logo

Jeff Lemire a jeho mrtvá Plutona

Najít v lesíku za domem mrtvou ženskou neznamená většinou nic dobrého. Někdo určitě bude vyzvídat, ptát se na nechutné podrobnosti a kdoví co ještě. Mrtvá ženská nikdy nevěstí nic dobrého. Ještě horší je to v případě, kdy tu mrtvou ženu znáte. A úplně nejhorší je, když víte, že zpráva o smrti té ženy způsobí mnohem větší problémy nejen vám, ale celému městu. Dost možná i světu. Ta mrtvá ženská v lesíku není vůbec obyčejná. Je to superhrdinka. Jedna z největších, která kdy po světě běhala. Je to Plutona.

Námět stejnojmenného komiksu, respektive jeho prvního dílu, je jednoduchý. Skupinka dětí objeví tělo a hádají se o to, co s ním. Jednoduché jako facka. Takový námět by mnohým vystačil maximálně na jednostránkový strip. Autorem scénáře je však kanaďan Jeff Lemire a každému, kdo o jeho díle alespoň trošku slyšel, je jasné, že tady půjde o mnohem více. Lemire to nedávno předvedl v komiksu Černá palice a zde pokračuje suverénně dál.

Lemire umí něco, co nejen v komiksovém světě zvládá málokdo – napsat na první pohled obyčejný příběh o obyčejných lidech, kteří jsou živí a uvěřitelní. Žijí docela obyčejné životy, řeší obyčejné problémy a čtenář se s nimi dokáže ztotožnit a fandit jim. Je to jako pozorovat proud pomalu tekoucího medu. Takový ten líný uklidňující pocit, ze kterého je vám příjemně a cítíte se jako doma. A on vezme, do toho všeho nečekaně plácne rukou a ukáže něco, z čeho vám spadne čelist. Snad nikdo neumí napsat srozumitelný příběh o obyčejných lidech, kterým se dějí neobyčejné věci. V jeho podání i ikonický superhrdina je bytost plná emocí, problémů i radostí.

Přitom se to v Plutoně stereotypy přímo hemží. Máme tu mladou rebelku s malým naivním bráškou a její ještě naivnější kamarádku s nadváhou, klasického nerda a protivného zmetka, který svou hrou na drsňáka maskuje fakt, že mu chybí láska. Všude jinde by to byla banda hodící se maximálně do Ordinace v růžové zahradě, tady to ale nějak funguje a dohromady tvoří tým, který musíte nutně milovat.

Paradoxem nakonec trochu je, že kromě seznamování s postavami se v první knize Plutoně nic moc dalšího nestane. Přesto je to díky skvělým dialogům a přesně dávkovanému napětí a střípků z okolního světa ohromující zážitek. Je to kniha plná kontrastů, které podtrhuje barevná, až naivní kresba Emi Lenox, kterou si velmi rychle zamilujete.

Plutona rozehrává svůj děj pozvolna a nenápadně. Přesto vás dokáže zaháčkovat a donutí vás sledovat i ty nejmenší a nepodstatné osobní peripetie všech postav a nepřestane, dokud nebudete vědět vše. To ještě chvilku potrvá a já jen doufám, že čekání na pokračování nebude dlouho trvat. Věřím, že všichni ti, kteří mají raději hloubku, osobní dramata a trochu filozofie, než akci, hlášky a výbuchy, budou na tom stejně. Pokud je tomu naopak, s Plutonou neztrácejte čas. Ale bude to škoda!

(Visited 89 times, 1 visits today)
  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Karel Krajča

Šéfredaktor. Herní fanda, komiksový milovník, blázen do písmenek, hudební nadšenec, herní maniak nebo samozvaný filmový kritik. Tolik zájmů a tak málo času...


KOMENTÁŘE