logo

ČEŠI 1989: JAK SE STAL HAVEL PREZIDENTEM

Devět historických událostí v dějinách našeho národa přináší komiksový cyklus ČEŠI. Projekt sleduje historické období od vzniku Československa v roce 1918 až po okamžik, kdy se Československá republika v roce 1992 rozpadla. Kreslenému zpracování předcházela televizní série s názvem České století, vytvořená podle scénáře spisovatele Pavla Kosatíka, jenž je autorem i komiksové adaptace. Na každém dílu se podílí jiný ilustrátor tzn. celkem devět českých komiksových tvůrců. Kreslířem osmého dílu je výtvarník Vojtěch Šeda. Komiks vydala Mladá fronta a Edice ČT v roce 2015.

1. Jak Masaryk vymyslel Československo
2. Jak Beneš ustoupil Hitlerovi
3. Jak v Londýně vymysleli atentát na Heydricha
4. Jak se KSČ chopila moci
5. Jak Gottwald zavraždil Slánského
6. Jak Dubček v Moskvě kapituloval
7. Jak z rock‘n‘rollu vznikla Charta 77
8. Jak se stal Havel prezidentem
9. Jak Mečiar s Klausem rozdělili stát

V pořadí pátá vydaná kniha ze série Češi nese pořadové číslo 8 a má podtitul Jak se stal Havel prezidentem. Komiks zavane čtenáře do bouřlivé a revoluční doby roku 1989. Po letech komunistické totality  vzniká něco nového, není ale úplně jasné co. Říká anotace na obálce knihy. Tak nějak to jistě bylo. Běžný občan měl pravděpodobně jiné, mnohdy jalové, představy o tom, co v budoucnosti přijde. Pracovitý rolník či dělník si pravděpodobně představoval regály přetékající tuzexovým zbožím a vysokou životní úroveň, jako na západě, aniž by tušil, že bezplatný sociální systém je mnohem více, než lesknoucí se tretky. Západ nás dostal stejně, jako kdysi indiány na korálky, zrcátka a laciný alkohol. Jen zasvěcení lidé plánovali to co je neodvratné. Bude to kapitalismus. Slovo, které se nevyslovovalo, nebo se pro jistotu jen šeptalo. Vyvolení lidé věděli, že co přijde nebude cosi  nové, ale kapitalismus v té nejhorší a přímo predátorské, žraločí podobě. Mezi osvícené jedince patřil bezesporu Václav Havel.

Pokud nebudu počítat úvodní intermezzo v létě 1989 na Hrádečku, tak komiks zachycuje velice krátké, přesto zlomové období konce roku 1989. Přesněji 26. listopad, až 29. prosinec 1989, kdy byl Václav Havel zvolen Československým prezidentem.

Kreslený příběh nám rovnou a bezostyšně naservíruje Václava Havla jako vedoucí hlavu barevné revoluce. Byl tu vždy a neřeší se, kde se vzal (Ať žije deset tisíc let…). Není tedy zcela jasno, kdo vytáhl Havla z kouzelného klobouku kouzelníka Pokustona a katapultoval ho, až do nejvyšších pater moci. Lid tehdy tupě skandoval jeho jméno, ale kdo ho vlastně znal? Jeho hvězda vyšla během několika televizních přenosů v listopadu 1989. Je možná ku škodě celé série Češi, že jednotlivé díly vycházejí na přeskáčku. Myslím si, že doposud nevydaný sešit číslo 7 by měl jistě co povědět k disidentským létům Václava Havla (Jak z rock‘n‘rollu vznikla Charta 77).  Sice nepředpokládám, že by někdo starší neznal jméno Václav Havel, jež se stalo posmrtně obětí zbožštění a vzniku nechutného kultu osobnosti. Nicméně musím kalkulovat s tím, že dorůstají mladší ročníky, a ty již dávno nemají páru o nějaké prehistorii a politických dinosaurech. Politika je velice pomíjivá záležitost a někteří politici se stanou politickou mrtvolou ještě za svého života. Politika je drsné popraviště a politické zombie jsou nechutné. Jsou nemrtvé a neživé. Pouze straší spořádané občany.

