SKALPY: VŠE, CO JSTE NECHTĚLI VĚDĚT O INDIÁNECH A NIKDY BY VÁS NENAPADLO SE ZEPTAT

Četli jste jako malí mayovky? Šlechetní indiáni a nájezdničtí kovbojové, příběhy cti, odvahy a velkých gest. Já třeba ne. Ani na filmy jsem nekoukala, protože bratr měl radši Ramba a jelikož je starší, musela jsem se přizpůsobit. Ale jakýsi ušlechtilý opar se mi kolem těch rudých tváří stejně vznáší. Jako děti jsme si všichni hráli na indiány a kovboje s vizí vznešeného divocha, nepochopeného rudého mudrce. Pro nás, čtenáře z malé české kotliny, ty mayovky skutečně byly jediným zdrojem informací a příběhů o původním obyvatelstvu. Možná ještě těm intelektuálnějším šťouralům prošel rukama komiks Lucie Lomové Divoši, ale to je vážně asi tak všechno. (Stejně mám od ní radši Anču a Pepíka.) Takže ty ruďochy povětšinou máme zažité jako zádumčivé filozofy přírody se zvláštním přístupem ke kadeřnickému řemeslu, které bílá tvář utlačuje a ničí i přes veškeré snahy o mír a status quo. (Pokud jste na ně teda nezanevřeli už v době, kdy Šedý bobr prodal Bílého tesáka zlatokopům za pár lahví whiskey. Tehdá už jsem mohla tušit první náznaky.)

Jenomže to už je dávno. To bylo tehdá, kdy se prériemi proháněli bizoni, a vítr zvedal kožešinovou sukni copaté squaw a kradl jí pírka vpletená do vlasů. Ty časy odvál stejný vítr jako pírka a navíc s sebou přinesl bílého muže. Bílého muže se všemi vymoženostmi moderní doby, které si Indiáni nasáli jako houba a vyfiltrovali z nich snad jen to nejhorší, které si ponechali. Peníze, chlast a drogy. A tak se dostáváme sem, do rezervace Prérijní růže, kde už apokalypsa postoupila a korupce, násilí a pokleslé mravy jsou jakýsi denní standart.

Skalpy. Všechno, co jste o indiánech nechtěli vědět a nikdy by vás nenapadlo se zeptat. Skalpy. Odvrácená strana rudého slunce. Svět chlastu, drog a ani ne tak umírající, ale mrtvé a zetlelé naděje. Svět, kde se zoufalství kříží s bezútěšností a spolu przní mrtvou čest na prochcané matraci. Kde se hnus a úpadek tváří jako přechodný stav a všechna tahle špína se schovává za dávno mrtvé tradice, které už většina zná jen z vyprávění stařešin a význam se vypařil tam, kam čest a morálka.

Rezervace Prérijní růže je domovem poslední hrstky indiánů v oblasti. Domovem etnických trosek a starších, kteří bohužel pamatují i ty lepší časy a teď jen pozorují, jak se jejich potomci motají v zakletém kruhu úpadku a hniloby, zatímco náčelník Lincoln Rudá vrána otevírá kasino, které by mělo zvednout životní úroveň oblasti a to vše i přes svou minulost v řadách aktivistů za boj o práva indiánů. Jedno v ruce s druhým a v třetí ruce s pochybnými a neobjasněnými zločiny v minulosti dává více než úrodnou půdu konspiračním teoriím a potížím, které se proto zde rodí jako houby po dešti a ačkoliv se zatím všechno pohybuje na hranici kontroly, je jasné, že stačí zavátí větérku, aby se ta hromada hnusu překlopila přes tenkou linii, odkud není návratu a obrátila život v tomhle pekle ještě víc naruby. Rousseau by se tady se svou teorií o ušlechtilém divochovi asi posral.

