logo

JAK SE STAVÍ MĚSTO A KRÁLÍKÁRNA

Egyptolog Miroslav Bárta se dokonce vyjádřil v tom smyslu, že se blíží konec naší civilizace a kolaps společnosti. Něco na tom bude. Ruku na srdce, kdo z nás byl při tom, když se za posledních 25 let budovalo něco bohulibého pro občany? Jesle, školky, školy, domovy důchodců a knihovny? Kdo viděl novou výstavbu startovacích bytů pro mladé lidi? Kdo stál u zrodu nového města? Těch případů bude jako šafránu a troufám si tvrdit, že vyrůstat nové město neviděl na vlastní oči nikdo z nás. Pokud má pan Bárta pravdu a stojíme na konci, tak někde musel být i počátek…

Jak se staví město je další v řadě z počinů autorské dvojice Kláry a Jendy Smolíkových. Kniha vznikla v návaznosti na expozici „Cesty časem – procházky třebíčskou historií“ na zámku v Třebíči. Vyšla v roce 2014 v nakladatelství Albatros a je doporučována čtenářům od 10 let.

Obrázková kniha, jak je patrné už z anotace, bude popisovat vznik města jménem Třebíč v lese třebečském. Případný čtenář se nemusí obávat, že by šlo o ryze lokální záležitost. Spíše jde o velice názorný příklad, který se dá plošně aplikovat kamkoliv do České kotliny. Neboť během 13. století bylo v Čechách a na Moravě založeno více jak 250 měst a městysů.

Klára Smolíková nás zavede do dávné minulosti a seznámí nás s chlapcem Čeňkem ze Strachotína a jeho novou kamarádkou Zdeňkou. Oba patří k rozdílné společenské vrstvě, což přátelům nezabrání následovat osadníky a stát u založení města Třebíč. Přes jejich všetečné dotazy budeme svědky, jak se takové město budovalo. Dnes se používá rčení „začít na zelené louce“ či „od píky“, což je označení pro „začít od nuly“. V komiksové knize se ovšem dostaneme do tak vzdálené doby, že by bylo trefnější napsat – začít v zeleném lese. Půda se získávala odlesněním krajiny a teprve na této půdě se zakládaly vesnice, nebo města. Odlesnění se provádělo mýcením, žďářením, či klučením. Odtud jsou odvozena jména míst Mýto, Žďár, Žďárec, Ždírec, Kluky a třeba Kopaniny.

Práce to byla velice tvrdá, namáhavá a zdlouhavá. Je tedy na bíledni, že plný rozpuk a rozvoj města byl záležitostí na několik lidských generací. Například u svatostánku se běžně stávalo, že se jeho stavba protáhla na několik století a co hůř, někdy nebyl nikdy dostavěn. Tolik času nemáme nikdo na pozemské pouti vyměřeno a tak si Klára opět vypomůže fantastickým prvkem. V případě knihy Husité to byla kouzelná hůl takzvaná žižkovka a v Jak se staví město to bude dřevěná káča. Hůl pomáhala dětem cestovat do minulosti a dřevěná čamrda ukáže naopak poutníkům v čase budoucnost. Čím rychleji se káča roztočí, tím delší skok vpřed se dětem zdaří. Jedná se o jedinou pomocnou berličku a zbytek obsahu je již tradičně – netradiční učební pomůcka.

Jak už je dobrým zvykem dua Smolík – Smolíková, tak kombinují navzájem několik zdánlivě neslučitelných prvků. Publikace obsahuje psaný text, malebné obrázky, hádanky a komiks. Výsledkem je moc povedená a poučná kniha. Osobně jsem se dozvěděl spoustu nových informací. Jsou to např. již výše uvedená odvozená jména obcí a měst nebo zaniklá lesní řemesla brtnictví, vaječkářství, smolařství a loupenictví. Příště se můžu podívat na knihu z autorské dílny Kláry Smolíkové a Honzy Smolíka Řemesla.

Klára pracuje velice zkušeně s historií (Husité) a v podstatě už jsem od ní ani jiný výkon nečekal. Bohužel, tentokrát mám výtku ke stranám 64 – 65, kde definuje socialismus a popisuje stavění sídlišť a tzv. paneláků. Chápu, jak to Klára myslela, ale nemělo by se zapomenout, že kniha je určena primárně dětem. Nejde o to, že by Klára nepsala pravdu, ale píše ji tak nějak napůl a vytrhává ji z kontextu. V podstatě tak podporuje soudobou verzi, že celý socialismus stál za starou bačkoru. S tím rozhodně nesouhlasím. Půl pravdou je, že socialismus vzal majitelům, jak Klára píše. Druhou stranou také všem lidem dával, jak Klára nepíše. Myšlenkou socialismu bylo, že všichni lidé si jsou rovni.

