logo

Alfred Hitchcock #1: Marketingový génius nebo fetišista blonďatých kadeří?

Postava legendárního režiséra je známá asi opravdu všem. Profilem připomínající spíše bizarního tučňáka než jednoho z nejuctívanějších režisérů všech dob, je pevně zaryt do paměti všech filmových fanoušků a na jeho jméno přísahá nejeden světově proslulý režisér a tvůrce. I ti, kteří se hororů bojí nebo jimi pohrdají, coby brakovým žánrem, minimálně slyšeli o slavné sprchové scéně nebo o náletu ptáků na telefonní budku. Obě tyto scény můžeme označit za jedny z nejslavnějších a nejprofláknutějších v oblasti světové kinematografie. A obě tyto scény mají společnou hrdinku. Vyděšenou blondýnku, která je vystavena napospas vizi mistra hororu, jak je také sir Alfred Hitchcock často označován. V jeho filmovém rukopisu najdeme několik prvků, podle kterých lze jeho tvorbu snadno identifikovat. A vždy mají v jeho filmech důležitou a nezaměnitelnou roli. Schodiště, počáteční chyby v identifikaci postav filmu, vlaky, matky, pády z výšky, slavná místa a především blondýnky v hlavních rolích.

Na začátku tohoto článku byly dva filmy, jež jsou možná pouhou shodou okolností natočeny v roce 2012. Životopisný Hitchcock s naprosto famózním Anthony Hopkinsem v hlavní roli, vyprávějící o období, kdy Hitch natáčel film Psycho. A podobně pojatý, jen víceméně vyprávěný z pohledu hlavní hrdinky, snímek The Girl (Dívka). Ten zase mapuje strasti představitelky hlavní role nejambicióznějšího režisérova projektu The Birds (Ptáci). Po zhlédnutí obou filmů nabudete dojmu, že Alfred Hitchcock nebyl tak úplně normální. Nemyšleno ve smyslu, že oni pověstní géniové mají své bohémské mouchy, které si často uměle pěstují, aby na sebe upoutali pozornost medií a davů. Spíše by se dalo říct, že se nabízí otázka, kterou bychom lidově definovali asi jako Byl to úchyl?

„Láska je partie karet, všichni v ní podvádějí – muži, aby vyhráli, ženy aby neprohrály.“

Bylo mi naprosto jasné, že pokud se budu v podobném tématu, které mě na druhou stranu už z podstaty věci zajímá, rýpat, bude tento článek zavánět pižmem bulváru jako laciná kurva z Dubí. A taky jsem si pevně vědom, že sice Howard je časopis o zvrhlostech, které hororový žánr po vědrech přináší, ale zároveň není laciným pozlátkem bulvární investigativní žurnalistiky. Milí čtenáři, nyní vás tedy čeká článek o ženách a filmech, které nějakým způsobem ovlivnili tok dějin okolo slavného režiséra. Samozřejmě pozorný badatel jistě najde různé jiné paralely, než jaké zde budou předloženy a rovněž je jisté, že hereček, které tento tvůrce obsadil (často opakovaně) do hlavních rolí svých snímků je mnohem více. A to samozřejmě i těch pověstných blondýnek.

Aby však toto pojednání mělo nějakou hlavu a patu, rozhodl jsem se vypíchnout osudové dámy, které Hitchovi nejvíce zasáhly do života. A k tomu přidat pár bonusů, s tématem úzce souvisejících. Se třemi z nich se setkáváme i ve výše zmíněných životopisných snímcích. Vše pak okořeníme citáty, které budou tento článek provázet a které samozřejmě pocházejí z úst muže, kolem nějž se vše točí. Nyní již je čas vyložit karty na stůl…

„Herci jsou dobytek.“

(později pod tlakem poopraveno na)

„Nikdy jsem netvrdil, že herci jsou dobytek. Jen jsem říkal, že je potřeba se k nim chovat tak, jako by jím byli.“


Srdcová dáma Ingrid Bergman

    • Spellbound (Rozdvojená duše) /1945/ role: Constance Peterson
    • Notorious (Pověstný muž) /1946/ role: Alicia Huberman
    • Under Capricorn (Pod obratníkem kozoroha) /1949/ role: lady Henrietta „Hattie“ Flusky

    Hvězda pro mnohé nestárnoucího filmu Casablanca se narodila ve švédském Stockholmu 29. 8. 1915. Její matka Frida zemřela, když byly malé Ingrid teprve tři roky. Od té doby ji vychovával pouze otec Jaspis, který brzy rozpoznal její talent a přivedl ji na cestu divadelního herectví. Po jeho, rovněž předčasném, úmrtí žila v početné rodině strýce Otta, jenž její herecký talent také plně podporoval. Není se tedy co divit, že se úspěšně ucházela o stipendium do Královské herecké školy. To se již psal rok 1933, kdy se seznámila s lékařem Petterem Aronem Lindströmem, kterého po čtyřleté známosti pojala za chotě. Ve filmech se začala objevovat již v rodném Švédsku. Neznámější snímek toho období Intermezzo pochází z roku 1936. V tom samém roce dostala nabídku natáčet v Německu. V Berlíně měl o dva roky později premiéru film Die Vier Gesellen (Čtyři kamarádi, 1938), ale tím také skončila její spolupráce s německou kinematografií. Válka byla nevyhnutelná a už v té době notně populární herečka utíkala před nacisty. V tomtéž roce se jí v království tří korunek, kam se opětovně vrátila, v září narodila dcera Friedel Pia.

