logo

ALFRED HITCHCOCK #3: ženy a mýty

Toto je závěrečný díl třídílného seriálů o jednom z nejznámějších režisérovi všech dob Alfredu Hitchcockovi. První dva díly si můžete přečíst tady.

Druhého prosince 1926 se Alfred Hitchcock oženil se svou asistentkou režie a femme fatale, ambiciózní Irkou Almou Reville, která byla Hitchovým nejbližším spolupracovníkem po celou dobu jeho dlouhé kariéry. Napsala pro něj několik scénářů, i když kolikráte nepotvrzeně a tato zásluha je jí často upírána. Alma spolupracovala na všech jeho filmech a často plnila funkci jakéhosi alter ega, Hitchova druhého já, se kterým konzultoval své vize a nápady. Dva roky nato se jim narodil jediný potomek, dcera Patricia, která se později stala herečkou. Celkem třikrát ji otec požádal o roli ve svých filmech a pokaždé bez váhání přijala a roli si zahrála ve snímcích Stage Fright (Hrůza na jevišti, 1950), Strangers on a Train (Cizinci ve vlaku, 1951) a také samozřejmě v kultovním a již několikrát zmíněném Psychu.

V době, kdy se Alfred Hitchcock stal bankovním úředníkem, kromě kreslení karikatur také publikoval krátké povídky a zajímal se o fotografii. Již tehdy ve svých povídkách odhaloval temné stránky svých hrdinů a jejich duševní pohnutky. Dokonce se mu v příběhu Fedora povedlo popsat svou budoucí ženu Almu, to bylo ještě v době, kdy se spolu vůbec neznali. Pokud se bavíme o tom, že Hitch miloval blondýnky nebo alespoň si na nich zakládal ve svých filmech, je třeba nyní konstatovat jeden důležitý fakt, Alma byla zrzavá jako stará trubka. Tato osudová žena vydržela po boku často nestravitelného režiséra více než půl století. Ať se o režisérovi a jeho vztahu k blonďatým herečkám říkalo cokoliv, vždy stála pevně po jeho boku a zachovávala si potřebný nadhled. To, jak k celé věci přistupovala, ji přineslo označení „Lady Hitchcock“. Její vliv na Hitche také ukazuje životopisný snímek, zmíněný v úvodu, Hitchcock s fenomenální hereckým výkonem Anthony Hopkinse, jenž si slovutného režiséra zahrál s pořádným gustem. Alma v podání neméně okouzlující Helen Mirren je tajemnou dámou v pozadí, která jakoby nenápadně tahala za provázky, na kterých je režisérova loutka zavěšena. To, že ji to stojí velké úsilí, snad není třeba ani zmiňovat.

Manželé sedí u stolu, probírají děj právě vznikajícího filmu Psycho „Hlavní hrdinku by si měl zabít během prvních třiceti minut filmu!“ radí Alma svému muži. Stejně tak je mu do hlavní role vnucen Anthony Perkins a v konečné fázi i smyčcová hudba k vraždící scéně ve sprše, složená Bernardem Herrmannem. A to si na začátku Hitch stojí pevně za svým, „Vražda a hudba? Nikdy!“ Určitě se nedá říct, že vše, co nosil Alfred Hitchcock v hlavě, mu tam nasadila nějaká žena, ale jisté je, že Alma coby velmi zkušená dramaturgyně a scénáristka měla na jeho dílo značný vliv. Filmový historik Patrick McGilligan v jednom rozhlasovém rozhovoru říká „Gervasiho film samozřejmě v lecčems nadsazuje, ale pravda je, že Alma a Hitch vytvořili fungující tvůrčí duo.“ To nepopírá ani samotný Mistr horroru, který v roce 1979 při přebírání ceny za celoživotní přínos řekl: „Dovolte mi poděkovat čtyřem lidem, kteří mě v životě dokázali nejvíc ocenit a povzbudit, a také se mnou celou tu dobu nepřetržitě spolupracovali. Prvním z nich je dramaturg, druhým scénárista. Třetím matka mé dcery Pat a čtvrtým kuchařka, jež umí zázraky na poli domácí kuchyně. Všichni se jmenují Alma Reville.

„Představitelé milostných scén v Hollywoodu berou své role tak vážně, že v nich pokračují ještě večer po natáčení.“

Svůj specifický režijní styl piloval Hitch po celou svou kariéru. Jednou z jeho dalších blonďatých princezen byla také Grace Kelly. Povedlo se mu s touto kráskou, která se proslavila legendárním westernem High Noon (V pravé poledne, 1952), natočit tři filmy. Následně režisérovi dala nadobro sbohem a provdala se do Monaka. I touto blond kráskou byl slavný režisér nepochybně fascinován neb o ní prohlásil: „Je dokonalá dáma. Elegantní, vzdělaná, neskutečně krásná, prostě prvotřídní. Zvenčí chladná, zevnitř plná ohně“. Ale přes všechna svá vzplanutí nezapomínal na to, že je především režisérem, který se navíc snaží udávat trendy. V prvním jejich společném snímku Dial M for Murder (Vražda na objednávku, 1954) například poprvé použil 3D obraz, byť jen v jedné scéně. Ještě v témže roce spolu stihli natočit další film, který sklidil velký úspěch, Rear Window (Okno do dvora, 1954).

