NEW WEIRD A JEHO VÝLET MEZI ŠKATULKY

Na začátku bylo slovo. To nějakou dobu stačilo. Najednou těch slov bylo víc a kdosi vymyslel škatulky. Super vynález, taková škatulka. Jen se kouknete na její štítek a víte, co je uvnitř. Tento systém funguje dodnes a mnoha lidem (těm hloupým především) ulehčuje život. Ale najednou těch škatulí bylo nějak moc. Z jedné velké se stalo hejno malých, některé se roubovali na sebe a některé v sobě skrývaly tolik dalších, které pronikají do sebe a na sebe a vytvářejí prazvláštní mnohovrstevné dimenze, ve kterých by se nevyznal ani knihovník Neviditelné Univerzity. Oook.

Sci-fi a fantazy. Dva světy, stojící vedle sebe a proti sobě. Dříve to bylo jednodušší. Jak tam byla čarodějnice, týpek s mečem, trolové, elfové, magie a další havěť, bylo to fantazy. Když jsou v příběhu roboti, vesmír a vesmírné lodě, elektronická udělátka a potvoři z jiných planet, škatulka má na sobě štítek sci-fi. Easy, víceméně. Dalo by se říct, že to takto plus mínus odpovídalo a všem vyhovovalo. Z temných hvozdů fantastiky čas od času zaznívali hlasy, že je to nuda, nic nového už stejně nikdo nevymyslí a je třeba změny. Oukej. Nespokojenci se najdou všude, ale kromě keců z toho většinou nikdy nic není.

Někdy kolem roku 1990 se začala rýsovat bandička autorů, kterým začínaly být škatulky sci-fi a fantazy málo. Proč se držet zaběhnutých klišé. Proč se omezovat v nápadech a námětech. A tak se pejsek a kočička dali do pečení dortu. Kousek městské fantazy, prvky hororu, říznou to sci-fi, vybudovat nové svébytné světy, s komplexní infrastrukturou a realistickými prvky, špetku romantiky, protřepat, zamíchat a je to. New weird – trochu jiná fantastika je na světě. Mezi nejvýznamnější autory tohoto hnutí patří China Miéville, Jeff VanderMeer, K. J. Bishop, Steph Swainstonová nebo Ian R. MacLeod, i ten tvrdí, že s tím nemá nic společného. Marně. Díky nakladatelství Laser Book máme možnost nahlédnout do tohoto světa plného zázraků a věcí jinde nevídaných. Nádherně zpracovanou edici New Weird řídí Martin Šust. Na následujících řádcích si představíme některá díla a autory z této edice, i když za přečtení stojí prakticky všechno.

China Miéville (výslovnost /ˈtʃaɪnə miˈeɪvəl/, pomohlo?) je rebel! Levičák, socialistický dělník nebo co. Ale stejně ho mám rád. Pravidelně trápí na conech nebohé nerdy řečmi o politice. Tyto jeho názory se samozřejmě promítají i do jeho tvorby. Co naplat. Každý máme něco. Důležité je, že patří mezi nejuznávanější a nejúspěšnější současné britské autory. Jeho román Nádraží Perdido odstartoval celou edici.

Zřejmě to budu opakovat ještě několikrát, tak si zvykněte. Tolik nápadů na jednom místě se často nevidí. V centru světa leží město Nový Krobuzon. Je to pulzující změt kultur, ras, obřích staveb a komínů. Chudáci si žijí v bahně dole, každý musí dřít od nevidím do nevidím a dobře se mají jen členové parlamentu, kteří s pomocí bezohledné milice drží pod krkem všechny ostatní. Komu se to nelíbí, toho pomocí thaumaturgické magie promění v přetvory – ten, kdo si někdy hrál s voskem, plácal si z něj postavičky a pak jim pomalu deformoval končetiny, si tuto proceduru dokáže živě představit. Na takovém místě se může stát cokoliv. Jednou za jedním zvláštním chlápkem příjde jeden ještě zvláštnější. Má jednoduché přání. Chce zpátky křídla… Někde na zcela jiném místě začne obyvatele terorizovat Noční Můra – něco mezi vetřelcem z Vetřelce (che) a pterodaktylem. Nad takovým kotlíkem pak už jen stačí škrtnout sirkou a vybuchne vám do tváře. Stejně jako tento úžasný román plný překvapení.

Mnozí považují Nádraží Perdido za to nejlepší, co China napsal. Na mě osobně více zapůsobil hned druhý svazek edice New Weird: Jizva stejného autora. Moře a oceány Bas-Lagu brázdí plovoucí město. Stovky lodí a odpadu svázaných dohromady. Tomuto podivnému seskupení velí dvojce, které nikdo neřekne jinak než Milenci. Ti mají svůj plán, o kterém ví jen hrstka vyvolených. Obrovské řetězy, které staví místní továrny, dávají tušit, že půjde o něco opravdu velikého… Skvělými nápady nešetří ani třetí román Železná rada, ve které je v hlavní roli vlak a lidi kolem něj donekonečna stavějící jeho koleje před ním a rozebírající koleje za ním. New Weird přináší ohromující momenty a nečekané souvislosti. China Miéville je toho mistr.