Navíc bych ani obecně netvrdil, že „v okolí domů lidem chyběly obchody, služby, sportovní či kulturní vyžití“. Naopak, výstavba sídlišť byla velkoryse projektovaná jako vzor moderního bydlení s příslušnou technickou a občanskou vybavenost. Tzn. mateřské školy, jesle, obchody, restaurace, pošty, úřadovny, parkoviště, dětská hřiště a např. vodojemy. Snad není ani potřeba doplňovat, že vše bylo poplatné své době a aktuální nedostatek parkovacích míst může svádět na komunisty jen naprostý ignorant. Je hořkým paradoxem současnosti, že znevažovaná socialistická výstavba slouží dodnes svému účelu a že mateřské školky se stávají nedostatkovým (podpultovým) zbožím, aniž by si občan kladl otázku, proč se nestaví nové? Důstojné, moderní a krásné.

Systém „dával“ občanům právě ty nevzhledné podnikové (družstevní) králíkárny, nedůstojné lidského bydlení, jak se vyjádřil svého času Václav Havel. Bytová jednotka se nabývala převážně za desetiletý pracovní úpis. S jízlivým šklebem dumám nad tím, kolik lidí by se dnes rádo upsalo před celoživotním otroctvím bance. Když porovnám, kolik se toho za posledních 25 let postavilo pro lidi a když se dívám v současnosti, jak se lidé zadlužují, aby spláceli onu nevzhlednou králíkárnu, tak tuším, že je něco velice špatně. Což mne dostává na začátek článku k panu Bártovi.

Jsem přesvědčen, že tyto zavádějící půl pravdy jsou pro děti škodlivé a manipulativní, pokud jim tedy Klára nechce podat vyčerpávající výpověď a napsat knihu Socialismus vs. Kapitalismus. Možná by se děcka dozvěděla, proč ještě čtvrtstoletí po sametu bydlí  nedůstojně a rodiče jsou kvůli králíkárně zadluženi po zbytek svého života. Dozvěděla by se, že starý dobrý byznys byl povýšen nad obecné blaho.

Jak se staví město je další velice zdařilou knihou, jíž jsem si opravdu užíval, až do oněch kritizovaných stran. Jestliže jsem Kláru Smolíkovou (1974) do nebe vynášel za její objektivitu v Husitech, tak to tentokrát lehce zaskřípalo. Osobně mám na socialismus odlišný pohled, ačkoliv soustava správných věcí nebo myšlenek skončila opět a pouze na nás lidech. Stejně tak soudobý kapitalistický sytém se tváří v  teorii velice seriózně a v praxi krachuje na korporátním mamonu a lidské nenažranosti. Bude mít nakonec pravdu egyptolog Miroslav Bárta nebo Klára Smolíková, která praví – „Budoucnost měst záleží na tom, zda je budou mít jejich obyvatelé rádi, budou se zajímat o jejich minulost a snažit se, aby jim připravili co nejlepší budoucnost“.

Co myslíte, jsme schopni sdílet Klářinu naději, nebo musíme opakovat vědecky přísně logické a z historického hlediska doložitelné dějinné analogie, jak tvrdí pan Bárta.

P.S. Četl jsem knihu, která tvrdí, že peruánští indiáni stavěli občas jen tak pro radost a pro pocit sounáležitosti. Teď se prosím posaďte, nebo se něčeho pevně podržte. Ta stejná kniha dokonce říká, že když bylo postaveno, tak objekt/stavení mnohdy rozebrali, aby mohli opět zažívat pocity pospolitosti a stavět znovu. Společné stavění indiánů mi evokuje doby, kdy naši otcové, dědové a pradědové chodili na svépomocné akce „Z“ a BSP (Brigáda socialistické práce). Stavěli téměř bezúplatně koupaliště, jesle, školky, školy, kulturní domy, kina a knihovny. V časech, kdy lidé v zimě nevylezou ani před dům, aby společně uklidili sníh, to zní vzdáleně asi jako peruánský socialismus…  Nebo nepředstavitelná utopie? Nebo budoucnost? Miroslav Bárta říká, že k rozvoji společnosti je potřeba velkého krachu. Války, úpadku a temna. Dokážeme toto dogma tentokrát překonat? Dokážeme, že se člověk může povznést na vyšší duchovní úroveň, nebo že je opět člověk člověku člověkem?

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

František Mejstřík

Redaktor. Knihomol a komiksový nadšenec. Svého času i aktivní kreslíř, dnes na autorské dovolené. Fascinuje ho vesmír, astronomie a starobylé civilizace. Při cestách za megalitickou minulostí naplno propadá potápění a z toho plyne záliba v podvodní fotografii. Má názory, které se často rozchází s hlavním proudem, rád přemýšlí o podstatě a jde k jádru věci.


KOMENTÁŘE