Takže tedy. Čtvrté Skalpy jsou venku. Není už toho zrovna málo, tak co takhle malou rekapitulaci? Je rok 2013 a na stránkách časopisu Crew na nás poprvé nesměle vykukuje první sešit ze série Skalpy z pera Jasona Aarona a tužky R. M. Guéry. Aaron jistě není jméno zcela neznámé, má na účtě nějaké ty Wolveriny, Punishery, mírumilovné povídačky k ohni jako Southern Bastards či u nás nedávno vydané Muže hněvu. Radost nad radost, kytičky, motýlci. Jak jinak.

Skalpy se vždycky, už od doby, co začaly vycházet v zahraničí, držely na výsluní zájmu a pozornosti a získávaly velmi snadno další a další fanoušky a proto netrvalo tak dlouho, než se Crew rozhodla, že těch pět prvních sešitů rozfrcaných po svých výtiscích vydá jako “plnohodnotnou”, samostatnou komiksovou knížku a stejně naloží i s následujícími sešity.  Momentálně jsou venku knížky čtyři, a ačkoliv vyšly s méně než ročním odstupem, těsně po sobě to taky nebylo a mnozí mohli pozapomenout anebo, nebo nedejbože ještě Skalpy nečetli. Chyba! Měli byste. Ostatně nadšené předmluvy Gartha Ennise, Briana K. Vaughana či Eda Brubakera by měly být dost výmluvné na to, aby to přesvědčilo i toho nejzarytějšího skeptika.

“ Indiánská rezervace “ Prérijní růže” v Jižní Dakotě. Místo, kam velký siouxský národ přišel zemřít…”

Dashiel Zlý Kůň, který před patnácti lety utekl z rezervace před zoufalstvím a rozkladem, se sem vrací a to jen proto, aby zjistil, že se za dob jeho nepřítomnosti nezměnilo vůbec nic. Jen přibyla krásná, zářivá stavba kasina Splašený kůň, která je pro některé naděje na lepší budoucnost, pro zbytek jen prostředek k zbohatnutí pár vyvolených. No a Dash, ten cynický, chladný elitní rváč a renegát, musí přijít na to, jak v tomhle světě intrik, drog, špíny a organizovaného zločinu přežít a nenechat se zválcovat jím, tak temnou minulostí svou, těch ostatních a celého tohoto místa obecně.

První knížka je pěkně zběsilé čtení. Aaron tady na relativně malé ploše rozehrává spoustu dějů, náznaků a odkazů, aby si připravil půdu pro detailnější rozvíjení příběhu v dalších sešitech a tuhle taktiku zvolil výtečně. Tenhle způsob vyprávění je ošemetný a je velmi snadné se do něj zamotat a úplně ztratit, ale Jason je Pán a vytvořil strhující mozaiku, kde se umně prolínají roviny časové a geografické a když k tomu přidá pár svých dokonale usazených cliffhangerů, je vám jedno, že jste se z knihy v podstatě nic konkrétního nedozvěděli, ale chcete číst další, protože víte, že to teprve přijde.!

Děvky, drogy, zbraně. Vítejte v Zemi Indiánů (Crew, 2014). Jak dobře Země indiánů připravila půdu, Kasino v rytmu boogie (Crew,2015) do ní zasévá semínka potíží a lehce zpomaluje běh děje, abychom mohli sledovat, jak se zrníčka ujímají a klíčí. V druhé knize sledujeme, jak potíže pomalu, ale jistě rostou. Lincolnovi se komplikuje situace okolo kasina, protože organizovaný zločin se málokdy organizuje jen tak sám se sebou, ale většinou s dalšími pragmatickými pány, kteří chtějí jen to nejlepší… pro sebe. Dashiel se taky začíná trochu zaplétat. Pobývá v rezervaci už delší čas a začíná ho dohánět minulost, protože ta jen tak nezmizí jen proto, že si řeknete. Další kniha plná násilí a akce, které zasetá semínka pomalu začíná zalévat. Krví. Krví Mrtvých matek (Crew,2015).