Neomezující svět mimo škatulky lze využít jakkoliv. Další brit Ian R. MacLeod uchvátil svět svým románem Světlověk, odehrávajícím se v alternativní viktoriánské Anglii v rozpuku průmyslové revoluce. Mladý Robert Borrowse sní o tom, že vypadne ze zapadlé vesnice, ve které život plyne v rytmu dunění dolu a dostane se do města, které v jeho očích září světlem a zázraky. Je to svět, ve kterém vše funguje jako v tom našem. Jen kromě fyzikálních zákonů v něm vše pohání magie, tajemný plyn éter. Ten má ale jednu nepříjemnou vlastnost. Lidi, kteří s ním pravidelně přichází do styku, prochází strašlivou přeměnou. Stávají se z nich bytosti, které bychom mohli označit za pohádkové. Víly, bludičky, duchy. Ve světě Světlověku jsou však vykázani na okraj společnosti, kde trpí a čekají na svou příležitost.

Světlověk je román, který nešetří bohatým jazykem a ještě bohatšími obrazy, které se čtenáři vypálí do paměti. Ono by to klidně mohl být standardní román z historického prostředí. Když si nedáte pozor, skoro si té „divnosti“ ani nevšimnete. Sice jsem si trochu zapřeháněl, ale i tak považuju Světlověk díky své křehkosti za to nejlepší, co se v edici New Weird objevilo. Ian R. MacLeod svou pozici utvrdil ve volném pokračování s názvem Dům Bouří. Ubral na velkoleposti, přidal ještě větší dávku záhad a připravil o něco intimnější příběh, ve kterém je stále éter hlavní hybnou silou jeho kouzelného světa.

Steph Swainstonová přistupuje k renezanci fantazy literatury z trochu odlišného úhlu. Nejde jí tak o šokování novátorskými myšlenkami, jak o dokonalé míchání stylů. Ve své trilogii Hradební mýty (Rok naší války, Čas jako dar, Novodobý svět) představuje víceméně standardní fantazy svět, který by lehce zapadl do Písní ledu a ohně. Čtyřzemí. Představte si císařství rozdělené na několik samostatných celků. Představte si klasický romantický středověk plný mečů, brnění a udatných bojovníků. Všemu velí nesmrtelný císař. Ten si kolem sebe drží skupinu těch největších machrů všemožných oborů, kterým propůjčuje svou nesmrtelnou sílu. Do jeho Kruhu vyvolených neexistují žádné volby nebo přihlášky. Když chcete být v něčem nejlepší, musíte to dokázat. A když už se vám to podaří, stále musíte počítat s tím, že může přijít další vyzyvatel, který vás může porazit a zaujmout vaše místo. Zkrátka se musíte sakra snažit.

To, že v tomto světě existuje rasa lidí, která má křídla, ještě není až tak převratný nápad. To, že z této rasy jen hlavní hrdina Jant umí ty křídla používat, se dalo trochu čekat. Však díky tomu má své místo v Kruhu prakticky neotřesitelné – je to posel. Slušně epických rozměrů tento příběh nabude ve chvíli, když se dovíte, že do tohoto na první pohled idylického světa vpadne z jiné dimenze nekonečný příval krvelačných brouků, kteří by jakoby vypadli z Hvězdné pěchoty. Paráda.

Je mi trochu líto, že v tomto přehledu nemůžou dostat prostor všechny jednotlivé knihy z edice New Weird. Kdo by takový dlouhý panflet četl. Představil jsem vám výběr toho nejvýraznějšího a dost možná i nejpřístupnějšího. Autoři tohoto hnutí se nebojí experimentovat jak s náměty, tak s jazykem. To například dokazuje Hal Duncan se svou dvoudílnou sérií Kniha všech hodin (Pergament, Atrament) nebo Jeff VanderMeer a jeho místy až znepokojující Veniss Underground. O tom, co všechno lze na papír vtisknout, se přesvědčíte taky v několika povídkách. Budete valit bulvy, to je jasné. A pokud nebudete mít dost, dorazí vás Jay Lake se svou Květinovou zkouškou.

New Weird je vskutku trochu divná fantastika. Buď vás uhrane (jako mě) a budete o ní básnit každému, kdo je alespoň trochu ochoten poslouchat nebo vám bude ukradená. Dle mého názoru není pro každého. Ten, kdo nemá otevřenou mysl, nedokáže všechny její myšlenkami zaplněné zákoutí náležitě ocenit. Děkuji nakladatelství Laser Book, že se do toho pustilo. V mé knihovničce mají všechny knihy z edice své čestné místo, nejen proto, že jsou napráskané úžasným obsahem, který se mi trefil přesně do vkusu, ale jsou krásné hned na první pohled. A to díky překrásným obálkám Edwarda Millera. Žádný zásadní kousek lidského umění se nikdy do nějaké trapné škatulky nevlezl. New Weird je toho jasným důkazem.