logo

ALFRED HITCHCOCK #2: Ptáci a život

Toto je druhý díl třídílného seriálů o jednom z nejznámějších režisérovi všech dob Alfredu Hitchcockovi. První díl si můžete přečíst tady.

Piková dáma Tippi Hedrenová

  • The Birds (Ptáci) /1963/ role: Melanie Daniels
  • Marnie /1964/ role: Marnie Edgar

 Ani Tippi Hedren, jako většina slavných hereček, nepoužívala tak úplně své vlastní jméno. Narodila se jako Nathalie Kay Hedren ve státě Minnesota, ve městě proslaveného za „indiánských válek“, v New Ulm 19. 1. 1930. Do rodiny Dorothy Henrietty a Bernarda Carla Hedrenových. Kořeny rodiny, jako všech amerických přistěhovalců, sahají samozřejmě na Starý kontinent, tentokráte do Norska, Švédska a Německa. Co se týče jména Tippi, pod kterým byla posléze proslavena, tak původně se jednalo o přezdívku, kterou jí častoval její otec, vlastník malého obchůdku v Minnesotě. Prý šlo o švédský dialekt a význam slova je holčička či děvčátko, v původním znění tedy „Little Girl“ chcete-li. Jako některé jiné herečky i Tippi se k herecké kariéře dostala z jiné strany. Původně se rozhodla budovat kariéru profesionální modelky. V osmnácti odjela sama do New Yorku, kde začala pracovat pro modelingovou agenturu. Ve dvaceti dostala první nabídku na stříbrné plátno a debutovala v muzikálové komedii The Pretty Girl (1950). Žádná velká sláva z toho nebyla a tak se často za její filmový debut považují právě Hitchcockovi The Birds, kteří však měli premiéru až o třináct let později. Hitch ji objevil pro stříbrná plátna, ale z pozdějších názorů Tippi na něj je patrné, že si toho sama herečka příliš neváží.

Z jejích pozdějších snímků jsou známy například A Countess from Hong Kong (Hraběnka z Hongkongu, 1967), kde se objevila ve společnosti hereckých hvězd Marlona Branda a Sophie Loren, dále například Pacific Heights (Psychopat ze San Francisca, 1990) či Darkwolf  (2002). Stejně jako to šlo s její hereckou kariérou od desíti k pěti, tak ani v soukromém životě to nebyla žádná hitparáda. Tippi byla čtyřikrát vdaná. První manželství vydrželo devět let a za ženu ji pojal Peter Griffith, se kterým zplodila v pozdější době populární herečku Melanii Griffithovou. Další její manželství, které trvalo také celkem dlouho, bylo s filmovým producentem Noelem Marschallem. Ten se proslavil při produkci jednoho z nejznámějších hororů všech dob The Exorcist (Vymítač ďábla, 1973). Ke cti této herečky slouží i fakt, že je známou ochránkyní zvířat v Shamala Preserve. Zde natáčela, zahrála si a produkovala dokument Roar (1981), při kterém byl celý štáb napaden místními lvy. Sama o tomto snímku říká: „Byl to pravděpodobně jeden z nejnebezpečnějších filmů, co kdy Hollywood viděl. Je skvělé, že nikdo nebyl zabit.“ Poté se rozhodla pro založení nadace Roar Foundation, jejímž účelem je chránit zvířata v Shambala Preserve v Kalifornii.

„Sňatek je jediný trest na doživotí, při němž může být poskytnuta milost na základě špatného chování.“

