logo

STRÁŽ

„Centrální svět vesmíru obklopují další světy jak okvětní lístky, jedním z nich je i naše Země.“  Knižní anotace „Paralelní světy jsou paralelní jeden k druhému, souhlasíš? Ale centrální, to je jako střed sedmikrásky. Ostatní světy jsou jako okvětní lístky kolem. Chápeš?“ Stařík

Ivan Antonovič Pereslavskij, alias Bicák nemá obrovské bicepsy, jak by mohla naznačovat jeho přezdívka, ale kdysi v jiném životě býval druhořadým hudebníkem. Bicí nástroje – Bicák. To bylo ještě před tím, než nevědomky otevřel cestovní portál na Centrum a stal se členem Pohraniční stráže.

Tak snad, abych to vysvětlil. Každý jeden pozemšťan má nativní dar, a to otevřít bránu na Centrum. Je to zcela přirozená schopnost, vážně. Většině lidí se aktivovat portál nikdy nepovede, některým jednou, dvakrát (stres, opilost, drogy, delirium) a další se to naučí, jako samozřejmou věc. Ti co procházejí portálem podobně, jako plave ryba ve vodě, se stanou buďto Pohraničníky, pašeráky nebo mrtvolou. Nic mezi tím, kompromis neexistuje. Nahodilý narušitel centrálního světa přičte později svůj astrální zážitek na vrub halucinacím, únavě, divokým snům, či bude veřejně zdiskreditován jako blouznivý konspirátor (alobalové čepice atd.). Samozřejmě, že takto velká věc se nedá ututlat a jedná se o veřejné tajemství. Všechny tajné služby Země rozhodně vědí o portálech a kují pikle. Však také Centrum položilo základy našim vyspělým technologiím. Ano, je to tak a nekruťte odmítavě hlavou.

Centrum mělo vědecko – technologický náskok před Zemí, řekněme tak sto, dvě stě let, než přišel plastový mor a uvrhl tamní civilizaci do chaosu a nezměrného barbarství. Představme si situaci, kdy se vše na bázi polymerních materiálů (ropu nevyjímaje) v jeden okamžik rozloží. Nekompromisně, neodvolatelně a definitivně. Asi netřeba dlouze diskutovat o tom, že by se jednalo o konec civilizace, tak jak jí známe a následky by byly podobné často skloňovanému blackoutu (rozsáhlý výpadek elektřiny). Hypotetické kataklyzma by přineslo mimo jiné extrémní hladomor následovaný kanibalismem a živí by záviděli mrtvým. Tetička Smrtka by měla báječné žně a miliardy lidí by jistojistě zemřeli. Game over.

Existuje poměrně rozšířená domněnka, že plastový mor přišel na Centrum zvenku a jednalo se o chladnokrevně promyšlený čin… Abych to nějak uzavřel, to co se stalo na Centru, se může přihodit kdykoliv naší Zemi a úkolem Pohraničníků je tomu zabránit.

Centrum zůstalo po plastovém moru celistvě propojené díky parní železnici a lze tak pochopit, že se stala jakousi gildou, státem ve státě, jejíž zaměstnanci se těší celospolečenskému respektu. Domnívám se, že autor použil alegorii pro Transsibiřskou magistrálu a její nezpochybnitelnou úlohu, kdy během Velké války (1914 – 1918) trať propojovala zcela zdevastované Rusko. Něco na způsob – ten kdo kontroluje železniční dráhu, vládne všem, rozhodně platí i pro Centrum. Dobrým příměrem je historická situace, kdy naši legionáři ovládli a naprosto řídili oblast od Penzy a Volhy, až po Vladivostok v délce 8000 km a fakticky se tak stali pány Sibiře. Pozorný čtenář nalezne v textu další analogie a pokud ne, nic se neděje. Příběh funguje bezvadně i bez znalosti dějinných kontextů, či pozemských geopolitických událostí. Troufám si ovšem tvrdit, že člověk s širším rozhledem si četbu mnohem více užije, neboť pochopí ukryté narážky a tvůrcův specifický humor.

Ruský spisovatel Sergej Vasiljevič Lukjaněnko (11.4.1968) představuje čtenáři ve své nové knize Stráž – kniha první Pohraničí unikátní svět klíčového Centra a jeho okvětních lístků. Snad si dovolím i drobný spoiler k tomuto krásnému přirovnání, a to, že existuje ještě model pampelišky, jehož světy se většinou nehodí pro život. Popis ústředního Centra je velice barvitý, promyšlený a má detailně propracovanou mytologii. Autor promítá do vyprávění nejenom bohaté ruské dějiny a ruskou mentalitu, ale hojně cituje klasická zahraniční díla, či západní popkulturu. Nechybí ani oblíbené mainstreamové prvky, jako je záhada zamčeného pokoje, či záchrana v posledním okamžiku. Jak už je dobrým zvykem literáta, tak čtenáři nabídne prapodivnou a různorodou partičku lidí z Ruska, kterou si nejde prostě nezamilovat. Musím se přiznat, že mi skupinka evokovala obdobné družstvo ze série Hlídek a vytvořil jsem si k nim jakési rodinné pouto. Jejich charaktery, pohlaví, věk a společenské postavení jsou různé a přesto se vzájemně doplňují. Jsou tým. Prostě, útvar Pohraničníků, radost pohledět. Na stráž!

Sergej V. Lukjaněnko ve své nové knize Stráž – Pohraničí důmyslně kombinuje filosofii,     sžíravou  ironii, také vtip s nepostradatelnou akcí a čtenář má po četbě naprostý pocit, že si odnáší cosi navíc. Já ten neodbytný dojem bonusu mám. Osobně se intenzivně zajímám o astronomii (astrofyziku) a moc se mi líbí představa kopretiny a pampelišky, jako vzoru pro jiné souběžné světy. Nu a než vyjde další pokračování, tak se naučím otevírat cestovní portál na Centrum. PLOOOP!

Stráž – kniha první Pohraničí vyšla v nakladatelství ARGO ve spolupráci s nakladatelstvím TRITON v roce 2016. Překlad provedla Iva Dvořáková.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

František Mejstřík

Redaktor. Knihomol a komiksový nadšenec. Svého času i aktivní kreslíř, dnes na autorské dovolené. Fascinuje ho vesmír, astronomie a starobylé civilizace. Při cestách za megalitickou minulostí naplno propadá potápění a z toho plyne záliba v podvodní fotografii. Má názory, které se často rozchází s hlavním proudem, rád přemýšlí o podstatě a jde k jádru věci.


KOMENTÁŘE