Pokud jste si mysleli, že už jste z dekadence a úpadku rezervace viděli vše, pak se nenechte mýlit. Zatím jste klouzali jen po povrchu bahnitého jezera a tady, ve třetí knize uděláte hluboký nádech a ponoříte se pod hladinu. Děj postupně zpomalil z trysku do poklusu a teď půjdeme krokem. Bohužel to nebude pěkná procházka pro oddech. Jak dosud Aaron přelétával nad postavami a ději a z každého odhaloval jen potřebný kus, Mrtvé matky jsou proti předchozím téměř osobní. Je otřesné, když dítě násilně přijde o rodiče. Je hrozné, když v jednom dni zemřou dvě matky. A z toho jedna je ta vaše.

Zatímco Lincoln Rudá Vrána stále řeší problémy se svými nevyžádanými obchodními partnery, Dashiel je vržen po hlavě do morálních sraček a dilemat. Jak vysvětlit dítěti, že nemůžete chytit vraha jeho mámy? Mrtvé matky jsou kniha, kde poznáte, že každý jeden bezcitný bastard ve Skalpech je jen člověk. Dash ukáže svou osobní stránku a i přes veškerý cynismus a popírání ho zasáhne jak osud čerstvých sirotků, tak i smrt jeho matky. Když pokácíte strom, kořeny pod povrchem stejně zůstanou. A Lincoln? Tím zmítá dilema: pragmatismus versus ego. Když zvolí cestu pragmatismu, zachová příměří na poli obchodním, přijde o nějaký ten podíl a obětuje část ega. Obchodník nebo hrdý Indián? Peníze nebo ego, když ego znamená otevřenou válku?

Taak… zavřeli jsme třetí knihu. Stojíme po pás v toxickém jezeře Prérijní růže na okraji spádu, kdy ještě dosáhneme na bezpečné dno, stejně jako celá rezervace stojí na okraji srázu a jen jedno jediné, ale zásadní fouknutí větru může osud všech těch lidí vrhnout ze skály. Otevíráte čtvrtý svazek s podivným, neklidným pocitem. Tím pocitem, co je jako Hryzání ve vnitřnostech (Crew, 2016).

“ Jakmile ti začne ve vnitřnostech hryzat ten hnusný pocit, nikdy se nedá předpovědět, co se může stát…”

Upřímně, pokud byly předchozí knihy dobré, čtvrté Skalpy jsou… AWESOME! Když už se tu těch pár odstavců čvachtáme v tom pomyslném jezeru děje, poslední Skalpy jsou ta věc, co žije na dně, která vás hned za obálkou chytne za kotník a stáhne bez nádechu do té nejtemnější hlubiny. Tam, kde se usazují kosti odklizených důkazů vražd a tlak vám drtí žebra. To jsou čtvrté Skalpy!

Jestliže se předchozí díly pomalu nořily hloub a hloub a zvolna v náznacích budovaly osobnosti postav a pokud jsem o Mrtvých matkách tvrdila, že jsou skoro až osobní, pak Hryzání ve vnitřnostech je intimní, zcela indiskrétní psychologická sonda rozžhavenou jehlou vraženou do zátylku. A není to jen tím, že polovinu stran tam jsou nahé zadky a souloží se snad i mezi panely. Všechno se hroutí a nasvědčuje tomu, že to celé půjde do hajzlu. Stačí málo. Jen to poslední fuuu… Čtvrté Skalpy jsou o rozhodnutích.  A vám už po všech těch sešitech musí být jasné, že ne všechna budou správná.

