PERUNOVA KREV FRANTIŠKA KOTLETY

Sci-fi a fantazy vyvražďováky mají v českých luzích a hájích velmi slušnou pozici. Ať už u čtenářů či autorů. Vždyť by se dalo říct, že stačí vymyslet relativně jednoduchý příběh s příkladně nabušeným hlavním hrdinou, přihodit do toho bandu mačo zabijáků, správně přitvrzené pohádkové postavy, nějakého toho zombíka, vlkodlaka a jako bonus sexy roštěnku s katanou a je hotovo. Tuhle skvadru nechat se každou desátou stránku navzájem vykydlat a úspěch je zaručen. Je až s podivem, jaké množství téhle béčkové literatury u nás vzniká. Obratem ale musím uznat, že to není vůbec nic špatného. Nemusíme stále jen číst intelektuální kousky s vybroušeným jazykem a příběhem. Někdy se stačí nad stránkami jen bavit, nic neřešit a užívat si všech těch střev, krve a penisů lítajících kolem.

Františka Kotletu lze přiradit k tomu lepšímu, co v této oblasti vzniká. Je to hoch poměrně nápaditý, který zručně mixuje náměty a situace již milionkrát popsané jinde. Jeho díla nejsou originální ani převratné, ale umí pobavit, a to je to hlavní. Martin Fridrich je vysloužilý voják, kterému díky škrtům v armádě nezbývá nic jiného, než se vydat na o řád nebezpečnější cestu nájemného vojáka. Pokud se chce uživit, nesmí moc řešit, pro koho pracuje, jaké jsou morální roviny kšeftu, ani jaké bylo jméno toho chlápka, kterého musel odprásknout. Je to profík, který se něčím tak povrchním, jako je svědomí, nesmí zdržovat.

Jednou tak se svou partou podobně smýšlejících kolegů zprostředkovává prodej hromady diamantů nějakým Ukrajincům. Vše jde jako po másle, obchod je skoro uzavřen, už stačí jen předat zboží a shrábnout peníze. Jenže to by do místnosti nesměla vtrhnout skupina zvláštních postav. Když vám někdo takhle nevychovaně vpadne do probíhajícího jednání, většinou to vyřeší kulka mezi oči. Jenže tohle na příchozí z nějakého záhadného důvodu neplatí. A místnost se rychle plní zvuky úpění, chroptění a různými částmi různých těl. Zkrátka masakr. Martin Fridrich se velice brzo dostane do situace, kdy po něm všichni něco chtějí. Jo a nejsou to vůbec příjemné věci. Většinou po něm každý chce, aby umřel. Je to ale frajer největší. Musí se zkusit z toho nějak vysekat, i když proti němu stojí bytosti mnohem mocnější než kdy dříve.

Příběh Perunovi krve šlape pěkně od začátku až do konce prvního dílu. Tak jako hlavní hrdina, ani čtenář nemá chvilku na oddych. I když to je „jen“ několik krvavých akčních scén dohromady pospojovaných vcelku nenáročným příběhem a obohacen o několik porno vsuvek, dohromady vše funguje tak, jak má. Je to popravdě zábavné čtení. Hledat originalitu v této kupě kulek, mrtvol a dávných božstev sice nemá vůbec smysl, ale ve výsledku to vlastně vůbec nevadí. František Kotleta v tomto žánru zkrátka chodit umí a fanoušek to dokáže ocenit. Jen v tom nesmí hledat zázraky. To, co ale neocení nikdo, je oproti standardu větší množství pravopisných chyb a překlepů. Ani béčková literatura si nezaslouží béčkovou korekturu… Přesto si rád počkám na pokračování, už jen proto, že chci vědět, jak celá tahle nadpřirozenem prosáklá patálie dopadne.