Spolupráce to byla plodná z obou stran, protože Kellyová kvůli tomuto snímku odmítla nabídku na natáčení filmu On the Waterfront (V přístavu, 1954) s půvabným Marlonem Brandem v hlavní roli. Příběh fotografa, který je po zranění připoután na kolečkové křeslo, a jehož jedinou zábavou v této situaci je voyeursky šmírovat své sousedy, dodnes fascinuje jednak svým ztvárněním, ale také pomalu se stupňujícím napětím celého snímku. Grace Kelly se v rozhovorech velmi nerada bavila o osobních věcech, a těch, které považovala za intimní. Díky tomu si vybudovala image ledové královny. Pokud se z vás však stali přátelé, dokázala doslova šokovat tím, jak se najednou proměnila ve vřelou a milou bytost. Hitchcock, který rád stavěl své filmy na tom, že nic není tak, jak se původně zdá, tomu přitakával. „Využíval jsem fakt, že měla sexappeal, ale ne očividný. Nikdy jsem nebyl nadšený ženami, které si sex kolem krku věší jako cetky. Dokonalá tajuplná žena musí být blond, štíhlá a nordický typ“. Hitch mimo jiné tvrdil, že publikum má tendenci podezřívat blondýny mnohem méně než brunety a také, že v černobílém filmu vypadají mnohem lépe.

A tím také zcela cíleně narušil odvěké divadelní pravidlo, a totiž že blond vlasy mívají kladné hrdinky, zatímco ty záporné mají vlasy tmavé. V Grace Kelly tak našel dokonalý paradox studené krásy na povrchu a vřícího vulkánu uvnitř. To splňovalo všechny režisérovy požadavky na sexuální vyzývavost u jeho postav. Hitchcock byl velmi zasažen, když dala Grace Hollywoodu nadobro sbohem a stala se monackou kněžnou. Ještě v šedesátých letech se ji snažil naposledy přemlouvat, aby si zahrála v jeho připravovaném filmu Marnie. Kdo se nakonec ujal hlavní role, již z předchozích vět víme. Grace Kelly by si v tomto snímku zahrála ráda, ale vzhledem ke svému postavení si to nemohla jednoduše dovolit. Jak by se na to díval monacký lid, kdyby jeho důstojná kněžna ztvárnila na stříbrném plátně roli duševně vyšinuté lhářky… Robert Lacey ve své biografické knize jednoduše nazvané Grace Kelly píše „Ale ani mistr nečekaných zvratů netušil, jaký druh sopky v Grace ve skutečnosti je. Před natáčením chladná profesionálka se v okamžiku, kdy se rozběhla kamera, změnila jako mávnutím kouzelného proutku a režisérovy představy naplňovala takovým způsobem, který ho možná ani nenapadl.“

Po „rozchodu“ s Grace Kellyovou  Hitchcock hledal náhradu na její místo. Někdo tvrdí, že se mu to již nikdy nepovedlo. Zkoušel třeba americkou držitelku Oscara Evu Marii Saint nebo přitažlivou modelku Kim Novak, ale už nikdy to nebylo ono. Byla by chyba alespoň slovem nezmínit jednu další blonďatou hrdinku Hitchcockova filmu Její zpověď. Hlavní roli v něm hraje, jak jinak než blonďatá, nejúspěšnější česká herečka přelomu 20. a 30. let, Anny Ondráková.

McGilliam také upozorňuje na další důležitý faktor Hitchcockova života: absenci sexu. „Sám otevřeně mluvil o své impotenci“. Domnívá se, že všechny své sexuální představy vetknul právě do postav svých ženských filmových hrdinek. Tuto jeho teorii svým způsobem potvrzuje i zmínka Hitchcockovy scénáristky Jay Presson-Alenn. Ta říká, že během psaní scénáře ke snímku Marnie se jí svěřil o svém „životě v celibátu“. Míní však, že jej to příliš netrápilo. Svým poznatkem přispívá i další z Hitchových platonických lásek, Francouzska Brigitte Auber, hvězda filmu To Catch a Thief (Chyťte zloděje, 1955) „Hitch si připadal ošklivý, a vybudoval si tak nevědomky vůči ženám blok“. Poté co jí neúspěšně dělal návrhy, ho poněkud soustrastně nazvala „nebohou hlávkou zelí s nádhernou duší“. Je jasné, že Hictchcock byl podivín. Sám o sobě tvrdil, že doma vždy sedával někde stranou a pozoroval, co dělají jiní. A jeho vztah k ženám a sexu samotnému byl ještě problematičtější. Tvrdí se i, že ho neměl vůbec rád. Český filmový historik Věroslav Hába k tomu dokonce přidává: „Sám říkal, že měl s manželkou Almou jenom jeden sexuální zážitek, aby zplodil dítě. Pak už se jejich vztah odehrával v platonické rovině. Alma pro něj nebyla symbolem krásy, ten představovaly blonďaté krásky v jeho filmech“.