    Ihned poté dostala nabídku zpoza oceánu – producent David O´Selznick hodlal natočit Intermezzo coby remake pro americký trh. Je vidět, že popularita takových počinů Americe nebyla cizí již v roce 1939. Hvězda švédské krásky začala strmě stoupat i v zemi tisíce možností. Pro hororového fanouška je ale jistě mnohem zajímavější fakt, že Ingrid si zahrála ve filmové adaptaci knihy Roberta Louise Stevensona Dr. Jekyll and Mr. Hyde v roce 1941, pod taktovkou režiséra Victora Fleminga. O rok později pak přichází již zmíněná Casablanca, kde hraje po boku megastar Humphreyho Bogarta. Tímto snímkem se její hvězda nad Hollywoodem rozzářila navěky. Pak už to šlo ráz naráz. Sám Ernest Hemingway si ji vybral do adaptace svého románu For Whom the Bell Tolls (Komu zvoní hrana, 1943) a za další snímek, v němž hraje duševně narušenou Paulu, Gaslight (Plynové lampy, 1944) obdržela svého prvního Oscara.

    „Film je dobrý tehdy, stojí-li za vstupenky, večeři a poplatek za hlídání dětí.“

    Pro náš článek je rovněž důležitý rok 1944, kdy se potkává s Alfredem Hitchcockem, aby spolu připravili film Spellbound, který má začátkem následujícího roku svou premiéru. Tam se objevila po boku dalšího hollywoodského lumena Gregoryho Pecka. A v rámci dobrých vztahů hned pokračují snímkem Notorious spolu s Carym Grantem. Po tříleté odmlce natáčí pod Hitchovou režijní taktovkou poslední společnou práci Under Capricorn, kde jí filmového partnera hrál Joseph Cotten.

    Při natáčení Notorious si režisér vzal na paškál válečnou éru, která mu silně ležela v jeho velkém žaludku. A spolu s Ingrid Bergman tak určitým způsobem podpořili své domoviny. Špionážní thriller vypráví o nacistech, uranu a Jižní Americe. Navíc se mu povedlo zručně obejít cenzuru (v Americe měl s fenoménem cenzury vždy celkem problém). Ta v té době povolovala na plátně maximálně třívteřinový polibek mezi zúčastněnými. Hitch svým fištrónem přelstil strážce mravů tak, že představitele hlavních rolí nechal líbat v tomto intervalu s maličkými pauzami stále dokola, takže z toho vznikla pěkná scéna trvající skoro minutu a půl. V době natáčení s Ingrid pravděpodobně vznikl onen hitchcockovský mýtus „blondýnek ze severu“.

    Navíc je možné, že právě Ingrid se trochu vymykala konceptu „nedosažitelných plavovlásek“. I Irsko-americký spisovatel, filmový historik a životopisec Patrick McGilligan byl jejich vztahem ve svém bádání zaujat a to se vždy velmi úzkostlivě snažil vyhnout všem nepodloženým spekulacím a bulvárním senzacím. Žádné důkazy nepřináší ani on, ale přichází s teorií o „spřízněnosti duší“.  Oba byli cizinci, kteří se dostali do Hollywoodu, stejně tak jim chyběla stará dobrá Evropa a nároky amerických studií nečinili ani jednoho z nich šťastným. Dokonce prý měli podobný smysl pro humor „Dost na to, aby mezi nimi vzniklo minimálně romantické přátelství“ tvrdí.

    „Není nic krásnějšího než děsit lidi za peníze.“


    Kárová dáma Janet Leigh

    • Psycho /1960/ role: Marion Crane

     Janet Leigh si svou nejznámější scénu zahrála ve sprše. Ať je to jak chce, tuhle herečku narozenou jako Jeanette Helen Morrison v kalifornském Mercedu roku 1927, poznal díky této scéně celý svět. A nemůže za to nikdo jiný, než režisér se sklonem k poněkud zvláštnímu humoru. Janet byla jedináček a její rodiče Helen Lity a Frederick Robert se velmi často stěhovali z místa na místo. Po svých předcích jí v žilách koluje anglická, skotská a německá krev. Byla velmi bystrým dítětem a střední školu ukončila v předstihu, již ve svých patnácti letech. Jako dítě, které se často stěhovalo, neměla příliš kamarádů a také díky absenci sourozenců se stalo, že spoustu svého času trávila v kině. Pro stříbrná plátna ji pak objevila herečka Norma Shearerová a to díky fotografii, kterou si zapůjčila od jejího otce. Ona fotka stála na pracovním stole v kanceláři lyžařského střediska v Severní Karolíně. Fotku viděl agent Lew Wasserman a na jejím základě Jeanette zajistil smlouvu u filmové společnosti MGM. Budoucí herečka kvůli ní zanechala studií ve Stockholmu na Pacifické univerzitě, kde studovala obor hudba a psychologie, a vydala se vstříc vábení stříbrného plátna.

