma. Rozdíl mezi pozemským dnem a nocí staví na výše uvedeném. Odvěký souboj Světla a Tmy máme přímo zapsaný v naší DNA. Posuďte sami.

Večer nastává na obloze úžasné nebeské divadlo, kde síly Temnoty přemůžou Slunce a naše životodárná hvězda ztrácí moc nad odvrácenou částí Země. Nastává doba rejdění nekalých živlů, čarodějnic, vlkodlaků, upírů, běsů a jiných záhrobních stvůr. To vše se dá spatřit při šerém svitu Luny, která odhalí chladným Světlem strašidelné bytosti. Ráno vytáhne Slunce opět na zteč a zažene Tmu, jež se ukryje do nepatrných stínů a sklepů. Naši předci žili tento epos den za dnem po sta tisíce let, bez pomoci elektřiny. Ještě někdo pochybuje, že se nám onen věčný duel Světla a Tmy nevtiskl přímo do lidského genofondu?

Pravdou je, že popsané rozdíly si uvědomujeme zásluhou hranice Světla a Tmy, tam kdesi na pomezí Šera, kde balancuje dualita a utváří se příšeří. Nicméně všeho moc škodí a svět je zajímavý právě díky barvám, kontrastům a stínům. Ví to každý fotograf a astronom, který nebude nikdy pozorovat Měsíc za úplňku, ale při jiné fázi, kdy je patrný sluneční terminátor. Zcela bezděčně přisuzujeme zlu temnou stranu a dobru světlou, ale tak nekomplikované to není. Je to složitější. Mnohem spletitější jsou cesty Světla a Tmy.

Mohl bych ještě dlouze pokračovat v mé rádoby filozofii, ale myslím si, že je dostatečně jasné o čem je kniha Noční hlídka, jíž napsal ruský spisovatel Sergej Vasiljevič Lukjaněnko (11.4.1968). Mimořádně si pro jednou vypůjčím oficiální knižní charakteristiku, neboť bych to lépe neshrnul. Tak tedy anotace:

„Mezi námi žijí Jiní, vyvolená kasta stoupenců sil Světla a Tmy. Legenda vypráví o dávných časech, kdy jejich armády sváděly nelítostný a nebezpečně vyrovnaný boj. Aby jejich soupeření nezničilo celý svět a aby zůstala zachována rovnováha, uzavřeli spolu Dohodu.

Světlí drží Noční hlídku a bdí nad činy Temných, armáda temnoty při Denní hlídce kontroluje počínání Světlých. Díky vzájemnému respektu je tak svět ušetřen nejhorších katastrof.

Jenže to se má změnit. Staletí trvající rovnováhu má vychýlit příchod „Velkého Jiného“. Dávné proroctví popisuje jak zničení křehkého smíru, tak strašlivou válku, která uvede svět do nové éry strachu a hrůzy. Ten čas právě nastal…“

Kniha Noční hlídka obsahuje v podstatě tři rozsáhlejší příběhy (novely), jež mají volnou, ale logickou návaznost. Průvodce textem nám bude hlavní hrdina Anton. Anton Sergejevič Goroděckij je průměrným mágem a IT specialistou utajeného týmu Noční hlídka, jež potírá zlo v ulicích Moskvy. Anton je v podstatě příkladná kancelářská krysa, jenž poznal boj pouze přes obrazovky monitorů a tekoucí binární kód. Jednoho dne se vše mění a on je vmanipulován  do reálných her Světla a Tmy, jež přesahují jeho profesní zařazení. Skrze postavu Antona a jeho všudypřítomné filozofické úvahy budeme sledovat bohatě vystavěný svět Hlídek a jejich vliv na prosté lidi. Čtení je o to poutavější, neboť si je Anton dobře vědom skutečnosti, že i on je marionetou, jíž chce kdosi vodit po scéně, která není rozhodně černobílá.