„Televize přivedla vraždu do lidských domovů – kam ostatně patří.“

Alfed Hitchcock a ženy kolem něj byly a jsou věčné téma, které nedá spát kde komu a to platilo jak během samotného filmového natáčení, tak samozřejmě i mimo něj. Odborné filmové příručky dokonce používají terminus technicus „hitchcockovská žena“. Vždy se jednalo o plavovlásku, perfektní a chladnou a rovněž nebezpečnou. Opak vyzývavých blonďatých sexbomb, které v té době například ztělesňovaly Jane Russell a Marilyn Monroe ve filmu Gentlemen Prefer Blondes (Páni mají radši blondýnky, 1953). Sám Hitch k tomu poznamenává „Archetyp vyvinuté blondýnky mě neoslovuje, připadá mi málo záhadný. Dokonalým ztělesněním „ženy s tajemstvím“ je pro mě křehká plavovláska ze severu“. Všechny jeho filmy mu přitakávají. Nikdy nepresentoval vyvinuté blondýnky v upnutých šatičkách. Ty by stěží mohly ve fantazii provokovat jeho samotného a podle něj ani jeho diváka. Samozřejmě bulvární tisk a někteří diváci se pídili po kořenech tohoto režisérova „vrtochu“. Proč Hitch předkládá divákům blondýnky jako „vychytralé mrchy“, když jiní režiséři je presentují jako ztělesnění mužských snů?

Proč jim ve svých filmech „dává za vyučenou“, trestá je a ponižuje? Vzpomeňme si na jeho vztah s matkou, brzkou ztrátu otce a také berme v potaz mysl obézního chlapce, který je díky své váze oddělen od svých vrstevníků. A na druhé straně přidejme blondýnku jako ztělesnění mužského snu, pubertálních polucí či tlaků v poklopci. V nejednom zde použitém citátu se dá vycítit jeho vztah k hercům. Některé „hvězdy“ jeho filmů na něm kolikráte nenechaly nit suchou a najednou tady máme mýtus o režisérském monstru jako z laciného psychologického bijáku. Alfredu Hitchcockovi zprvu tento status vyhovoval. Dobře si uměl spočítat, že to vzbudí zájem o jeho osobu a ten se samozřejmě rovná popularitě. A navíc rád provokoval! A nikdy netrpěl nedostatkem ega. Ovšem tahle hra mu poněkud začala přerůstat přes hlavu. Tisk více zajímal režisérův sexuální život než jeho tvorba. Objevily se různé spekulace, třeba že manželství s Almou je jen pouhá blamáž. I herci a filmový štáb, kteří kdy měli s jeho filmy co do činění, byli podrobeni výslechu. Hrůzné historky z placu vířily bulvárem a každý kdo mohl, si k nim něco přidal. A co na to Hitch sám?

Toho ten zájem přeci jen těšil, takže nikdy nic nepopřel a nikomu nic nevyvracel. I oba filmy, které jsem v úvodu označil jako podněty k napsání tohoto článku více či méně staví na legendě o „pošahaném“ režisérovi. Despotický šéf, který by pro svou vizi klidně zlikvidoval půlku svého štábu, jen aby bylo po jeho. Již zmíněný Patrick McGilliam trošku jízlivě konstatuje, „Myšlenka, že se v muži, který točí filmy o sériových vrazích, nutně musí skrývat násilník, je prostě holý nesmysl.“ Ve své biografii Alfred Hitchcock: A Life in Darkness and Light vyvrací i teorie o týraní herců na place. „V tlustém obřím těle bude zkrátka snazší vidět bezduché monstrum, než prakticky smýšlejícího jedince“. Rovněž striktně odmítá, že Hitch své herečky někdy manipuloval nebo dokonce sexuálně obtěžoval. I tak mýtus nabubřel na síle a i nejoddanější hitchcockologové vlastně dodnes neví, co se skutečně stalo a co jsou jen výplody bujných fantazií. Ale znáte to… na každém šprochu je pravdy trochu… nebo ne? Světlo do problematiky nevnáší ani Norman Lloyd, muž, kterého můžeme znát z filmu Saboteur (Sabotér, 1942), kde padá ze Sochy svobody. V rozhovoru pro New York Times řekl: „Nezapomínejte, že Hitch a Sam Goldwyn byli marketingoví géniové. Koncept hitchcockovských blondýn tak nebyl ničím jiným než skvělým reklamním trikem“. A teď, blondýno, raď?!?

„Mým největším přáním je vejít do obyčejného obchodu s pánskými oděvy a koupit si tam oblek.“

Text byl původně napsán pro elektronický hororový čtvrtletník HOWARD

(Visited 80 times, 1 visits today)
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.


KOMENTÁŘE