Kolem Alfreda Hitchcocka a jeho plavovlasých hereček v hlavních rolích se vždy točila spousta mýtů, polopravd a nařčení. Sám režisér se k tomu nijak nevyjadřoval, vždy k tomu ale dostal chuť někdo jiný. Kolem jeho vztahu k Tippi Hedren se toho napovídalo dost. Prý nejosudovější z jeho div, rovněž zdatně přilévala olej do ohně, ale jestli se jednalo o pravdu a nic než pravdu nebo o poněkud pošramocené ego samotné herečky, je dodnes záhadou. Právě vztah mezi Hitchem a Tippi je hlavním mottem již zmíněného dramatického snímku The Girl z produkce HBO. Vše vychází z jejího obvinění, že byla režisérem na scéně doslova týrána a ponižována. V tomto snímku je režisér vykreslen jako bestiální monstrum, které svou vysněnou plavovlásku dovede až na dno. Těžko říct co herečka, kterou režisér objevil v reklamě na dietní nápoj, od samotného natáčení čekala, ale jisté je, že se její představy naprosto nesešly s realitou. Místo mechanických ptáků na ni režisér vypustil z klece rozdivočené špačky, kteří herečce způsobili šok a zranění. „Ty bestie mi málem vyklovaly oko!“ říká ve filmu, kde jí tuhle scénu režisér nutil natáčet nesčetněkrát. Tvrdila, že následky z natáčení si s sebou nesla ještě dlouho. „Cary Grant mě tehdy obdivoval, jak jsem byla statečná,“ řekla pro americká média v době, kdy jí bylo třiaosmdesát. Faktem však je, že Grant k tomu nemohl říci už nic, protože byl již sedmadvacet let po smrti. Na další podivný fakt, že pokud to bylo takové peklo, jak herečka popisuje a přitom kývla na další film pod Hitchcockovou taktovkou, říká „Byla jsem matka samoživitelka, potřebovala jsem peníze a Marnie mi je mohla zajistit“. Ano, v té době samozřejmě pečovala o malou Melanii Griffithovou, což je vidět i ve zmíněném snímku The Girl. Natáčení druhého hitchcockovského filmu je v jejím podání vylíčeno již jako čisté zlo. „Jednoho dne mi dal jasně najevo, co ode mne očekává. Bylo to nechutné. Já ale stejně jasně odpověděla, že intimní vztah nepřichází v úvahu“ a v sypání popela na Hitchcockovu hlavu ještě přitvrzuje: „Nepopírám, že Hitchccock je brilantní filmař, že mě toho spoustu naučil. Práci s ním jsem si užívala. Ovšem jen do chvíle, než jsem zjistila, že je mnou naprosto posedlý“.

Odmítnutí návrhů „tlustého smilníka“ pak shrnuje tak, že si nad sebou vyřkla ortel smrti. Minimálně co se herecké branže týká. S Hitchcockem totiž podepsala smlouvu na výhradní hraní pouze v jeho snímcích a to po dobu dvou let. „Doslova mi řekl, že mi zničí kariéru, což taky udělal. Producenti, kteří se mnou chtěli pracovat – vím, že mě tehdy sháněl například François Truffaut, měli smůlu. Řekl jim, že nejsem k dispozici, i když to samozřejmě nebyla pravda. Když jsem pak konečně dostala svobodu, neštěkl už po mě ani pes“. Všechny tyto své problémy té doby svěřila poprvé Donaldu Spotovi, během psaní jeho knihy Hitchcock´s Dark Side (1983). V rámci kampaně ke snímku The Girl, který je inspirován právě jejím osudem, znovu všechny své výroky zopakovala. Nešlo však prý o mstu. „Chci jen podpořit ženy, které se nacházejí v podobné situaci jako tehdy já“. Jako zajímavý fakt se v tomto kontextu jeví skutečnost, že ostatní kolegyně Hedren, dokonce i hvězda Psycha Janet Leigh, s těmito výroky absolutně nesouhlasí. V rozhovoru pro Literature Film Quartely režiséra označují jako osobitou, avšak neskonale inspirativní a slušnou bytost, jíž si hluboce váží. Sice se shodly na tom, že herci pod jeho vedením se mohli cítit poněkud přehlíženi, což si v jistém smyslu mohli vyložit i jako zneužívání, neboť jak je všeobecně známo, Hitchcock hereckou práci považoval za přeceňovanou. Vždy totiž kázal: „Nejdůležitější je kamera, vy se jen pohybujete podle ní!