Komiks je díky krátkému výseku z časové osy zaměřený převážně na období politických tahanic, přetlačování se u stolu (nikoliv kulatého) a předávání moci v bývalém Československu. Případný čtenář tak bude svědkem zákulisních her z prostředí nejvyšší politiky a samého srdce sametové revoluce.  Vlastně budete svědky toho, jak se za staženou oponou kují pikle a uzavírají tajné dohody. Pokud jde o mne, nikdy jsem neměl politiku a její představitele zvlášť rád. Je celkem lhostejno, jestli si hrají na pravici, údajný střed, nebo levici. Téměř každý člověk, který do tohoto brčálu zabředl a pokoušel se i s čestnými úmysly řídit stát, se namočil a morálně ušpinil. Pro Václava Havla to platí také. Bohužel.

Komiksová verze nabídne oproti filmovému zpracování opět jednu dějovou linii navíc. Tou jsou jakési vnitřní rozpory a rozhovory Václava Havla se sebou samým. Jedna postava je černý našeptávač Václav oděný v obleku, a druhá je  postava Václava v bílém svetru. Možná to má symbolizovat pokoušení a odvěký boj dobra a zla. Anděl a ďábel. Černá a bílá. Koncept jin – jang. Na této konstrukci Pavla Kosatíka je vidět nejlépe  rozpor v uvažování Václava Havla a jeho rádoby následovníků. V počátečním rozhovoru tvrdí bílý Václav černému alter egu „Prostě píšu pravdu… Jsem jen člověk, spisovatel co říká pravdu.“

U tohoto vyjádření jsem se musel volky – nevolky pozastavit. Copak existuje něco jako jedna kosmická Pravda, na kterou byl Václav Havel přímo napojen a byl jejím absolutním mluvčím? Kazatelem? Svatá Pravda, jež je nadřazena všem? Co je to vlastně Pravda? Moje Pravda jistě nebude vaše Pravda a naopak. Troufám si tvrdit, že něco jako Pravda vlastně není. Neexistuje. Pokud přijmeme chorou  tezi o jedné univerzální Pravdě, tak byl celý samet v roce 1989 podvod. Komunisté měli vlastní Pravdu a stejně tak ji chtějí mít i havlisté, kteří jsou tak paradoxně novodobí bolševici. Právě proto připojoval Havel k Pravdě i lásku, jež má absolutně jiný rozměr, než sebestředná Pravda, která je vždy příčinou sváru a mnohdy se pro ni i vraždí. Láska je naprosto jiná dimenze. Neřeším, že si Havel heslo o pravdě a lásce vypůjčil od M. Gándhího.

Pavel Kosatík (1962) tentokrát ukazuje, jak se „taková politika dělá.“ Nejedná se o nic vznešeného, čestného, spíše to evokuje kupecké trhy a počty. Ty nám dáš tohle křeslo a my na oplátku přivřeme všechny oči a dáme ti jiné křeslo. Želbohu, je to tak. Škatulata, batulata, hejbejte se z místa na místo teď! Je smutné, že se na dětské zábavě nic nemění a hrají ji dospělí lidé, jen s tím rozdílem, že se snaží uzurpovat moc. Úplně nesouhlasím se všemi vývody pana Kosatíka o tom, kdo a jak protlačil Havla do prezidentského úřadu. Zákulisních faktorů, intrik a hybatelů bude jistě mnohem více. Jak jsem již napsal, něco jako jedna Pravda není. Nikdy.

Pozastavil jsem se také u všudypřítomného slova komunismus, jež se dle mého skromného názoru často zaměňuje za socialismus. Naprosto jsem nepobral a nepochopil prohlášení, jež pronesl komiksový Oskar Krejčí „Komunismus je pro líný, kapitalismus pro chamtivý. Ale jinak jsou oba určený lidem, co se chtěj mít dobře.“ Srovnání obou systémů  považuji za jakousi domnělou filozofii Pavla Kosatíka, která nemá hlavu ani patu a neodpovídá historické realitě. Přesněji se dokázal vyjádřit Marcel Grasnik ( Contra Magazin) „Lidská mysl je dvourozměrná. Vždy by měly být dvě strany: dobro a zlo, světlo a tma, komunismus a kapitalismus, východ a západ. Lidé potřebují jasné struktury a definice. Bez nich by bylo obtížné kohokoliv za cokoliv obvinit. Je to příběh, který nikdy neskončí. Vládnoucí síly nikdy neopustí tento dualismus, protože si chtějí zachovat svou moc.“