Aaron je bůh a stvořitel. Dává a bere. Nebojí se tvořit propracované, ale účelné postavy. Jakmile splní svůj úkol a dostane děj tam, kde má být, šup s ní pryč. Další mrtvola v řadě. Líbí se mi to. Líbí se mi jeho dokonale necitlivý přístup k postavám. Ne snad, že by byly povrchní. Ty vole, to ani náhodou, naopak!  V Celých Skalpech snad není postava, ke které byste si vytvořili ryze kladný vztah. Pár takových tam sice je s potenciálem, abyste je měli rádi, ale vzápětí většinou něco tak grandiózně poserou, že do toho stavu nedojdete. K postavám si vytvoříte intenzivní vztah a to většinou jen proto, aby Aaron další bublinou nebo flashbackem doplnil tu skládačku a posunul váš vztah ještě o fous dál nebo úplně jinam. Ale nebudete je mít rádi. Spíš z nich budete frustrovaní. Budou vám nesympatičtí.  Ale bude vám to dávat smysl.

Třeba taková Carol. dcera Rudé vrány, kolik z vás si o ní myslelo nehezké věci? Děvka, fetka, rozmazlená, sebedestruktivní kráva? Abyste pak otevřeli poslední Skalpy a během pár panelů z minulosti a jedné dokonale mindfuck stránce vám všecko najednou zapadlo na své místo a vy najednou před sebou viděli celý obraz, jako když doskládáte puzzle a prohlédnete si celý motiv vcelku. A ačkoliv je celá série brutální a agresivní, není to samoúčelné, prvoplánové násilí. S tím jsem třeba měla větší potíž se popasovat v dříve zmiňovaných Mužích hněvu.

Celou sérii kresebně zaštiťuje R. M. Guéra, srbský kreslíř s vlastním jménem Rajko Milošević. Jeho kresba je tvrdá a syrová a občas se v ní bohužel ztrácejí detaily a přehlednost, ale naštěstí jej v tomto ohledu dobře drží bravurně vystavěný scénář, takže se čtenář brzo chytne konotací a vzápětí znovu najde orientaci a jistotu. Ono toto je tak jediná výtka, kterou proti kresbě můžu mít, protože svým stylem dokonale souzní s nehostinností a surovostí příběhu a výborně dokresluje atmosféru bezútěšnosti.

Aby v tom kluci nebyli sami, ve třetím sešitě je kresebně podpořil John Paul Leon v první kapitole (Prosnít se do skutečného světa) a Davide Furnó v kapitole poslední (Volný pád). Ten si pak svou kapitolku nakreslil ještě ve čtvrtých Skalpech (Rachot v budoáru) a ačkoliv stále sérii táhne Guéra, i Furnóova kresba má hodně co do sebe (aby ne, střihnul si třeba Batman Eternal #40). Je lehce expresivnější, působí méně tvrdým, avšak přehlednějším dojmem a je to prima zpestření. Nesoutěží s Guérou ale spíš ho příjemně doplňuje a oživuje tu jednotvárnost rukopisu celé série. Leon proti tomu je pak Guérovi tak podobný, že si změny kreslíře v podstatě nevšimnete.

Je dobře, je víc než dobře, že se nakladatelství Crew pustilo do vydávání Skalpů a že nám až pod nos servíruje takovou šťavnatou pochoutku. Sice by se mohlo najít co do překladů pár výtek… občas nějaká zarážející formulace anebo se často opakující výrazy. Pal to čert. Není to nic pobuřujícího, kvůli čemu by se pálily výtisky na hranicích, jen je to jako sedět v pohodlném ušáku s třískou v zadku.

Aaron je bůh a stvořitel. Na malém geografickém prostoru stvořil propracovaný svět, strhující noirovku tak chladnou, že se na okrajích kaluží prolité krve začínají tvořit ledové květy.

Příjde a naservíruje vám děsivý obraz úpadku pečlivě rozporcovaný do sešitů s přesně nadávkovanou akcí, násilím, psychologií a politikařením, že vám to nedá jinak, než se tím nechat uchvátit a ochotně se nechat nést skrz bitevní pole během zápasu o existenci. A jelikož moc dobře ví, co dělá, jediné co mohu na závěr říci je:  NEED MORE!

Aaron je stvořitel a jeho zvěstovatelem je Guéra.