„Kde se dva bijí, tam má třetí šanci být odsouzený za křivé svědectví.“

Křížová dáma Alma Reville, Král Alfred, Eso Grace Kelly a ostatní karty

 Alfred Hitchcock je jedna z nejznámějších celebrit stříbrného plátna. Narodil se na konci století (13. srpna 1899) v londýnském Leytonstone. Později, jako mnoho jiných, přesídlil do Spojených států, kde se jeho režisérská hvězda rozzářila naplno. Už během své kariéry patřil mezi nejúspěšnější a veřejností nejvíce uznávané světové režiséry. Muž malého vzrůstu, kterého s nadsázkou můžeme nazvat Napoleonem filmu, je často přezdíván „Mistrem hororu“. Pravda je však poněkud jiná, jeho filmy jsou vesměs thrillery či kriminální filmy. Přesto v nich klade velký důraz na obavy, které by měl divák sdílet spolu s hlavními hrdiny a pocit strachu, který se v nich snaží vyvolat. Jeho snímky jsou rovněž velmi oceňovány pro svou uměleckou hodnotu a preciznost, kterou jim jejich tvůrce dal do vínku. Je proslulý dokonalým zvládnutím tempa filmu a jeho napětí, což důsledně presentoval po dobu celé své režisérské kariéry. Jeho snímky byly vždy považovány za inteligentní a ke svému natáčení nikdy nepotřeboval rozlehlé prostory. V ateliérech a za použití jen několika málo míst dokázal rozehrát svoji psychologickou hru, při které se divákům tajil dech. Rovněž dokázal mistrovsky pracovat s fantazií samotného diváka, kterého umně pohltil svým dobře promyšleným dějem. Často se v jeho filmech setkáváme s velice překvapujícími dějovými zvraty a nečekanými rozuzleními v podání různých postav z jeho produkce. Ve filmech nikdy nechyběl ani onen pověstný hitchcockovský humor. Hitch točil své snímky více než šedesát let a prošel si počáteční fází vývoje kinematografie. Přes němé filmy, které byly vzápětí následovány filmy mluvenými, až po konečnou fázi barevné filmové tvorby. Jako režisér se podílel na více než padesáti filmech. Ve většině jeho filmů ho můžeme spatřit v drobných cameo rolích, jejichž délka stěží převyšuje několik sekund. Je až s podivem, že Alfred Hitchcock obdržel pouze jednu Cenu akademie. Filmového Oscara za nejlepší film získal jeho snímek Rebecca (Živá a mrtvá, 1940). Další čtyři jeho snímky byly „pouze“ nominovány. Rovněž nikdy nevyhrál cenu za nejlepší režii.

Jeho režisérská kariéra započala v Anglii roku 1922. Od roku 1939 již převážně pracoval za mořem, kde roku 1956 zažádal o americké občanství. Během počátků své kariéry byl spíše oblíben u samotných diváků, než u odborné filmové kritiky. V roce 1940 se přestěhoval do Kalifornie, kde strávil převážnou část své režisérské éry. Až v padesátých letech byl francouzskými kritiky tzv. Nové vlny postaven na piedestal uznání. Jeho filmy se začaly vnímat jako umělecká díla a byl považován za jednoho z prvních režisérů, na které francouzští kritici aplikovali svou „auteur theory“, která velmi zdůrazňuje uměleckou roli samotného režiséra v procesu výroby filmu. Hitchcockovy filmové inovace a jeho režisérské představy poté ovlivnily, a dodnes ovlivňují, velké množství filmových režisérů, producentů a tvůrců. Krom režisérské taktovky se Hitchcock uměl chopit také psaní. Byl spisovatelem a jeho knihy byly vesměs považovány za jakési záhady. Také byl vášnivým sběratelem detektivních povídek. U nás například vyšel v roce 1992 výběr těchto povídek, ještě na magnetofonové kazetě, nazvaný Jen pro silné nervy. Tato kazeta byla namluvena mužem žánru, svého času populárním majorem Zemanem, Vladimírem Brabcem.

„Všechny špatné vlastnosti se vyvíjejí v rodině. Začíná to vraždou a pokračuje to přes podvody a opilství až ke kouření.“

 Alfred byl od dětství komplikovaná a ne vždy zcela pochopená osobnost. Díky své obezitě, která se vyskytla již v útlém věku, žil ve velikém osamocení a izolaci. Jako nejmladší ze tří dětí se narodil Williamu a Emmě Hitchcock, kteří jej posléze dali na katolickou Školu svatého Ignáce v Londýně.  Jeho matka měla poněkud despotický přístup a v případě nevhodného chování jej nutila hodiny stát v nohách její postele. Což mu později bylo inspirací pro postavu Normana Batese ve snímku Psycho. Ani jeho otec nebyl žádný mílius. Když bylo malému Alfimu pět, poslal jej na místní policejní stanici, aby tam požádal důstojníka o trest za své špatné chování. Zaúkoloval jej, aby se na deset minut nechal zamknout do cely. I toto se později odrazilo v režisérově tvorbě. Otec zemřel, když bylo Hitchcockovi čtrnáct let. V tom samém roce opustil jezuity spravovanou Školu sv. Ignáce a rozhodl se studovat strojírenství a navigaci. Po ukončení této školy se stal bankovním úředníkem a bokem si přivydělával kreslením v té době velmi populárních karikatur. Díky této praxi se dostal konečně k filmu.