Bylo by fatálním omylem, představovat si, že v knize půjde primárně o akční souboje upíři a dlaci vs. Van Helsingové. Naopak, obdobné scény jsou upozaděny a jsou spíše nechtěným vedlejším efektem v záležitostech Dohody. Paradoxně vůči současné tvorbě a prznění upírského kultu je násilí, až na posledním místě. Podstatné je brát na zřetel dopad pro obyčejného člověka, který nemá mít o existenci paralelního světa a neviditelných bitev démonů ani ponětí. Každá akce Světlých a Temných vyvolá reakci. Vykonané dobro může způsobit zlo. Někdy se stane, že zlo zapříčiní dobro a k posouzení skutků si obě strany vydržují početné týmy analytiků, jež předcházejí operativcům. Nad nimi stojí pouze tajemná Inkvizice, která musí občas rozetnout zapeklité spory podobně, jako gordický uzel. Každým zásahem do přirozeného běhu života získává/ztrácí ta, či ona strana rozkolu. Čtenář tak hltá důmyslnou hru v geniální šachy velmistrů a je klišé připomínat, že figury na hrací ploše jsou černé a bílé. Nic není ovšem černobílé, nic není odpuštěno, nic není zapomenuto a žádná sleva není zadarmo. Efekt motýlího křídla je dobrým příměrem ke křehkosti Dohody.

Ruský spisovatel Sergej Lukjaněnko vtahuje čtenáře do zákulisí mistrně popsaného světa Moskvanů, jež se od napsání v roce 1998 a pojelcinovské deprese prudce změnil. Ruského medvěda již neporcují samozvaní oligarchové a ulicím nevládnou mafiáni. Klasických žigulíků, volh a moskvičů je na silnicích také pomálu. Lze říci, že Rusko opustilo věci Tmy a vydalo se na cestu Světla.

Filozofie spolu s psychologií je v příběhu mnohem více, než bohapustá akce a rozhodně se nejedná o laciné prvoplánované úvahy. To ani nelze čekat od vystudovaného psychiatra, jenž dokáže nahlédnout do lidského podvědomí, jako málokdo z nás. Lukjaněnkovo hloubání schované za myšlenky Antona G. se zaobírá principy elementární existence, podstatou lidského bytí, minulostí, současností a nejistou budoucností. Autorovo dumání odráží dějiny krutě zkoušeného ruského národa, který přečkal v několika posledních staletích zrůdné úklady Tmy a rozličné sociální experimenty. Pokud jde o mne, pouze jsem si potvrdil, že dobroserové, kteří tlačí na pilu a sociální inženýři jsou mnohem nebezpečnější, než jeden ďáblem posedlý psychopat. Mějte to prosím na paměti, neboť Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Na druhou stranu tvrdil Edmund Burke, že „K Vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět doma se založenýma rukama.“ Už chápete to věčné schizma Světla a Tmy, ten nikdy nekončící zápas? Přesně z těchto důvodů byla uzavřena Dohoda.

Závěrem je třeba připustit, že spisovatel Sergej  Lukjaněnko a jeho originální tvorba si již v našich luzích a hájích vydobyl právo na místo pod nebem a má své věrné. Patřím k nim. Pevně doufám, že si Noční hlídka najde i napodruhé nové čtenáře v generaci, jež na základě stupidní propagandy a zaběhlých dogmat odmítá vše ruské, jako špatné. Zmanipulované loutky tak nevědomky slouží Temné straně. Myslím si, že bychom měli Rusům dát prostor a dopřát jim sluchu. Nesporně nám mají co říct a v tomto ohledu neztratila Noční hlídka na aktuálnosti. Troufám si dokonce tvrdit, že ruská literatura patří ve světě  mezi obsahově nejhodnotnější a je smutné, že se vydává tak sporadicky v „naší“ banánové kolonii. Vlastně si nepamatuji, kdy jsem se naposledy spálil u ruské knihy. Nevzpomínám si. Snad proto, že se pro tuzemský trh pečlivě vybírá to nejlepší z jejich produkce, nebo jsou prostě knihy charošije? Спаси́бо Sergej Lukjaněnko.

Noční hlídka vyšla v nakladatelství ARGO ve spolupráci s nakladatelstvím TRITON v roce 2016.  Překlad provedl Libor Dvořák. Kniha má i filmovou variantu.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

František Mejstřík

Redaktor. Knihomol a komiksový nadšenec. Svého času i aktivní kreslíř, dnes na autorské dovolené. Fascinuje ho vesmír, astronomie a starobylé civilizace. Při cestách za megalitickou minulostí naplno propadá potápění a z toho plyne záliba v podvodní fotografii. Má názory, které se často rozchází s hlavním proudem, rád přemýšlí o podstatě a jde k jádru věci.


KOMENTÁŘE