    Filmový debut si odbyla romantickou komedií v roce 1947 s názvem The Romance of Rosy Ridge. MGM hledalo dívku, která by dobře ztvárnila naivku z venkova a pro tuhle roli se jim Janet jevila jako stvořená. Ztvárnila prosté děvče z vesnice, jenž se stalo středem zájmu hlavní mužské postavy, v podání Vala Johansona. Jak to někdy bývá, tak postava naivky se jí po dlouhou dobu stala osudnou a velmi často byla v dalších svých filmech obsazována právě do takovéto role. Po boku jí stanuly takové herecké hvězdy jako Errol Flynn, Gary Cooper či Orson Welles. Díky účinkování vedle velkých mužských hvězd tehdejší doby její hvězda stoupala strmě vzhůru a padesátá a počátek šedesátých let  se staly vrcholnou érou její slávy. V té době již nehrála jen mladistvé naivní dívky, její herecké portfolio se rozrostlo i do žánrů komedií, westernů, dramat i muzikálů. Velká jména v partnerských rolích ji neopouštěla, namátkou si zahrála v muzikálu My Sister Eileen (1955) s Jackem Lemonem, v thrilleru The Manchurian Candidate (Mandžuský kandidát, 1962) po boku Franka Sinatry či sekundovala Paulu Newmanovi v kriminálce Harper (1966). Od poloviny šedesátých let začala její herecká kariéra zvolna uvadat a tak z hlediska našeho zájmu se ještě třeba zmiňme o hlavní roli v hororu The Fog (Mlha, 1980) nebo o štěku v bijáku Steva Minera Halloween H20: 20 Years Later (Halloween H20, 1998).

    „Délka filmu by měla být přímo úměrná objemu lidského močového měchýře.“

    Jako jediná ze zde zmiňovaných Hitchockových „favoritek“ se objevila pouze v jednom jeho filmu. Ovšem nebylo to nic menšího, než kultovní Psycho z roku 1960. Ano, zahrála si Marion Crane, která se proslavila scénou v koupelně, i po více než padesáti letech schopné vyvolat nepříjemné mrazení v zádech. Časem bulvární tisk vyšťoural, že se herečka od jisté doby odmítá sprchovat. Na přímo položenou otázku Janet Leigh odpověděla: „Je to tak. Ale ne kvůli natáčení. Až potom, co jsem to viděla. Nikdy mi nedošlo, jak snadno jsme zranitelní. Ale takhle to on [Alfred Hitchcock] dělal. Sprcha. Pták. Ze všech těchhle absolutně obyčejných věcí dělal neobyčejnosti“. Přesto všechno Leigh tvrdila, že do Hitche byla „doslova zblázněná“. Tu samou diagnózu u sebe zpozorovala i další herečka, tentokráte tmavovláska filmu Ptáci, Suzanne Pleshett: „Hitch nebyl nepřítel žen, ba právě naopak,“ tvrdila.

    A přidává se i další neplavovláska Karen Black hvězda filmu Family Plot (Rodinné spiknutí, 1976) „Měl je rád. Rozuměl si s nimi, uměl s nimi skvěle komunikovat, a právě proto o nich také dokázal tolik říct,“ a dodává „Ženy jeho snů, to byly Janet Leigh, Eva Marie Saint, Tippi Hedren. Nedosažitelné plavovlasé bohyně, ty ho fascinovaly“. Janet Leigh tedy měla k Hitchovi velmi pozitivní vztah a dokázala přijmout i jeho, ne vždy příjemné, manýry. Však o jednom jeho režisérském rozmaru například říká: „Hitch mě s chutí děsil. Když jsme točili „Psycho“, dělal různé pokusy s mrtvolou matky a mě přitom používal jako jakési měřítko. Vrátila jsem se třeba z oběda, otevřela dveře do šatny a o moji židli tam byla opřená tahle příšernost. Zděšení v mém křiku, zaznamenané na Richterově stupnici, pak rozhodlo, kterou figurínu použije.“

    „Jeden pohled na svět stačí na zjištění, že horor není nic jiného než realita.“

    Konec prvního dílu. Text byl původně napsán pro elektronický hororový čtvrtletník HOWARD.

(Visited 90 times, 1 visits today)
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.


KOMENTÁŘE