To se psal rok 1919 a Hitch kreslil ony pověstné titulky pro němé filmy. Pak to všechno vzalo rychlý spád a Hitchcockova kariéra se rozjela na plné obrátky. Začal dělat v oddělení filmu a následně se zhostil funkce asistenta režie. Časem se dostal i na pozici scénáristy. Což byl výborný základ pro jeho pozdější autorskou tvorbu. V roce 1925 dostal šanci na svůj první film The Pleasure Garden (Zahrada rozkoše). Případný neúspěch tohoto filmu mohl samozřejmě ohrozit jeho slibně se rozjíždějící kariéru. Naštěstí o rok později dostal možnost natočit svůj první thriller The Lodger: A Story of the London Fog (Příšerný host). Film byl úspěšný nejen komerčně, ale překvapivě zabodoval i u kritiků. Jako mnoho raných děl, byl i tento snímek ovlivněn technikami expresionismu, které měl Hitch možnost z první ruky sledovat v Německu, kde často také natáčel. Tento snímek je veřejností i kritiky označován jako opravdu první „Hitchcockovský film“. Což v rámci tohoto článku zdůrazňuje i fakt, že vypráví o sériovém vrahovi, který se zaměřuje na blondýnky. Po kladném přijetí a úspěchu filmu začal režisér usilovat o vlastní zviditelnění se.

Je třeba říct, že Hitch nebyl jen slovutným režisérem, ale vždy byl i výborným marketingovým stratégem, což od této chvíle dodržoval po celou svou kariéru. Chtěl sám sebe propagovat v médiích a za tímto účelem si najal zkušeného publicistu, jehož úkolem bylo upevnit režisérovu pozici coby stoupající hvězdy britského filmového průmyslu. Když v roce 1929 začal pracovat již na svém desátém (!) filmu Blackmail (Její zpověď) během výrobního procesu se filmové studio rozhodlo, že z tohoto snímku udělá jeden z prvních britských zvukových filmů. Za zmínku jistě stojí i fakt, že vyvrcholením filmu byla honička přes kopuli Britského muzea. Z toho se poté stala jakási hitchcockovská tradice, kdy režisér využíval známých pamětihodností jako kulis pro natáčení napínavých scén. Ve třicátých letech poprvé v jednom ze svých snímků představil koncept nazvaný „MacGuffin“. Pointou bylo, že se jednalo o nějakou věc či záležitost, kolem které se celý příběh točil, ale ona samotná neměla na průběh děje vůbec žádný vliv. V roce 1939 přijal nabídku od hollywoodského producenta Davida O. Selznicka, aby začal točit za oceánem pro ta nejvěhlasnější filmová studia na světě. Problém byl v tom, že i když režisérovi mohla zaoceánská studia nabídnout mnohem větší kreativitu, tak jeho producent ho doslova dusil a nedával mu mnoho práce. Což byla rapidní změna proti hektickému tempu práce, na které byl Hitch z Evropy zvyklý. Jenže na Starém kontinentě v té době zuřila Druhá světová válka a tak mu nezbývalo než zatnout zuby a držet krok.

Na tok dějin Hitchcock reaguje ve svém druhém americkém snímku Foreign Correspondent (Zahraniční dopisovatel, 1940), který zasadil do evropského prostředí. Bohužel kvůli pozornému oku amerických cenzorů se do filmu samotného nedostala ani jedna zmínka o Německu či Němcích. Ovšem díky tomu si otevřel dveře a čtyřicátá léta pro něj byla opravdu plodná. Hitchcock pro své filmy stále vymýšlel nové nápady a techniky. Například ve filmu Vertigo (1958) použil snímací techniku kameramana Irmina Robertse, při které je zoom kamery v opačném pohybu než je její pohyb, čímž vytváří naprosto neuvěřitelný plastický efekt na pozadí scény. V šedesátých letech se zrodily ty nejslavnější Hitchovy filmy, které si posléze získaly kultovní status. Například Psycho, kde režisér opět vsadil na černobílý film a vyplatilo se mu to. Následoval jeho asi nejhororovější film The Birds a dva špionážní thrillery z doby studené války. Tempo, které Hitch nasadil, mělo vliv na jeho zdraví. Chtě nechtě musel sundat nohu z plynu a tak v sedmdesátých letech natočil jen pouhé dva snímky. Během přípravy dalšího v dubnu roku 1980 zemřel na ledvinové selhání. Jeho věrná žena Alma jej následovala o dva roky později.

„Muž se ožení dobře tehdy, když chápe každé slovo, které jeho žena nevyslovila.“

Konec druhého dílu. Text byl původně napsán pro elektronický hororový čtvrtletník HOWARD.

(Visited 113 times, 1 visits today)
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.


KOMENTÁŘE