Osmý sešit komiksové série je pro mne zatím nejméně sporným vydáním z cyklu Češi. Vlastně mne i nečekaně bavil. Ne snad proto, že bych byl příznivcem Václava Havla. To rozhodně ne. Osobně politiku a pleticháře nemusím, jak jsem již uvedl, i když se o politická témata protismyslně mému vyjádření zajímám. Někdy si říkám kolik bych mohl ušetřit času, kdybych nesledoval ony špinavé politické tanečky. Nu, a pokud bych si přál spatřit spasitele bylo by možná lepší zajít do kostela.

K pozitivnímu dojmu z komiksu rozhodně přispěl kreslíř Vojtěch Šeda (1985). Používá tučnou linku, někdy až moc silnou a tmavý koloring. Díky vybarvení jsem měl pocit, že se většina děje odehrává v šeru, po tmě a v noci. Pravdou je, že pokud mne paměť neklame, tak byl listopad – prosinec 1989 mimořádně pošmourný a chladný. Opravdu byla zima a mráz. Dá se i předpokládat, že většina jednání probíhala přes noc až do časných ranních hodin (vykouřené cigarety a litry alkoholu se nedají snad ani spočítat). Komiks tak získal neobvyklý noir nádech. Akční Sin City to ovšem není. Nutno podotknout, že politici si jsou zdařile podobní, jsou lehce rozpoznatelní, snad i proto, že mají dobře nakresleny své typicky klišovité grimasy a škleby. Rozhodně se lépe dívá na kresleného Havla od Vojty Šedy, než na filmovou karikatura skutečného Havla,  který je politováníhodná postava (cyklus České století ).

Občas se zamýšlím nad tím, zdali byl Václav Havel pouhý snílek a naivka. Nebo, zda věděl o všem, co v budoucnu přijde, a stal se přímo osnovatelem určitých špatných věcí („humanitárního bombardování“ v Srbsku atd.), či byl zneužit? Petr Hájek prohlásil – „byl to nepovedený Antikrist.“ Cítil snad Havel lákadlo a svody moci, jež popsal například ve hře Pokušení? Co by řekl Václav na to, že se s jeho jménem posmrtně obchoduje (Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97)? Jak může předsedkyně nadace Dagmar Havlová požadovat „licenční poplatek“ za jeho jméno, aniž by se hanbou nepropadla? Co jeho jmenovci, mají také nárok na „licenční poplatek“ za své slavné jméno? Platíme za Ruzyňské letiště výpalné oné nenažrané nadaci? Kolik vší a parazitů se na něm přiživuje? Nějak se mi z těch cizopasníků zvedá žaludek, promiňte. Doložitelným faktem je, že drtivé většině svých slibů Václav Havel nikdy nedostál a jeho projevy z oněch dob se čtou, jako tragikomický špatný vtip. Agitační transparent pověšený přes průčelí Národního muzea v Praze, hlásající „Havel navždy“ („Se Sovětským Svazem navždy“ ) jen úpadek jeho jména a degradaci odkazu naplnil.

Kreslený příběh Jak se stal Havel prezidentem stojí rozhodně za přečtení. Ukazuje nekalé praktiky za staženou roletou moci, ačkoliv budete sledovat pouze druhořadé ochotnické divadlo. Skutečné pány loutkáře v komiksu nepotkáte. Ti se dívají nikým neviděni ze stínů a temných koutů. Možná i z toho důvodu, že jsou chameleoni a pod svícnem bývá největší tma. Pravdu a lásku v komiksu také nenajdete. Ani náhodou.

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. No, ehm, ehm, chrchl, pánové a dámy. No, ehm, ehm, chrchl, snad… občas… někdy…možná.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

František Mejstřík

Redaktor. Knihomol a komiksový nadšenec. Svého času i aktivní kreslíř, dnes na autorské dovolené. Fascinuje ho vesmír, astronomie a starobylé civilizace. Při cestách za megalitickou minulostí naplno propadá potápění a z toho plyne záliba v podvodní fotografii. Má názory, které se často rozchází s hlavním proudem, rád přemýšlí o podstatě a jde k jádru věci.


KOMENTÁŘE