Alenčina noční můra v Říši divů

Pohádku o roztomilé blondýnce sledující bílého králíka do tajemné nory zná asi každý. Co když ale Alenka místo roztomilého králíčka sleduje polomechanickou stvůru s vatelínem trčícím do stran? A jak rychle jí potrvá, než se z Říse divů dočista pomine? A proč všichni kolem ní lační po krvi a mučení?

Jonathan Green, zkušený tvůrce gamebooků pro děti i dospělé, jehož jméno lze snadno spojit kupříkladu se sérií Fighting Fantasy, přetvořil nevinnou povídku v noční můru. Ale takovou, kterou by nejeden milovník steampunku nebo fetišista hodinových součástek rád prožil.

Na začátku Alenka potkává bílého králíka. Je stejně uspěchaný jako vždycky. Svým způsobem povědomý, ale přesto vypadá poněkud – roztrhaně. Chrastí a tiká, a urguje 11letou holčičku, aby posbírala všechny své síly a vydala se do Říše divů zabít Červenou královnu. Takový jednoduchý úkol, jako stvořený pro mladistvou dívenku. A Alenka se rozhoduje – vydá se za dobrodružstvím, kde ji čeká pravděpodobně nepříjemná a bolestivá smrt, nebo zavrhne králíka jako přelud a vydá se vlastní cestou?

Příběh Alenky je poměrně pěkně napsaný. Alenka sice na svůj věk velice schopně ovládá ironii a cynismus, ale leckdy jí to čtenář odpustí, protože je uchvácen obludnými obludami a krásnými ilustracemi.

Dívka putuje sama, nejistá světem. Vyzbrojená jen předměty, které najde obvyklým zkoumáním okolí. Ku pomoci má ještě dvě další schopnosti – „Pero je mocnější než meč“ a „Divoucné a divoucnější“. To první způsobí, že se Alenka dokáže vykroutit ze situací způsobem neobvyklým. Kupříkladu – když na ni útočí nestvůra, tak zakopne o pařez a zdechne, aniž by Alenka hnula brvou. „Divoucné a divoucnější“ je prakticky k ničemu (nebo jsem jeho výhody nepochopila).

Pojídáním dortíků a krekrů s okoralým sýrem se Alenka udržuje fit, ale čím hlouběji čtenář postupuje v příběhu, tím se síla a motivace protivníků zvyšuje a stávají se pro boj obtížnější. Ale nejsou to jen souboje, které ohrožují čtenářovo předčasné ukončení dobrodružství. Nevyhne se také bludišti a podivným hádankám.

MINISPOILER: Popravdě knihu nedoporučuji nikomu, kdo nemá rád šachy a nikdy je nehrál. Ideální je mít v rodině někoho jako Garry Kasparov, nebo tak něco.

Zdá se, že ke zdárnému konci vede skutečně jen jeden způsob, podmíněný jedním úkonem. A čím více toho čtenář nasbírá a projde, tím lépe. Získá tím spousty přátel a předmětů a značně mu to zjednoduší cestu i souboje. Inu, a na konci? Je tam cliffhanger, ale na můj vkus příliš předvídatelný.

Z Říše divů se mi nechtělo odcházet, přestože pohádku o Alence vůbec nemám ráda. Byla to jízda. Jenže komplikace s jedním specifickým úkolem a prvoplánový konec celkové hodnocení o něco snížil.

Knihu Alenčina noční můra v Říši divů vydalo nakladatelství Mytago v roce 2017.