TŘI SKALPY A MRTVÉ MATKY

Skalpy jsou plné překvapení. Myslím tuto komiksovou sérii. I když musím připustit, že výraz právě skalpovaného v sobě určitě jisté prvky překvapení taky mít musí. Když jsem vám představoval první i druhou knihu, přiznal jsem se k tomu, že mi nikdy indiánská tématika nepřipadala kdovíjak zajímavá nebo romantická. Proto jsem i ke Skalpům přistupoval se značnou skepsí. O to větší bylo pak mé překvapení, když se z nich vyklubal opravdu solidní temný thriller plný chlastu, sexu a násilí. A to já opravdu můžu.

Nikdy jsem nebyl velký fanda opláštěnkovaných hrdinů. Asi jsem si k nim nikdy nestihl vybudovat nějaký vztah. Je nějaký průser, chvilku si neví rady a najednou – fuk, fuk – a je hotovo, vyhráno a jede se dál. Ani ten popcorn někdy nestihnete dožvýkat. Málokdy se stane (nebo si na to málokdy nějaký autor troufne nebo k tomu dostane svolení), že se u toho nějaký takový hrdina ušpiní. Nebo se mu něco nepovede. Nebo se mu něco posere takovým způsobem, že zůstane ležet ve svých vlastních zvratcích a moči a přemýšlet nad tím, jak z toho ven. A když už má pocit, že na to kápl, tak se mu to posere ještě víc! Takové případy už zavánějí komiksem pro opravdu dospělé čtenáře. Criminal, Fell: Kruté město, Sin City, 100 nábojů nebo třeba Parchanti z tuzemské nabídky a řada u nás ještě neobjevených kousků v zahraničí (s Fatale v čele). Třetí kniha Skalpů s podtitulem Mrtvé matky dokazuje, že mezi výše zmíněnou smetánku oprávněně patří.

Hlavní “hrdina” Dashiell “Zlý kůň” má stále plné ruce práce. Otevření kasína nejde tak úplně podle plánu, všichni ti zmetci z okolí se nepochytají sami a práce dvojitého agenta taky není žádný med. Zvlášť, když jednu stranu tvoří šílený indián a druhou neméně šílený agent FBI. Do toho se kolem Dashe začínají vršit mrtvoly a jedna z nich je jeho vlastní matka… Taková událost chtě nechtě donutí zpomalit i toho tvrďáka.

Když se něco rychlého zpomalí, odhalí se všechna krása a složitost. Zpomalené záběry autonehody vůbec nepřipomínají tu jindy rychlou a často i fatální událost. Člověk z ní skoro nedokáže spustit zrak. A to samé platí i pro příběh. Tedy v případě, že je jeho autor schopný něco takového ukočírovat a nenudit. A to Jason Aaron zvládl téměř dokonale. Ubral na akci, na nepřehledných bitkách, nadechl se a ponořil se do hloubky a šířky. Náhle jeho scénář poskočil o řád výš a ukázal se v celé své kráse.

Najednou už není Dashiell jen stereotypní mačo řízek, najednou to je člověk, který se ze všech sil snaží utéct před svou minulostí a raději bude dřít od rána do dalšího rána jen proto, aby nemusel myslet na to strašné za ním. Bude se ničit jen proto, aby nakonec stejně pochopil, že se ničemu z toho všeho utéct nedá. A Aaron do této osobní krize přihazuje další prvky a postavy a vy jen žasnete a ptáte se sami sebe, jak to asi sakra dopadne! V tento okamžik si vás komiks získal a vaší jedinou možností je rychle se sebrat a jít to vykřičet do světa. Klobouk dolů, pane Aaron, klobou dolů…