Mozková vzpoura Václava Šorela

Když jsem byl malý klučina, měli jsme v předsíni velikou almaru. Kromě různých druhů všemožného vercajku, hřebíků, šroubků a vrtaček, skrývala také hromadu mnoha ročníků různých časopisů. Přes staré stoplusjedničky, komiksové komety a čtyřlístky tam ležely dvě hromádky časopisu ABC. Ábíčko vycházelo od roku 1957 každých čtrnáct dní a každé dítě jej vždycky muselo mít. Mí rodiče taktéž. Nejen kvůli krásy papírových modelů, ale také netrpělivě čekali na každý díl, aby si mohli přečíst další díl z mnoha komiksových seriálů, které časopis skrýval. A jedním z takových seriálů byla právě Vzpoura mozků Václava Šorela.

Původní komiks vznikl v roce 1977 a byl ilustrován v té době úspěšnou kresbou Františka Kobíka (který se mimo jiné podílel na velké části významných komiksů zahrnutých do produkce časopisu ABC). Já osobně jsem se jako dítě let osmdesátých, dostal ke komiksu výrazně později, přesněji až daleko po revoluci. Do rukou se mi tedy dostal již kompletní svazek Vzpoury mozků a ihned od počátku jsem si jej zamiloval. Osobité sci-fi, které je psáno z pohledu českých hrdinů pro čechy. To se jen tak nevidělo. A i když byl příběh samotný velice plochý a lineární, na svou dobu si troufám říci velice originální.

Posádka kosmické lodi Prométheus se po návratu z expedice, kde hledala nové civilizace, nachází Zemi napospas robotům. Na měsíční základně nalézá zprávu určenou pro lodě, vracející se z misí, že se lidstvo stáhlo do ústraní. Také informace o tom jak tato situace vznikla a jaké jsou možnosti. Posádce se však podaří spojit s přeživšími na Zemi a podstoupí nebezpečnou záchranou misi o celé lidstvo. Vymyslí se tak brilantní plán, jak hvězdolet Prométheus a jeho posádka budou nápomocni v závěrečné bitvě mezi roboty a lidmi a osvobodí svět.

Komiks Vzpoura mozků rozhodně patřil k tomu nejkvalitnějšímu, co u nás za komárů vyšlo. A rád se k němu občas nostalgicky vracím. I když ve srovnání s moderním komiksem to může někomu připadat jako jednohubka, svým stylem si celý svazek drží skvělou atmosféru a pamatuji si, když jsem to čítával poprvé, hltal jsem každou stránku. V roce 2012 napsal Šorel scénář k rozhlasové hře, ke které jsem se bohužel nedostal. Takže jakmile se mi doneslo, že se po více než čtyřiceti letech rozhodl také vydat románovou podobu, knihu jsem si, přes mé mírné rozpaky, rozhodně chtěl přečíst. I když je to relativně nová věc, původní scénář vznikl za těžkého socialismu a tudíž jsem se rozhodl zařadit toto zhodnocení do našeho měsíčního tématu.

Knihu letos (2013) vydalo nakladatelství XYZ a já se ke knize dostal pár týdnů po vydání. Jak by se dalo tušit, strohý komiksový formát neumožňoval plné rozvinutí Šorelových idejí a tak kniha je oprotí původní předlohy, pěkný cvalík. Na cca dvěstěpadesáti stranách se příběh rozvíjí hned o začátku do několika dějových linek, kdy je celý příběh vyprávěn z pohledu Hala, velitele hvězdoletu Prométheus. Bohužel se kniha často dostává do křížku s předlohou a tudíž člověku, komiksu znalého, mohou nejednou způsobit zmatené pocity.

Některé postavy se objevují nové, některé úplně vymizí, nebo v knize prostě jen tak mají jinou hodnost. První pilot Petr, který v komiksu vůbec nebyl, vystřídal Marka, který byl záhadně degradován do hodnosti pilota druhého. Na oblíbeného Vladima autor zapomněl úplně. A vrcholem mého znechucení byl následující fakt: Mezi stránky plné textu o naší posádce se vnořily ilustrace ve formě políček komiksu a tak když k přistání na měsíční základnu byli vybráni Marek s Olafem (místo původně Olafa s Patrikem), na levé stránce čteme jejich patálie a na pravé se nachází kresba, kde Olaf zrovna volá na Patrika: „Pate“. Dle mého autor tímto úplně mate čtenáře.

V příběhu přibyl svůdný palubní počítač ženského pohlaví – Eva (V rozhlasové hře roku 2012 se nachází palubní počítač Oskar), který hraje vedlejší roli a připadá mi, že svou přítomností akorát v mužské posádce vzbuzuje nepotřebné rozptýlení. Zjevuje se jako hologram krásné ženy bujných tvarů a její vysoce vyvinutá umělá inteligence dokonce umožňuje projevovat city, což se prokáže ve finální otřepané lovestory. Celé vyprávění tak vůbec negraduje, naopak jej utínají pubertální pokusy o sci-fi Twilight. Škoda.

Styl odsazení a textu připomíná pohádky a knihu jsem tudíž přelouskal vcelku rychle. Ovšem různé nesrovnalosti mě donutily přečíst si jí podruhé, což mě jen utvrdilo, že Vzpoura mozků v románovité podobě je jen velice podprůměrným dílem. A tak jak se ze skvělých knih občas stávají špatné filmy, i ze stylového komiksu s napínavým příběhem, se stala podprůměrná kniha.

Václav Šorel se netajil tím, že hodlá napsat další pokračování do trilogie, tak jak měl původně v úmyslu. Galaxia (která vyšla také v komiksové podobě) a Oddysea tak mohou spatřit světlo světa také. Pokud se však autor neoprostí od přehnaně rozvinutého děje a nezaměří se na atmosféru, kterou komiks rozhodně měl, mám za to, že to dopadne stejně. V hodnocení jsem z nostalgie přidal packu navíc, takže vy komiksově neznalí si ji z finálního hodnocení uberte.